† 13. 2. 2013 Jan Šimáně – Galén

Celý dosavadní život Jana Šimáně dokazuje, že patřil a patří do skupiny lidí s vyhraněnými a neměnícími se zájmy. Již od chlapeckých let se Jan zaměřil na nezištné organizování mimoškolních činností svých nejbližších vrstevníků, později i malých kolektivů dospělých, střídavě jako nadšenec-amatér či profesionál. Dokládá to následující stručný výčet stěžejních událostí Janova života.

Vršovický školák /1930 - 1941/: pilně cvičil v Sokole, patřil mezi Vlčata 18. oddílu Junáka, byl aktivním členem Sdružení mládeže Českobratrské církve evangelické, navštěvoval přednášky YMCA, vyhledával kamarády, kde jen mohl.

Již ve svých dvanácti letech /v roce 1936/ založil v Bělči nad Orlicí se svým mladšími sourozenci a prázdninovými přáteli dětský klub DMKK /Družstvo mladých kamarádů a kamarádek/;

V roce 1937, bezprostředně po vzniku Klubovní rubriky tehdejšího a legendárního Mladého hlasatele, změnili svůj klub na celoroční, sídlící v Praze pod novým názvem KPN /Klub Parta nerozlučných, klub. číslo 8.229/. Jak v Bělči, tak v Praze se členové klubu navzájem nejen bavili, ale také učili přátelství, dovednostem a morálce při hrách, sportu, výletech, vydávali svůj strojopisný časopis Parťák.

Přes fašistický zákaz všech dětských organizací vč. klubů Mladého hlasatele KPN nejen utajeně pokračoval ve své tradiční činnosti, ale rozšířil se na čtyřicet členů, zavedl si členské kandidátské lhůty a přijímací zkoušky, čestné tituly Junior a Senior. V roce 1944 vznikla i tajná večerní klubovní škola s přednáškami dospělých k různým společenským tématům a s výukou cizích jazyků. Jan i při svém válečném tzv. totálním nasazení v Říši vedl klub Čeští lvi.

V okupaci a až do roku 1948 vycházely pod Janovým vedením časopisy Jelení řev a Hradlo, byl rozdáván i Plán, ve kterém byly uváděny důležité pokyny, změny i zprávy o vyznamenáních v "jeho" junáckých organizacích. Označení KPN již v té době na veřejnosti ustupovalo, tradiční pojetí však zůstalo uvnitř oddílů, např. při táborech a kurzech.

Začátkem května 1945 měl KPN 50 členů, kteří uměli organizovat hry, výpravy, tábory a ostatní život klubů. Proto za tři týdny po Květnové revoluci se KPN rozrostl na 300 členů a kandidátů a přeměnil se na dva junácké chlapecké oddíly, dívčí oddíl, smečky Vlčat, roje Světlušek a rovery. Jan stále hájil neoddělovanou činnost chlapců a děvčat. Podle Pinkových vzpomínek se tehdy řídil skautským přesvědčením, že práce s dětmi má být nestranická;

Po únoru 1948, který přinesl zákaz dosavadních dětských organizací, se Jan neúspěšně snažil zachránit své junácké středisko založením samostatné pobočky Svazu mládeže a organizováním Pionýrských oddílů Junáka. Později jako krátkodobě působící tajemník ústředí Pionýrské organizace chtěl vytvořit, s podporou škol, odborů a politických stran, podmínky pro zajímavé skautské vyžití i těm dětem, které tehdy nebyly členy Junáka.

 V roce 1949 byla zakázána jakákoli propagace junáctví. Jan Šimáně byl povolán k výkonu dvouleté vojenské prezenční služby, z ní přešel na Vojenskou akademii a stal se důstojníkem Československé lidové armády. Jeho představy o možnostech výchovy mladíků (až) na vojně se nenaplnily. Na vlastní žádost proto v roce 1956 odešel z činné služby a začal působit jako vychovatel mládeže-profesionál. Nejprve dva roky na učňovském učilišti v Radotíně, pak jako ředitel Krajského domu Pionýrů v Praze-Karlíně, odkud byl po dvou letech odvolán.

V roce 1959, u příležitosti 10. výročí vzniku Pionýrské organizace a z podnětu V. Tomana-Hadžiho, svolala redakce časopisu ABC na Radyni u Plzně turistický sraz se čtenáři. Po vzniku usnesení Ústřední rady PO ČSM /o rozvíjení práce Pionýra v místech bydliště/ redakce ABC v září 1960 modernizovala své čtenářské kluby na Raketové posádky /účastníci hry Volá vesmír/, vznikly Hlídky ochrany přírody, Dívčí kluby, později i Setonovské kluby lesní moudrosti a další. Počet čtenářských klubů ABC se zvyšoval, bylo nutno je organizačně členit do tzv. Stovek. Jan se stal vedoucím Nulté a v době vzniku hry Volá vesmír byl redaktorem zpravodajství ABC, pro čtenářské kluby intenzivně a nápaditě pracoval. Principy spontánního sebeorganizování a sebevýchovy dětí v klubech začaly využívat i další dětské časopisy.

V roce 1965 byla při Ústředním výboru ČSM ustavena Komise malých kolektivů s Janem v čele. Ten zastával názor, že kluby - mikrokolektivy nemusí být vázány jen na redakce časopisů, což nebylo v zájmu redakcí a v úplném souladu s pojetím čtenářských klubů Jaroslava Foglara. Jan organizoval nejen pravidelné srazy dětí, ale i "semináře" jejich vedoucích a patronů. Tak se v roce 1965, v počátcích existence Hnutí mikrokolektivů, zrodily Velké Výměny Zkušeností (VVZ) a pak i zásady oceňování práce pro děti a s dětmi, začaly vznikat první diplomy a později odznaky Březový lístek-Jun;

V roce 1968 člen České tábornické unie

Demokratičnost a stoupající nezávislost hnutí klubů - mikrokolektivů ho činila přitažlivějším pro děti a mládež, ale problematičtějším pro tehdejší politické vedení státu, i když hnutí pomáhalo deformalizaci a odluce Pionýra od škol. V roce 1967 byla Komise PO ČSM pro mikrokolektivy zrušena.

Jan pak působil v redakcích Státního nakladatelství dětské knihy, nakladatelství Albatros a v letech 1968 - 1969 jako šéfredaktor obnoveného časopisu Skaut-Junák. Zde, zdá se, začal užívat přezdívku Galén, kterou získal v mládí po představení hry Karla Čapka "Bílá nemoc" pro své chlapecké přesvědčení, že Galénové zvítězí nad diktátory.

Jako protest proti okupaci Československa "bratrskými armádami" v srpnu 1968 spoluvydal a šířil obrazový leták Nepokořená svoboda, který se stal záminkou pro jeho zatčení, odsouzení a uvěznění v roce 1970. Po propuštění z vězení Galén směl pracovat jen jako dělník v gumárně. Stále však spolupracoval s mikrokolektivy, které prožívaly druhou, tentokrát ilegální vlnu rozvoje, i po odchodu do důchodu v roce 1984.

Po "sametové revoluci" v roce 1989 se spolupracovníky založil a řídil redakci obnoveného Mladého hlasatele, bylo vydáno 22 čísel. V roce 1990 spoluzaložil a stal se členem nejvyššího orgánu sdružení Duha, které v roce 1991 začalo vydávat časopis Duhová planeta.

V prosince 1991 zakládá Galénovu nadaci a k podpoře činností s dětmi a mládeží, do ní vkládá své peníze, získané z odškodnění za své věznění a nucené pracovní nasazení. Vrátil se ke svým "spanilým jízdám" na letní tábory a Lesní školy, aby tam znovu propagoval Velkou Pedagogickou Hru, Pět Pé, ideály Žlutého kvítku, Březového lístku a Přátelství rozrůzněných;

V červnu 1998 zemřela Galénovi manželka a jemu se začaly zvyšovat různé zdravotní potíže, kvůli nimž musel omezovat především své cesty "do terénu". Po kolektivním tápání nad potřebou a úkoly Sdružení Březový lístek se soustředil na rozběh činnosti "přeregistrovaného" Galénova nadačního fondu. S pomocí starých i nových přátel začal svolávat pravidelné lednové porady nejaktivnějších zastánců Březového lístku (PONS), které byly a jsou neformálním, ale kolektivním a účinným koordinátorem dění kolem BL a jeho přizpůsobení novým podmínkám.

Během roku 2006 stoupla nutnost zajistit dvaaosmdesátiletému Galénovi-vdovci intenzivní rodinnou péči, proto začátkem roku 2007 přesídlil ke své dceři do Tábora a činnosti svých přátel i následovníků pozoruje zpovzdálí.

                           /*Praha/