*20. 11. 1927 Ing. arch. Jindrich Merganc – Rychlonohý Lišák

– slovenský woodcrafter;

                           Člen Kmene Ojibway, Bratrstvo bílého bobra (Bratislava);

                           účastník ústředního tábora LČSW Tábora velkých dešťů na Sázavě na

                           Stvořidlech (7. - 17. 7. 1946), účastník  Čotokvy v údolí Hučivé Desné

                           v Jeseníkách ve dnech 6. – 19. 7. 1947; náčelník tábora kmene Ojibway na

                           Waldenu na říčce Belá ve dnech 14. - 30. 7. 1949, během tábora se

                           konala kmenová Čotokva a po táboře 15 účastníků absolvovalo putovní

                           tábor přes Nízké Tatry do Slovenského Ráje (30. 7 – 14. 8. 1949); a náčelník

                           třetí Čotokvy, kterou pořádal od 15. do 30. 8. 1949 kmen Ojibway Bratislava

                           na Waldenu pod Smrekovicí v Nízkých Tatrách.

                           Spoluautor publikace Veselé putovanie po Slovensku (s J. Paclem

                           a V. Makovickým; foto – V. Heckel, V. Makovický, J. Merganc, Z. Pouba,

                           O. Pravda, M. Sajdoch, M. Serátor, V. Šilhan; Štátne telovýchovne

                           nakladatelství, pobočka v Bratislave, 1954).

                           Narodil se do rodiny českého Arch. Jindřicha Mergance žijícího v Bratislavě,

                           tam vychodil základní školu i gymnázium a absolvoval vysokoškolské

                           studium na Slovenské vysoké škole technické, jež v roce 1952 završil, titulem

                           inženýra architekta. Vyjma tříměsíčního zaměstnaneckého poměru

                           v žilinském Priemstavu, kam nastupoval bezprostředně po absolvování       

                           na tzv. umístěnku, nikdy nemusel opustit bratislavský, otcem navržený

                           rodinný dům v Čelakovského ulici čís. 5.            

                           Povinnou vojenskou prezenční službu si odbyl ve Vojenském projektovém

                           ústavu, kde v letech 1952 - 1954 pracoval jako projektant.

                           Od 1. 12. 1954 působil v Energoprojektu, „kde se mimo jiné zúčastnil na

                           projekčních pracích na zahraniční zakázce Nanking a na projektu Slovnaft –

                           Vlčie Hrdlo“. Od 1. 8. 1957 přešel do Keramoprojektu a odtud 1. 10. 1960 do

                           Kovoprojekty.

                           31. 3. 1971 rezignoval na projektovou činnost, opustil Kovoprojektu a od

                           1. 4. 1971 do 30. 11. 1978 se ve Slovenském výskumném a vývojovém centru

                           urbanizmu a architektúry (CUA) zabýval výzkumem „v oblasti bytové

                           výstavby a občanské vybavenosti.“

                           Od 1. 12. 1978 do 30. 6. 1990, kdy odešel do důchodu, působil jako vedoucí

                           výzkumně-vývojový pracovník ve Výskumno-vývojovém ústavu pozemného

                           staviteľstva.

                           Celý život pracoval v anonymitě kolektivu velkých projektových ústavů a dík 

                           skromné povaze se nikterak nedral na výsluní. Bratislavská pracoviště

                           střídal z vlastní vůle v cílevědomé snaze získat co nejvíce zkušeností z nových

                           odvětví a oborů.

                           Když počátkem devadesátých let dvacátého století slibovalo dojít naplnění

                           dlouhodobé úsilí o zřízení muzea architektury na Slovensku obohatil

                           vznikající sbírku o vzácné dokumenty z pozůstalosti po zesnulém otci,

                           obsahující vedle autorských originálů architektonických návrhů, různých

                           kreseb a skic krom jiného i korespondenci a kresby otcova pražského

                           profesora a příznivce, architekta Josipa Plečnika, či svědectví o studijních

                           exkurzích mladších Plečnikových žáků – budoucích architektů – po

                           Slovensku, během nichž se získalo velké množství etnograficky hodnotného

                           materiálu, jenž se posléze také dostal do sbírkového fondu.

                           Zemřel po těžké chorobě.