† 5. 4. 2016 Mgr. Jan Šimsa – Dlask či Grizzly

– teolog, evangelický farář, autor kulturně

                          historických úvah, redaktor a disident (jeden z prvních signatářů Charty 77).

                          Autor mimořádných samizdatových čísel Vatry u příležitosti jubilea své

                          matky Marie Šimsové (1976 a 1986) a knihy Bitky Jana Šimsy (2000).

                          Otec Jaroslav Šimsa – Sůva byl redaktorem a sekretářem v YMCA

                          a náčelníkem Ligy lesní moudrosti.

                          Celá rodina se během války aktivně podílela na odboji. Otec byl zatčen

                          v roce 1940 a zahynul koncem války v Dachau. Maminka u nich v bytě

                          ukrývala Jaroslava Valentu a po nějaký čas také vysílačku.

                          Jan Šimsa byl 25. 9. 1943 spoluzakladatelem Liščího kmene v Praze.

                          V souvislosti s Ligou československých woodcrafterů se Jan Šimsa za války

                          v roce 1944 seznámil s Přemyslem Pittrem a lidmi okolo Milíčova domu a

                          zapojil se do jeho činnosti. Po válce v letech 1945 - 1947 se například podílel

                          na táborech pro opuštěné děti všech národností z koncentračních táborů.

                          Po maturitě v roce 1948 studoval teologii na Evangelické fakultě.

                          V roce 1952 se jej StB neúspěšně pokusila získat ke spolupráci. Po ukončení

                          studií musel Šimsa na vojnu. Kvůli nemoci byl ale předčasně propuštěn do

                          civilu a jako pomocný duchovní nastoupil službu v Pardubicích. Asi po roce

                          začal působit v Praze, kde zůstal dva roky. Poté byl poslán do Kláštera nad

                          Dědinou. Kvůli sporům s církevním tajemníkem byl po šesti letech přemístěn

                          do Prosetína, kde ve službě duchovního vytrval následujících dvanáct let.

                          Po nástupu normalizace mu byl v únoru 1973 odejmut státní souhlas

                          k výkonu duchovenské činnosti. Pracoval pak jako archivář a také jako

                          údržbář církevních budov. Nějaký čas ještě neveřejně působil ve sboru

                          v Prosetíně.

                          Poté se s rodinou přestěhovali do Brna, kde si našel práci skladníka ve

                          Výzkumném ústavu makromolekulární chemie. Pracoval tam celkem

                          čtrnáct let.

                          Chartu 77 podepsal hned mezi prvními a zapojil se do aktivit brněnského

                          disentu, např. organizoval doma bytové semináře. V roce 1978 při domovní

                          prohlídce poručík StB Miloš Bata napadl jeho ženu Milenu. Šimsa ji bránil

                          a do Baty strčil, za což byl odsouzen na osm měsíců. Pět měsíců strávil ve

                          vyšetřovací vazbě, zbytek si odseděl v Plzni ve věznici na Borech.

                          Jan Šimsa patřil k nejvýraznějším osobnostem brněnského disentu. Podílel

                          se na činnosti brněnského M-klubu, který se scházel u Boženy Komárkové.

                          Krátce před pádem komunismu moderoval akce Brněnského fóra.

                          Po listopadu se angažoval v Občanském fóru, byl také spoluzakladatelem

                          ČSSD v Brně, dále obnovoval organizaci YMCA a Ligu lesní moudrosti.

                          V Praze se podílel na obnově Masarykovy společnosti. V souvislosti

                          s případem napadení příslušníka StB byl rehabilitován Ústavním soudem

                          teprve v roce 2007. Obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

/Šimsová Milena: Dlouhý běh Jana Šimsy (nakladatelství EMAN, 2020,

ISBN 978-80-88060-22-2)/

                          /† Brno/