Denár -Valeš - Jan - Jeňýk

V konvici to klaplo. Modrý sloupec na boku konvice zhasl.  S nechutí nalil vroucí vodu do hrnku. Hromádka kávového granulátu vytvořila na hladině  nahnědlou pěnu. Přeměna granulí v pěnu bylo  jediné, co se mu na instantní kávě líbilo. Otráveně uchopil hrnek a odnesl jej do kanceláře. Normálně by si dal turka. Dvě a dvě. Turek je vůbec jiný materiál.  Dá se s ním dělat spoustu zajímavých věcí.  Sypat do květináčů kvůli mšicím, hledat minulost i budoucnost, zjemnit  kůži,  podpořit růst vlasů a  vyčistit komůrku samopalu. Před měsícem ho  začal pobolívat žaludek. Asi i kvůli té šňůře krádeží, co mu kazila statistiku. Tak s turky skončil.

                   V kanceláři seděla noční směna v křeslech a denní na židlích. Nepsaná a udržovaná výsada. Pytle zavěšené pod očima obou kluků říkaly, že spali pár minut  k ránu. 

                „Tak za kolik tam za víkend jsme?“  otočil hlavu ke křeslům.

                „Čtyři, čtyři, nula a deset,“ zívl unaveně v křesle Petr Pytlík.

                „Přeložím si sám,“ napil se s odporem hnědé tekutiny. „Čtyři stany Vyšší Brod, čtyři Rožmberk a dál po vodě už nic a deset poškozenejch.“

                „Přesně,“ nechal klesnout hlavu.

                „No a za kolik tedy?“

                „Prachy skoro vůbec. Všichni měli peněženky večer s sebou.  Ale klasika. Mobily. Spacák jako dokonalá schovka. Noťas. Tři dny novej. Ten byl jedlej. Nechal ho venku v sudu. Foťák, tři pěkný kudly……. co tam bylo ještě?“ natočil Petr Pytlík k vedlejšímu křeslu. 

                „Pokračující?“ podíval se na ně s obavami.

                „No jasně,“ ozval se konečně i Z deněk Honců.  „Přeci  neuděláme  deset neznámejch.“

                 V kanceláři nastalo ticho. „No,“ odsunul  zhnuseně hrnek .„Já už jsem z toho taky na mašli. Už přes měsíc stejnej vzoreček. V pátek u nás, v sobotu v Rožmberku a dál  nic. Podle mě v pátek přijedou, půjčí si kéňu a přespí.  V sobotu sjedou s vlnou do Rožmberku a v neděli kéňu v Krumlově vrátí. Tak to dělá i drtivá většina víkenďáků. Takže v nějaké půjčovně se budou  dvě jména pořád opakovat. A  mě napadlo.  Nová šichta ty půjčovny oběhne a vytáhne všechny páteční výpůjčky měsíc zpátky.  Noční ruším šichtu v týdnu a v pátek nastupuje večír v civilu v kempu. Kéňu zajistím, stan mám doma. Jednu šichtu máte do hodin a druhou do přesčasu. Chlast neplatím. Něco proti?“

                Petr i Zdeněk se rázem probudili.

                „To jako, veliteli, to jako že pojedeme vodu?“ podívali se nevěřícně na vedoucího.

                „To jako že jo.  Služebáky doma v šupleti, bouchačky tady v trezoru a mimo revír se nenecháte chytit na vodě s chlastem. Něco proti?“

                „Vůbec,“ zaječeli  nadšením.

                Tentokrát vstoupili do vodáckého světa pěšky. Cestou zpátky jim zavřela závora, která jim za zády kovově cinkla. Blondýnka v okýnku recepce je nepoznala a mile se na ně usmála. Určitě i upřímně. Jindy, když projížděli závoru služebním autem, usmívala se spíš rozpačitě.

                „Poslední volný místa jsou hned tady vpravo. Za recepcí. Je to sice dál k vodě, ale blíž k hajzlíkům,“ zacvrlikala. Z okýnka vyjela ruka s paragonem a plastovým štítkem s číslem na provázku  „To je na stan. Večer to obcházíme. Jo a dost se tady  krade. Tak  hezkej pobyt,“ zamrkala dlouhýma řasama a zmizela v ajnclíku.    

                Poslední volný místa na stany byly od vody skutečně hodně daleko. Ale o co dál byly od vody, o to blíž byly k  hospodě.

                „Já si tady připadám najednou takovej polonahej,“ reptal Petr, když se snažil rozplést spletenec tyček na gumičce.

                „A taky nejistě. Bez průkazu poloboha,“ přitakal mu i Zdeněk a vysypal z pytle něco látkového a zcela beztvarého. Záhadu jednoho stanu rozluštili za dvě hodiny.

                Holka, co  seděla proti nim dopila s mlasknutím pivo z kelímku a přidala další šichtu na komín uprostřed stolu. Zbytky piva nad horním rtem ji  zvýraznily jemné chloupky a Zdeňkovi  to připadalo šíleně sexy. Vůbec byla sexy. Zrzavé krepaté  vlasy  jí vháněl večerní větřík  do obličeje, odkud je vyháněla rukou, aby nezakrývaly souhvězdí pih, kterými měla celý obličej pokropený.   Gejzíry pih potom skapávaly na hruď a pevné svahy ňader, aby se nakonec ukryly ve velkém výstřihu pruhovaného trička.  Zdeněk byl tím kropenatým obrazem úplně fascinován a i když se snažil sebe víc, končil jeho pohled na stejném místě. Všimla si toho i zrzka a vždycky, když ho nachytala, tak se zvonivě zasmála.

                „Zajímá tě ta mince, nebo to co není vidět,“ zeptala se, když ho zase načapala.   

                Stříbrné mince, uzavřené v plastovém pouzdru a navlečené na koženém řemínku si vůbec nevšiml. Na hrubém povrchu líce  šlo tušit profil hlavy muže s ostrým nosem. Na mnohem hladším a lesklejším rubu se jen slabounce rýsovala silueta ženy.  Stáhla si řemínek z krku, plastové pouzdro otevřela a minci podala směrem ke Zdeňkovi.

                „Římské stříbro. Vespasianův denár. Někdy 69 až 79 po Kristu. Mám ráda, když se mě takhle  blízko dotýká historie,“ zasmála se.

                „To má asi nějako cenu, ne ?“ otáčel Zdeněk minci mezi prsty.

                „Já  ani nevím,“ zavrtěla hlavou. „Byl to dárek. Bejvalej chodil s detektorem. Bylo mi blbý do něj vrtat dírku. A tak ho nosím takhle,“ vzala si minci zpátky a uvěznila ji v pouzdře a pověsila zpátky na krk.

                „A zítra taky jedete?“ přehodila výhybku rozhovoru.

                „Taky“ přitakali Petr i Zdeněk současně. 

                „Tak to je prima. Na sluníčku je ten denár ještě krásnější. A já taky,“ ukázala perličky bílých zubů a dotkla se Zdendy nohou pod stolem. 

                „Ty vole, voni  chrápou, “ probudil je ráno dobře známý hlas.  Potom zarachotil zip a do stanu vniklo  světlo a potom neoholená tvář kolegy Pavlíka. Modrou lodičku si otíral orosené čelo a  desky s protokoly používal místo vějíře. „V noci tu vybrali dalších šest stanů a pánové chrápou ,“ ztišil hlas a celý se nasoukal do stanu.

                „No ty vole. Fuj. Pivo a fernet,“ zařval zase plným hlasem. „No můžete mi říct, co jste tady celou noc  dělali,“ zatřásl se spacáky. 

                „Čuměli do výstřihu, jen to řekni,“ zasténal jeden ze spacáků.

                „Čuměli do výstřihu,“  odpověděl poslušně druhý.

                „Cože,“ začal řvát Pavlík zase nahlas. „To starýmu ani nemůžu říct. To by ho zase vzal pajšl,“ vysoukal se ze stanu.

                „Tady je to čistý,“ zahejkal už zvenku na celé tábořiště. „Jenom čuměli do výstřihu.“ Popošel pár kroků a pak se vrátil. Znovu strčil hlavu do stanu a  už jenom  zašeptal: „Ty jména jsou Kolbaba a Piskáček.“  Pak definitivně odešel.

                „Kolbaba a Piskáček. Kde to budeme hledat,“ syčel Zdeněk k Petrovi, když se potáceli k budově umývárky. “Tady je to samej Vodník, Čochtan, Lachtan nebo  Jerry. Vo pořádnýho Kolbabu   nezavadíš.“

                „A Tereza,“ rýpnul si do něj Petr.

                   Chlápek z půjčovny Ingetour si nechal zopakovat jména a pak se chvíli hrabal na stole v hromadě lístečků.

                „Á  tady,“ řekl konečně a lísteček zmuchlal. „Sponzorský dar pro Pomáhat a chránit.“ Potom si položil ukazovák napříč přes rty a spiklenecky mrkl. „Ta loď už je u vody,“  mávl rukou směrem k řece. Pomalu se potáceli za ním. Na břehu řeky se zastavil u dlouhé řady na bok povalených zelených kánoí  a tu první jedním trhnutím převrátil. Z lodi vytáhl dvě pádla a dva sudy.

                „Chcete i vesty?“ otočil se k nim s povytaženým obočím. „Já je nebral. Včera říkal Jarda, že všichni fíz… pardon, policajti, musí umět plavat.“

                „Jarda měl pravdu,“ mávl rukou Petr a nejistě si začal loď prohlížet.

                „Asi ne,“ přeložil mu to Zdeněk a chlápek odešel.

                Petr počkal, až chlápek zmizí za zlomem břehu a potom strčil do lodě hlavu. Chvíli se díval do špičky na jedné straně, pak loď obešel a naklonil se do špice na druhé straně. Pro jistotu tam ještě strčil celou paži a celou špic osahal.

                „Ty vole, Zdendo, vždyť je to úplně dutý,“ zaznělo ze špičky lodě.

                „Počkej, ty mi chceš říct, že… „ naklonil se do lodě tentokrát i Zdeněk.

                „No že to nemůže jet dopředu,“ napřímil se Petr a v obličeji měl čitelný výraz zděšení.

                „No počkej, ty si na tom nikdy nejel,“ dokončil otázku Zdeněk.

                „A ty?“

                „Já taky ne.“

                „Ty vole, tak co budeme dělat,“ rozhlédl se kolem bezradně Petr.

                „Já bych si dal pivo.“

                Bezmotorová kanoe s posádkou Pomáhat a chránit přirazila ke břehu rožmberského tábořiště stejného dne ve 23.30 hodin. Potlučený a zcela prochladlý Petr vytáhl loď na břeh s ještě potlučenějším a promrzlejším Zdendou. S bolestivým hekáním vytáhli z lodi dva sudy a šouravým krokem vyrazili k nejvíc osvětlené budově. Před budovou stálo zaparkované policejní  auto a auto stál opřený kolega Pavlík.  Kolem aut postávalo asi deset lidí. Pavlík zapisoval něco do desek se skřipcem a chápavě přitakával chlápkovi, který mu něco vyprávěl s nešťastným výrazem v tváři.  Na druhé straně auta stála kolegyně Machová a dělala s jiným človíčkem úplně to samé. Zdeněk s Petrem se snažili protáhnout nepozorovaně na hraně světla a stínu a nenápadně zmizet v milosrdné  tmě tábořiště.

                „To si jako myslíte, že jsem úplně slepej,“ zastavil je těsně před dosažením cíle Pavlíkův hlas. „Tady se zařaďte do fronty, až tady skončím s tím zápisem, projedu vám bagáž, na něco se zeptám a pak teprve spát,“ zavelel přísně.

                Odevzdaně poslechli.

                „Ty vole Čendo, to byl očistec. To bylo inferno. Kam se hrabou fyzický prověrky,“ kvílel nešťastně Petr, když zůstali s Pavlíkem u auta sami.  „Jenom jak dlouho trvalo, než jsme pochopili ten systém.  A ty ďábelský jezy. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsme tady. A  živý a zdravý,“ kňučel dál Petr. „Ale slibuji ti, že dneska v noci to pohlídáme.“

                „Já myslím, že už ne,“ otočil se k němu Pavlík zády a hodil desky do auta. „Právě jsme nabrali dalších pět stanů. A starýmu to zejtra vysvětlíte sami. “

                U největšího ohně v tábořišti seděla Tereza. Prsty si překrývala pihatý obličej a z mezery prsty vytékaly lesklé slzy.

                „Nějakej hajzl mi ukrad  Vespasiánsův denár,“ vzlykala.  

                Vůbec netušili, co mají najednou říct.

                Zdeněk ji pohladil po vlasech. 

                  Chlápek, co seděl na služebně oddělení policie ve Vyšším Brodu zarputile mlčel. Očima kontroloval spárování dlaždic na podlaze a co chvíli vykřikl, že je to policejní brutalita. Chlápka přitáhl před chvílí Petr a Zdenda z vodáckého tábořiště. Blondýnka v recepci jim  otevřela závoru tentokrát  už jen se zdvořilým úsměvem.  Když projížděli kolem hospody, něco se jednomu z vodáků na krku blýsklo. Zdeněk denár poznal ještě dřív, než přišli ke stolu. Chlápek se tvářil stejně zarputile jako silueta obličeje muže s ostrým nosem na líci mince.

                „Nikam nepůjdu,“ řekl jim.

                Poprali se.

                Daktyloskop přejížděl minci jemným štětečkem a nanášel na ni jemný argentorát. Potom vzal zvětšovací sklo a porovnával  otisky na minci a na daktyloskopické kartě.  

                „Tak jo. Dvanáct  shodných. To na individuálku stačí,“ zvedl konečně hlavu.

                „ A já vám říkám, že je moje!!“ zaječel zase ten chlápek. „Víte kolik na ní hrabalo lidí.“

                „A tady kolegu jste viděl dneska poprvé, nebo ne?“ přerušil ho Petr a ukázal prstem na Zdenka.

                „No jasně. S fízlama nepeču,“ zavrčel.

                „Tak jak nám potom, pane Kolbaba, vysvětlíte, že jsou na vaší minci jeho tisky,“ zeptal se Petr a  posunul před Kolbabu daktyloskopickou kartu se jménem Zdeněk Petrů.   

                Na rozdíl od nich nevěděl.