Hafran a jeho Rok(y) pod širákem
Úplně stoprocentně bych nosil dříví do lesa, kdybych zrovna tady, na těchhle stránkách vysvětloval, kdo je Jan Frána – Hafran. Autora úspěšných, v Trapsavci několikrát oceněných a už i v několika knihách vydaných trampských a vodáckých povídek (nejednou kořeněných detektivním a sci-fi námětem) není potřeba představovat asi nikomu, kdo po internetových stezkách zamířil právě sem.
Hafranovy povídky vyšly ve sbírkách českých vodáckých povídek Drž hubu a pádluj! (2011) a Trosečníci řek (2013) a taky v samostatné sbírce pod názvem Přání a sny (2013), která se brzy stala literární předlohou pro svoje zvukové dvojče – CD Přání a sny, namluvené hercem Jindřichem Koutem v režii Evy Willigové. A pod hlavičkou už tradiční a v širším plzeňském kulturním kontextu ceněné edice Kalendáře plzeňského coby Kalendář plzeňský na rok 2015 teď vychází nejnovější Hafranova sbírka dvanácti trampských a vodáckých povídek, která má podtitul Rok pod širákem (Pro libris, Plzeň 2014).
Sbírku ilustrovala Milena Kutková, redakčně ji uspořádali Vladimír Gardavský a Jana Horáková, předmluvu napsal Jan Valeš – Jeňýk. A i když se ve všech dvanácti případech jedná o povídky navýsost trampské a vodácké, z jejich výběru a skladby je patrno, že cílem editorů Kalendáře samozřejmě bylo oslovit širší než jen trampský okruh čtenářů.
Výběr otevírá „lednová“ povídka Jak se nestát majitelem nemovitostí, kde se trampský sen o vlastnění svého srubu střetává v předem ztraceném souboji s formulářem a s bestiální úřednicí finančního úřadu. Potom následují dvě typicky hafranovské povídky Míček a Divoká plavba, kde se čtenář postupně seznamuje s partičkou hlavních postav Hafranových povídek – se členy T.O. Daisy – a hned vzápětí si vychutná jednu z nejlepších povídek, které Hafran zatím napsal – povídku Jenom jednou. Květnová hříčka nazvaná Lesní víla nás pak vábivě svede už definitivně do hlubin Hafranovy fantazie a příběhů inspirovaných lidmi a místy, co na svých vandrech potkává. A když se v poslední, dvanácté povídce (sci-fi Další generace) z těchto hlubin vynoříme, najednou pocítíme zvláštní laskavou, ale zároveň tísnivou melancholii z loučení a spolu s autorem se zadíváme do budoucnosti, kde nás kromě dalších generací čeká, doufejme, i spousta dalších Hafranových příběhů.
Hafran je svrchovaně trampský autor, píše o prostředí, které důvěrně zná (a to i tehdy, když popouští uzdu fantazii), a za všech literárních okolností zůstává sám sebou, nehraje si na nic a na nikoho. Nevede nás do kašírovaných kulis, ale do svého trampského světa, který působí až samozřejmě přirozeným, autentickým dojmem prostě proto, že Hafran v tom světě doopravdy žije. A čtenář, ať už je tramp, nebo není, se tu bude, věřím, cítit dobře – tak nějak jako za letní noci v kruhu kamarádů kolem ohně, který praská, hřeje a voní tím nepopsatelným zvláštním kouzlem, co se člověku vrývá hluboko do duše.
Miroslav Valina