Miroslav Marusjak - Miky - HEJNA VZPOMÍNEK, ilustrace Eva Macholánová

Básníci znají i krajiny,

kde nikdy nebyli.

(japonské přísloví)

„Co je vlastně pravé haiku a kdo ho pozná? To nikdo neví (ani já), ale všichni ho vesele tvoří... I když je to japonská doména, tudíž přizpůsobená japonskému jazyku, v ostatních řečech je to jen jakási místní zkomolenina, kde se dodržuje pět, sedm a pět slabik. Někde jsem četl: “Haiku je citlivý lyrický útvar s filozofickým přesahem a má schopnost měnit pohled na svět kolem.“ Podle „ortodoxních haikařů“ musí v haiku text obsahovat měsíc nebo alespoň roční období a taky pojednávat o přírodním tématu… Tak s tím si rozhodně nelámu hlavu. Haiku je dle mého názoru nálada, pocitová chvilka, okamžik, zlomek času, mrknutí víčka… Stručná drobná báseň bez ozdob. Neupovídaný formát. V mém podáni často výkřik, metafora, glosa, aforismus při zachování haikové formy pět, sedm, pět.

Zatím mi vyšlo Na křídlech ptáků (98 haiku), v Ponorce blues 32 haiku, v Route 60 – 60 haiku a v Lodivodovi 68 haiku, vše Vydavatelství Ears & Wind Records.“

Miky

Miky a jeho městské neuplakané haiku

S Mikym jsme naposledy v olomoucké Ponorce (oficiálně U Musea) instalovali výstavu literárních plakátů. Počkal na mě v této legendární hospodě, kde často vystupuje se svým Poetic Bandem. Přivítal mě svým dobráckým úsměvem.

K sepsání tohoto doslovu jsem si symbolicky uvařil čaj, ale raději bych šel na pivo. Mikyho haiku ostatně častěji protéká pivo, než třeba víno nebo čaj. To je typické spíše pro staré tvůrce haiku. Ještě by se měl na obloze kýčovitě houpat měsíc a celé by se to mělo odehrávat v přírodě. U Mikyho je to ovšem všechno trochu jinak. I když přírodní a jemné motivy jsou také zastoupeny. Jeho haiku je městské, někdy drsnější, řekněme beatnické: Zbyla tu na mě/jen márnice vzpomínek/Vlk i beránek.

Sbírka, vlastně taková bestofka, je složená z haiku již vyšlých Mikyho sbírek, doplněná nikdy nepublikovanými.

Autor nezapře svou trampskou, tuláckou minulost: Krvácí podzim/šípkobraním na mezích/v paprscích slunce. Nevzpomíná nijak uplakaně, možná s trochou nostalgie: Skrytá tajemství/nenaplněných lásek/šeptaných vrbě.

Křesťanský základ, to boží v nás, popíše například takto: Mlhy chladných rán/třpytivě prozáří nám/na nebesích Pán nebo: Ticho po bouři/holubi pijí z louží/stín katedrály.

Jako drobné do kasičky náramně do konceptu knížky zapadají i ilustrace výtvarnice Evy Macholánové. Ostatně prověřené už v předešlé Mikyho sbírce Lodivod. Když totiž, milí čtenáři, nad obrázky přivřete oči, mohou se před vámi objevit samorosty.

Jedním takovým samorostem je, chválabohu, i Miky.

Nedávno mi psal, že nestíhá a musí si zavolat do Ponorky taxíka. Zaskakoval za nějakou kapelu. Tágo z domovské Holice přes vlakové nádraží v Olomouci a pak tou táhlou ulicí, která změní během cesty název, přes několik křižovatek. Taxikář to měl ale komplikovanější, protože se tu na hlavní mění tramvajové koleje. Vousatý rocker, nádražák a neúnavný organizátor těch spojených nádob poezie a muziky Miky to stihl. S Poetic Bandem pak deklamoval své beatnické básně jako kdyby kázal z hospodského oltáře svým ovečkám něco v tomto duchu: Nebe chrlí krev/a obzor rudě plane/verše jsou zbraně. Myslím, že Miky má nabito.

Lukáš Trejbal

Když se ráno otevřou oči, promnuté nebo nepromnuté, tak se na svět dá koukat všelijak. Ilustrovala jsem Mikyho sbírky a přitom se mi připomíná s každou kresbou, jak se koukat: přes haiku,jednoduše přes 17 slabik, mezi každým mrknutím oka. Pár slov pojmenuje obraz, vztah, protiklad.

Kreslit haiku je jako rozhraní, na kterém se dá přemýšlet a nacházet význam slov obrazem. Příhodný k tomu je okamžik mezi psem a vlkem, mezi černou a bílou, jakousi kaňkou, která něco připomíná nebo nepřipomíná, psa, vlka, nebo nic.

Kreslit štětcem, perem, tuší, černou vodovou barvou, znamená myslet na japonské mistry, kteří dovedou jedním pevným tahem zobrazit cokoliv včetně času. Tak se mi to dařit nebude, ale zkoušet nejmenším obrazcem zachytit co nejvíc, to je pořád lákavé, nekonečné, a zdalipak to vůbec i není smysl všeho, že v několika slovech haiku může být celý svět.

Je to jako krasohled, slovo se malinko natočí a už je vidět něco jiného. Tak mám velmi ráda toto dobrodružství, zkoumat každé další haiku jako jiný pohled na skutečnost, zvažovat, který střípek je závažný, ve kterém pootočení slovo zakreslit.

Posnídat haiku a pak se vydat do světa s ranečkem buchet, takové je to dobrodružství, silný začátek pro každý den. Kreslím odmala pořád, ale ve spojení se slovem, je nový den s novou kresbou mnohem lepší. Tak večer očekávám zase zítřejší haiku, pořád dál, v knize, něco na útržku papíru, vyřčené.

P.S. Miky, prosím, piš pořád dál, je to životně důležité!

Eva Macholánová