Nádraží bez vlaků - Trapsavecká slezina 2017

Tradiční Trapsavecká slezina v Těnovicích připadla letos na víkend okolo Martina na bílém koni. I když měl tento světec jeden den zpoždění, slezina proběhla podle plánu.

Letošní téma bylo poněkud zapeklité, Trampové a železnice sice nezní, jako něco, co by trampským mělo dělat problém, ovšem háček se skrýval v podtitulu Nádraží bez vlaků. Ve skutečnosti to znamenalo, že v básních a povídkách na ajznboňácké téma autoři nesměli použít slovo vlak. Je třeba, že tuto nástrahu si vymysleli na letošní trapsavecké porotě Strunka, Dany a Hadži.

Vypořádat se s tímto omezením nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát, hned několika autorům (včetně mne) slovo „vlak“ přes veškerou snahu do textu proklouzlo.

První dorazil na faru v pátek ráno Vokoun a začal obětavě topit. V této činnosti byl po obědě vystřídán Tapinou a Salimem. K večeru přijížděli další účastníci, ubytovávali se, vítali se a ve společenské místnosti se všechno chystalo na večerní zpívanou. Z té se bohužel ze zdravotních důvodů musel kvůli nachlazení omluvit Béďa Šedifka, ale i tak se přítomní muzikanti postarali o pohodovou a rozezpívanou atmosféru večera, který končil až dlouho po půlnoci.

V sobotu přišlo na řadu tradiční dřevo, jeho řezání a štípání, aby nám večer bylo teplo. Současně se část osazenstva fary obměnila. Pak se přítomní kamarádi rozprchli po okolí i do restaurací ve Spáleném poříčí.

Stmívání pak jasně signalizovalo, že se blíží zahájení hlavního programu. Po tradičním Hafranově přivítání, krátké informaci o nových sbírkách a knihách následovala Tapiina literární vzpomínka na Juana.

Poté už došlo na slezinové příspěvky samé. Těch se nakonec sešlo celkem 24, z toho 13 básní a 11 povídek od 19 přítomných i nepřítomných autorů. Část z nich už stačila být zařazena do první verze slezinového sborníčku, ty ostatní budou v jeho kompletním doplněném vydání.

Přítomní autoři předčítali své práce, za nepřítomné zaskakoval Belmondo.

Nepřítomný Miky Marusjak obeslal slezinu sadou železničářských básní, jež jsou i v jeho nejnovějších Trapsaveckých Miniaturách č.70 – Na kolejích slzy. Kačerova Optimalizace trati protestovala proti hlukovým bariérám, díky nimž se již trampské oko nemůže kochat krajinou, Víťa Felcmanová položila tři železniční hádanky, Pavouckej popsal radosti dopravy ve vlacích Regionova, Dan pak strasti letitého trampa, železnicí se dopravujícího, Tony si v básni postěžoval na to, že musí na vandr, a to v posledním vagónu.

Wandriho povídka nás přenesla do stanice Peklo a Aťčina báseň upozornila na rizika vyspávání opice na kolejích. Dollykova povídka líčí Peklo jako velmi chladné a ledové, aby vzápětí Fenik tápal, po které koleji se vydat dál.

Harmonikova povídka líčí, jakou zkouškou musí adept projít před přijetím do osady, Tomova pak je o jednom trampsko-železničářském podnikatelském plánu. Hafran ve své povídce nastínil, kam až může vést neustálé posouvání důchodového věku, a to zejména u strojvůdců, Aťka provedla cestující po pekelsko-nebeské trati, kde se i průvodčí musí vystřídat. Brouk ve své básni vidí vlak coby ohnivého oře, tunel jako lidožrouta.

Šklíba a Víťa pak pro zúčastněné uspořádali logopedickou doplňovačku pro velké trampy a malá trampata, okořeněná hádankou nakonec. 

(Aneb, kdo uhádne pravá jména trampů s přezdívkami Mareček a Hustoles?)

Nejmladší autorka sleziny Štěňátko přečetla povídku o vlaku, který vám splní každé přání ohledně toho, kam chcete dojet – v prostoru i času. Ale pozor, zadarmo to není. Po troše té fantazie přišel na řadu Tapiin pravdivý příběh, kolik vagónů má mít vlak, když je přeplněný a kolik pak vlastně bude chybět průvodčích. Dany se zamyslela nad tím, k čemu všemu takové nádraží je, Střep přispěl svou lehce hororovou povídkou.

Abychom si od záplavy železnice bez vlaků odpočinuli, Hanka přednesla dvě své básně, které byly na zcela neželezniční témata. Ale krásné!

Na závěr pak Vokoun vyhrabal málo známou povídku Karla Hvížďaly, téměř přesně naplňující téma sleziny – jen ten vlak tam byl.

No, a pak se zase hrálo, zpívalo, diskutovalo.

V neděli zbýval jen úklid, loučení, pro nás, tedy Dany, Strunku, Vokouna a mne, Hafrana, návštěva marodícího Šedifky, a odjezd domů.

Závěrem je třeba říct, že se letošní slezina velmi vydařila a že doufám, že všech 35 účastníků odjíždělo domů spokojeno. Tak za rok zase ahoj!