Narodil se - Papež Václav - Padre

Narodil se…

„Tak pánové. Proč jsem vás dneska sezval. Nedá se nic dělat, musíme zas jednou vyrazit na pořádnej vandr. Tahle flákárna se už nedá vydržet.“ Šerifův hlas se rozléhal hospodou U rezavý kramle a několik hostů překvapeně koukalo po našem stole.

„Neřvi a říkej, co se děje. Proč ten spěch a obřadnost. Tohle jsme mohli vyřídit telefonem.“ Maus nervozně cinkal o půllitr zrzka a občas zkontroloval hodinky. „Ještě něco mám, a nerad bych to prošvih.“

Šerif ho sjel svým šerifským pohledem. „Hele Mausi, klídek. Pár minut tě nezabije. To, proč jsem vás sezval, není ani tak vandr samotnej, jako spíš to, jak jsem na tu myšlenku došel.“ Upil zrzka, utřel pěnu a pokračoval. „Víte, včera po ránu jsem se vzbudil s šíleným pocitem, že když v pátek nevyrazíme na kemp, tak se něco strašlivýho stane. A nejsem magor. Sám dobře slyším, jak to zní.“

Šerifova slova mne docela překvapila. Chvíli si dávám na čas, pak ale navážu: „Víš Tome, je to divný, ale úplně to samý potkalo včera mně. Ten pocit blížícího se neštěstí byl tak silnej, že jsem už nezabral. Pořád na to musím myslet.“

„No, pánové, přiznávám, že něco takovýho se stalo i mně.“ Maus se podrbal v krátkém sestřihu na zátylku. „Ale to má docela jednoduchý vysvětlení.“ Odklepl cigáro a obličej roztáhl do širokého úsměvu. „To jenom znamená, že jsme od podzimka nebyli na vandru a náš opuštěnej kemp po nás pláče. Z toho dlouhýho poflakování ve městě nám třem prostě jenom pořádně hráblo. Přejde to, když zejtra až dofacháme všichni pěkně vyrazíme na Brdy.“ Maus se zvednul ze židle a pokračoval „Někdo námitky? Ne? Takže dohodnuto. Zejtra v pět na Smícháči.“ A zmizel v prosincovém sněžení, když jako obvykle zapomněl za sebe zaplatit.

Šerif odevzdaně pokrčil rameny. „No jo, tak teda dohodnuto, no.“

Páteční motorák nás vyplivnul ve Skuhrově a my se vydali směrem na Hřebeny. Jako vždy jsme cestou řešili veledůležitý existenciální problémy. K tomu podivnému prožitku se ale nikdo z nás nevrátil. Každý nějak podvědomě tušil, že tady se takové věci prostě nepřipomínají. Překročili jsme Vrahův potok a pokračovali dál ke Zřícenému kempu. Na tajné přístupové cestě, skryté mezi smrčky, které tu už několik let vysazujeme, šerif zastavil a nasál vzduch: „Na kempu někdo zaručeně je. Cejtím kouř. Tohle se musí zatraceně rychle prošetřit.“

Naše kroky zrychlily a za chvíli jsme už stáli na kempu před boudou a koukali, jak z komína stoupá solidní sloup kouře. Někdo vydatně topí, a my tři tady celkem slušně klepeme kosu.

„Jdem, ať zjistíme, kdo nám to užírá kašičku z našich ešusů.“ zavelel šerif a my vtrhli do boudy.

V boudě seděl na lavici trampík a za ním docela pěkná squaw. Šerif se bojovně rozkročil uprostřed boudy a houknul na trampíky: „Tak teda ahoj! Vítáme vás na našem kempu!“ A aby bylo jasno, zdůraznil slovo našem. Kluk se postavil a trochu nejistě povídá: „Ahoj všici, My jsme se tu usalašili tak trochu neplánovaně. Venku je zima a my…“ Větu nedokončil a kouká po nás. Šerif to vydržel už jenom chvilku, pak se začal chechtat. „Neblbni, člověče. Jasně, že tu zůstanete. Aspoň nás bude víc do počtu. A dáma třeba dokáže ukuchtit něco lepšího, než jsou ty naše věčný konzervy.“ Po rukoudání jsme sundali zimáky a usárny postavili ke dveřím, kde už dvě stály. Majka a Slim, jak se představili, stáli u stolku a my, jako totální troubové, koukali na Majku a její, jak se říká, pokročilý stupeň těhotenství.

„Nóó-ééé…“ inteligentně podotkl šerif.

Majka se usmála: „To není lepra ani mor. Nemusíte se bát. Ale raděj si zase sednu.

Usedli jsme kolem stolku, trapně mlčeli a snažili se nějak zpracovat situaci. Těhule na kempu není, naštěstí, běžný úkaz, takže my netušili, co si s tím počít a jenom jsme tam tak rozpačitě čučeli a posedávali.

Majka to nakonec nevydržela a trochu naštvaně povídá. „No tak kluci, nedělejte z toho takovou kovbojku. Určitě nejsem první těhule, kterou vidíte.“

„Na kempu jsi určitě první, a doufám, že i poslední. Tohle už nechci nikdy řešit.“ Asi mi viděla na nose, co si myslím, protože na mne vyprskla: „Neřeš!“

„No, musíš uznat, že to je docela divný. V tomhle stavu běhat v prosinci po lese, bivakovat v kempovní boudě a...“ chvíli jsem zaváhal „… a po nocích strašit trampy.“ Ta poslední část byla až děcky trucovitá.

Majku to pobavilo. „Opakuju, je to v pohodě, termín mám za dost dlouho, a kdyby něco, je tady Slim,“ ukázala na partnera. Slim zblednul a bylo vidět, že stejně jako my tři by nejraději zdrhnul někam hodně daleko. „Počítám, že po porodu si tak dva, tři roky nezavandruju, a tak si to chci užít, dokud to jde.“ Majka se náramně bavila tím, jak jsme byli všichni vyděšení a jak slovo porod dribluje naší chajdou a tluče nás do nešťastných hlav.

Šerif se vzpamatoval jako první z nás tří. „…a že jste tak navečer došli sem. Nebylo by líp přenocovat někde v teple, v hospodě, a vyrazit až ráno? V podbrdí je hospod jak máku, určitě by se našla.“

„Ale jo. Původně jsme chtěli zůstat přes noc u Zrzavýho kocoura, ale měli to tam zabukovaný hromadný tůristi, tak už nebylo místo. Někdo nám tam poradil tuhle boudu, že si to tu vytopíme a budem v poho.“ Slim se konečně dostal ke slovu a rád změnil téma. „Prej je tady kemp s boudou, schovanej v nízký smrčině, co si tu trampové postavili.

„Tak náš kemp nebude tak tajnej, jak jsme si do teď mysleli, co?“ Šerif vyjádřil obecnou nevoli osady ze zjištěného faktu. „Budeme muset v létě vysázet další perimetr.“ Maus zavyl a  zhroutil se na lavici.

Změnou tématu hovoru se atmosféra v boudě uvolnila a zábava se rozběhla. Já vytáhl prdlivku neboli foukací harmoniku, Maus brumlu a šerif svoje lžícové kastaněty. Venku se už setmělo a tak jsme zapálili petrolejku, abychom na sebe viděli. Povídalo se a zpívalo. Majka skutečně vykouzlila z našich zásob laskomní papu a začalo to vypadat jako jeden z nejlepších večerů na kempu. Jenom ten zvláštní pocit, že se něco důležitého má stát nás neopouštěl.

Bylo před půlnocí a my zrovna pluli řekou, která hučí v klínu rozervaných skal, když Majka zmlkla, zbledla a vytřeštila na nás oči.

„Co je?“ Ptám se s bezstarostností totálního blba.

Majka se trochu vzepřela na lavici. „Něco není v pořádku, něco se děje.“

„A co jako?“ Na tváři mám pořád ještě bezstarostný úsměv.

„No…“ S trochu vyděšeným pohledem povídá Majka. „Už to asi začíná.“

Šerif ještě jednou klepl lžícemi a ptá se „Co jako začí…?“ Pak nám to všem docvaklo.

„To jako to…?“ Slim vypadal, že to s ním sekne.

„Jo! Jako to!“ Majka nevěřícně zírala, jaký chaos jsme schopni v tak malém prostoru zrobit. Já se sháněl po vaničce, Maus prohlásil, že jde natočit horkou vodu a hledal dveře. Slim volal do prázdné dlaně na uchu pro sanitku.

Jenom šerif ukázal, proč u nás šerifuje, když duchaplně zařval na celou boudu „Klid! Ticho! Sednout!“

Nikdo z nás nebyl schopen racionálně přemýšlet. Jen šerif se orientoval. „Hřebenovka je zasněžená, takže sanitku sem nedostanem. Ségra dělá v Motole sestru. Cinknem jí a budem všechno řešit pěkně krok za krokem. V klídku.“ Ten klídek trochu přehnal a Majka vypadala, že mu uhryzne hlavu. „No, já teda raděj zavolám hned. Není na co čekat.“ Po chvilce vyzvánění se v telefonu ozval nesrozumitelný hlas a šerif začal popisovat situaci. Podle nás se držel až moc při zemi a probíhající horor vykresloval docela krotce. Nakonec položil mobil na pryčnu vedle Majky a dal ho na hlasito. Z telefonu se ozval ženský hlas. „Ahoj všichni. Tak se do toho pustíme, ne? Ať to máme za sebou. Co, maminko?“. My se zklidnili, když bylo jasné, že jsme problém hodili na někoho, kdo ví co dělat. Šerifova ségra něco řešila s Majkou a pak docela nahlas zařvala na nás ostatní. „Tak kdo všechno v tý boudě ještě trčí? Pánové, nemáte tam co dělat, žádná čumenda nebude. Zůstane tu jen nastávající otec a všichni ostatní alou ven!“ Pro formu jsme sice něco namítali, ale z boudy jsme vypadli jak medáci.“ Venku jsme rozdělali oheň a obsadili špalky kolem ohniště. Z boudy se občas ozýval křik, až si Maus rukama zakrýval uši. Pak všechno ztichlo a my se na špalcích narovnali v očekávání věcí příštích. Dětský křik najednou prořízl brdskou noc a my věděli, že od teď už bude všechno v klídku, jak prve prohlásil šerif.

Po chvíli se otevřely dveře boudy a mezi futry stál a trochu se potácel Slim. Pár vteřin tam jen tak stál, pak se rozeběhl do smrčiny za boudou. Dávivé zvuky, které se odtamtud ozývaly, jasně mluvily o tom, co se mezi stromky děje. Nikdo se ale nesmál. Všichni jsme moc dobře věděli, že nikdo z nás by celou věc nezvládl tak, jak to zvládl Slim.

Stáli jsme tam, koukali na boudu a báli se, jak je na tom Majka. První vykročil šerif a my, jako housata, za ním. V boudě, na dolní pryčně ležela pod dekou Majka a vedle ní, zabalený v tátově maskovaný celtě, ležel mimča a spokojeně kňoural. My, ošlehaní drsňáci, jsme stáli kolem, koukali na něj a byli celí naměkko.

Šerif si stáhnul šátek z krku a přeskládal ho na širší pruh. Položil ho vedle mrňouse. „Tohle mu dej, než se dostanete k nějakým skutečným plínám.“ Maus vyklepal na stůl svých pár trampských maličkostí z žebradla a položil ho vedle šerifova šátku. „To máš na dudlíky, mlíko a podobně, co bude drobek potřebovat.“ Já vybalil huňatý ručník a položil ho na pryčnu. „Do toho ho zabal, ať ti nenastydne, až se budete odtud stěhovat.“

Dřepli jsme si kolem stolku a hrdě se dmuli, jakoby se ten zázrak udál tak trochu i naší zásluhou. Do boudy se vrátil Slim a přisedl. Tím se protrhly stavidla. Všichni jsme se začali překřikovat a komentovat právě proběhlé. Byl z toho halas, až se drobek neklidně vrtěl a vrněl docela nespokojeně. Musel jsem se z toho všeho vypadnout ven na vzduch.

Bylo už hodně po půlnoci a oheň na plácku dohořel. Všude kolem stálo naprosté ticho prosincové noci rušené jen slabým praskáním mrznoucího sněhu. S každým nádechem zaškrábal v krku křišťálově čistý, mrazivý vzduch. Celý kemp byl ozářen jasným svitem měsíce a pablesky hvězd, které jakoby na nebi odrážely jiskření světla v krystalcích sněhu. Do té tiché nádhery se začaly snášet velké sněhové vločky. Otočil jsem se k boudě a v úžasu zůstal zírat na obrázek před sebou. Vysoko nad boudou zářila na nebi velká, jasná Polárka a neomylně ukazovala správnou cestu všem poutníkům, trampům a tulákům.

A tak jsem tam jen tak stál a vychutnával tu krásu kolem sebe. Při tom mi konečně došlo, co se tu vlastně stalo a proč jsme to museli být zrovna my tři, kdo se měl v pátek vydat na cestu na náš kemp. A vybavila se mi slova naší nejznámější vánoční koledy „Narodil se…