Nebát se chtít - Popelková Alena - Krvinka

NEBÁT SE CHTÍT

Takže takové to je? Je to ono? Pravé neštěstí? Zhaslo mi vnitřní slunce. To je jisté. Není se ani čemu divit. Takové potiché mrtvo. Je štěstí, že si toho vůbec hlava všimla. Je to malý zázrak při tom všem humbuku, co se v ní odehrává. Co bude teď? Pořád jsem to já. Tak možná, že to není úplná smrt. Třeba je ještě naděje na vzkříšení. Jako když fouknete do černého popela a v té haldě zasvítí ta neúplně dohořelá část. Člověk pak ví, odkud začít křísit plamen. Je to jasné. Musím fouknout sama do sebe a vzkřísit mé vyhaslé slunce v duši. Nezbývá než se nadechnout a fouknout tím správným směrem. Co by to tak mohlo být? Co mi dodá vítr? Ten důležitý fuk je má životní výzva. Zavřu oči a zjistím, co mi udělá dobře, co mě pohladí na duši a uklidní tak, abych se mohla dosyta nadechnout a fouknout. Tolik aktivit mi vždycky dělalo radost. Nebylo toho málo, ale co mi nakonec zůstalo? Po čem doopravdy moje duše touží? Musím se hlavně uklidnit. Strach, že to se mnou dopadne špatně mi nepomůže. Jen na nic nemyslet. Časem to půjde. Čas je totiž milosrdný. Velké věci se blíží někdy pomalu a poměrně nenápadně.

Jednou to celé přišlo. Udělá mi dobře, když pojedu na hezké místo, na vandr. Na Galatheu, je krásná a může se tam. A najdu ji i po těch letech. Pamatuji si každý kousek cesty. Tam budu hledat sama v sobě. To bude můj „fuk“. Jak rychle mi z toho buší srdce. To je znamení. Toužím…, toužím jet sama se sebou tam, kde jsem prožila krásné emoce. Čas je však neúprosný a běží dál a dál. Proč mi tam něco nehraje, z mého plánu je cítit kompromis. Proč si to nepřiznat? Sebrat odvahu sama před sebou. Přestat se bát. Ano, teď vím, že když jsem tehdy přišla na tuto myšlenku, že to byl veliký dar. Nechci totiž na Galatheu, já chci na zakázaný Ticháč. Uf, je to venku. Ta myšlenka tolik bolí. Ticháč je zničený, nesmí se tam. Nedokážu snést tu skutečnost, že Ticháč padl, i Piškot padl. Ta bolest znovu drásá mé srdce. Vzpomínka na cestu do Jetřichovic na mé srdceryvné vystoupení před komisí lesáků. Mé argumenty že kempová knížka z „Piškotu“ je naše, že je to to jediné, co nám zůstalo. A pak ten triumf, když ji vydali. Radost nad malou záplatou za zbořené místo snů útočiště před světem. Na skalách u Piškotu šlo bloumat o životě a v noci na Ticháči poslouchat zurčení malého pramínku, pozorovat po dešti dole v údolíčku listy kapradin v potoční vodě, která zalila údolí jen na malou chvilku. Tenhle zakázaný střípek světa mě teď bolel v srdci. Po tolika letech jsem nalezla odvahu se vzepřít a říci předpisům a sama sobě, že chci právě tam, na „Ticháč“. A že už jsem velká a mám, možná, odvahu jet sama. Bude to má duše, do které se půjdu podívat. Musím si přiznat, že se stále bojím, co to se mnou udělá, až uvidím kemp stržený. Nuže, do lesa na „Ticháč“. To napětí a očekávání. Je to jako, když mi v hlavě bouchne ohňostroj. Má pozornost je ta tam, existuje už jen touha tam jít.

Teď už jen nechávám plynout události jak vnější, tak vnitřní. Hranice padly má duše a tato cesta jedním jsou. To, že mám tělo mi připomíná jen tlak batohu na zádech. Bederák mne drží, avšak hlava je srdcem, lesem, vůní, vším. Srdce buší jako o závod. Vítá mne známá cesta. Téměř ihned po mém vstupu do lesa se spouští bouře. Je to jak znamení. Vedro, co trvá už týdny, po ní dlouze volalo. „To je jistě očistná bouře,“ napadá mne, když sedím s batohem přikrytým pláštěnkou na spadeném stromu nedaleko cesty. Cítím radost. Rány jako z děla mi hřmí přímo nad hlavou. Ale i to vnímám jako oslavnou salvu. Po stezce tečou proudy vody. V písku kreslí obrazy. Jsem očištěna, bouře odchází, můj sluch se navrací. Kroky mne vedou mocnými loužemi.

              Přichází nebezpečný úsek cesty. Úkol hodný tajného agenta. Musím nenápadně projít kolem hájovny u cesty. Poslední výspa přítomnosti lidí v tomto střípku přírody. Mé kroky kryje zvuk kapek nepravidelně padajících do louží z čerstvě opršených listů. Zatajuji dech a valím oči směrem k budově za keřovým plotem. Kovová vrátka na mě cení své mřížky jak hlídací pes. Okna domu, která jsem v průzoru zahlédla se mračí na tichého vetřelce. Ale jinak ani dušička. Lidská část domu mne neviděla. A okna doufejme nevyzradí mou přítomnost jejich obyvatelům uvnitř. Je to za mnou. Mám pocit, že jsem právě prošla Sandonorikem. Pro tentokrát jsem hodna pokračovat dál.

              Na křižovatce u tajné odbočky z cesty stojí statný buk. Jsem překvapena, že i po jeho kmeni teče proud vody. Chvíli uvažuji, jak je to možné? Vždyť už dávno neprší! Mé udivení přeruší nutkání přiložit do proudu vody na kmen svou dlaň. Chvíli si užívám, jak mi voda omývá a chladí prsty. Jakoby otisk mé ruky v této vodě stvrdil úmluvu s přírodou. Cesta do vlastní duše je spjata s tímto dějem. Otevřela jsem tak poslední bránu do údolí. Už nelze couvnout. Sleduji vyschlé říční koryto lemované kapradím. Vím, že mne dovede k cíli. Srdce mi buší tak hlasitě, že se v tom tichu lesa stydím za vyrušování. Terén se rychle svažuje, přelézám velké balvany s hutnými vrstvami mechů. Boří se mi do nich ruce, jak se o ně opírám. V hlavě mi zní upozornění: „Nesmí být poznat, žes tu byla, nic neponič, je to tu přece posvátné“. Uvědomuji si, že ano. Pro mne v tomto světě snad není nic posvátnějšího než tohle místo. A po skutečnosti, jakou dobu mi trvalo rozhodnout se a porušit zákaz vstupu je posvátné už navěky.

              Vím, že údolíčko na svém dně je tak malé, že i já nešika bych ho přehodila šiškou. Na začátku byl vždycky pod skálou kemp s kulatinovou postelí a ohništěm. Shora skálu jako krajkoví lemovalo listí kapradin. Člověk hleděl dolů na malé prostranství zarostlé vysokými smrky. Uprostřed jako socha čněl jeden vysoký a jeden nízký balvan. Pamatuji, jak jsem ráda trávila čas při svitu měsíce na kamenech. Už vidím ohyb skály, kapradí a cestu pod převis. Také dřevěné koryto, co sloužilo jako zásobárna na vodu, která letos neteče. Srdce polykám z krku zpět do hrudi a říkám si, že nepotřebuji vybavený kemp na to, abych se vyspala pod skálou. Nastává obávaný okamžik. Hrdinské myšlenky nechávám stranou. Zde už zbývá jen upřímnost. Vše je pryč, postel, ohniště, realita vandrů a smích okolo ohně se zde již nebude opakovat. Je mi to tak moc líto. Tečou mi slzy čistého smíření. Naštvaná a smutná, plná hořké bolesti, to už jsem byla dříve, když chodily zvěsti, že toto nastane. Bojovná jsem byla, když jsem šla pro kempovky. Ale smířená? To potřebuje čas, rozhodnutí a odvahu. Ano jsem tady, po deseti letech a konečně mi tečou slzy smíření. Dokonce mi tečou, i když píšu tyto řádky.

              Čas se pro mne na chvíli zastavil, vzpomínám, bloumám, odpočívám. Pod skálou zbyl jen černý mour zašlapaný do země. Už chápu, proč zde byla postel z kulatin, na které se tak tvrdě spalo. Po lijáku, který mne vítal v lese natekla ze skal veliká louže přímo tam, kde jsem hodlala spát. Suchý byl jen prostor bývalého ohniště. V kapradí pod převisem je ještě vidět shozené zábradlíčko a pár dalších kulatin. Asi se ničitelům nechtělo spálit všechno. Neměli čas sedět a bloumat. Museli spěchat ještě zničit Piškot, který byl nedaleko. Nezlobím se už, jen vím, jak to asi bylo. V černém mouru je vidět pár otisků velkých bot. Moje barefooty stopy nenechají. Pohladí mechy a nechají netknuté. Začínám se cítit tak lehce. Spadlo ze mne nějaké břemeno. Asi to byl ten smutek nad koncem jedné éry, který jsem si nesla. A teď jsem ho přinesla tam, kam patří, domů.

Po delším rozjímání začínám řešit světské věci. Nechce se mi dávat károšku do toho rozbláceného mouru. A co když přijde v noci další déšť a louže se zvětší? To mne donutilo jít ve vzpomínkách dál, než jsem vůbec čekala. Kdysi jsme sem přišli v noci. Bylo pozdě a tady někdo spal. Nechtěli jsme rušit a spali jsme v malé ložnici naproti, tam co roste támhleten strom. Beru batoh a přesouvám se kapradím na druhou stranu do „ložnice“, která už tenkrát byla malinká. I nyní je suchá a útulná. Nocovalo nás tu tehdy osm? Teď se prostředkem táhne velký kořen, který byl dříve ještě v zemi. Strom je o dost starší, asi tak o osmnáct let? Sedím nad srázem vedle malé houby a kochám se pohledem na údolí. Mám totiž čerstvě brýle. Bohužel jsem je prý měla mít už před patnácti lety, a tak si teď užívám kolik věcí vidím navíc. Říkám tomu období brýlové euforie. Zjistila jsem díky tomu, že na mokrých kapradinách vidím s brýlemi třikrát více kapek než bez brýlí. To znamená, že vidím třikrát více Ticháče! Koukám na každý detail, div mi oči nevypadnou. Po dlouhém rozjímání vzpomínám na ten vandr. Jak jsme na popud Popiho šli noční pochod. Jak nás mladší dobře míněnou lstí donutil přejít římsu bez batohů jako na zkoušku a pak nám je se staršími přinesl. Bylo to bezpečné, chytré a napálil nás. Asi věděl, že jsme tak odvážní, že bychom raději riskovali cestu s batohy na zádech a nechtěl to dopustit. Vzpomínám, jak jsme klopýtali přes kamení a já ve tmě, na jednom z obnažených kamenů pod římsou, objevila fosílii srdcovky. Jak jsme tady spali všichni namačkaní a ráno zjistili, že na protější velké posteli spí jen dva lidi a oba od nás. A když se chtěl v noci jeden otočit na druhý bok, musel probudit všechny a otočka byla hromadná. Jinak to totiž nešlo. Vše bylo super. Každá nesnáz byla skvělá výzva, kterou jsme řešili s vtipem a úsměvem. Věřím, že to ve mně zůstalo. Koukám, kde jsem ležela já. Přesně tady jsem měla spacák. Otáčím se ke skále. Co to tu leží v písku? Držím v ruce, a přesto nevěřícně zírám. To je můj červený hřebínek. Dárek, co mám po dědovi. Ani jsem nevěděla, že jsem ho tu ztratila.  Nemůžu se tomu ubránit. Cítím hladivý dotek na duši. Opravdový kontakt se svou vlastní minulostí. Já, mrňavý bezvýznamný tvoreček na planetě Zemi v tom nejmenším údolíčku pod skálou vedle houby a kořenu. Můžu přísahat, že v té chvíli se mi otevřel celý vesmír. To byl ten vítr do mé duše a z červených uhlíků rozdmýchal plamen, který radostně hoří a svítí mi na všechny cesty, co mám před sebou. Začala nová éra mého plamene. Co bylo dál, je jen tajemstvím. Nikdy se nebojte chtít. Červený hřebínek je teď v mé šperkovnici tím nejvzácnějším bohatstvím. A kde leží ten váš poklad?

Hodně štěstí všem Krvinka