Poslední kus svobody - Hons Jiří - Murdoch

Poslední kus svobody

Byly toho plné noviny. A nejen noviny.  

Dokonce i ve vlaku na ně útočily titulky a hesla ze všech stran. Z nástěnek mezi okny i z informačních obrazovek, které už nějakou dobu patřily k výbavě i té nejposlednější lokálky.

NEJVĚTŠÍ KROK V OCHRANĚ PŘÍRODY V DĚJINÁCH NAŠÍ ZEMĚ! psalo se v nich. KONEČNĚ JSME SE ZAŘADILI PO BOK VYSPĚLÝCH STÁTŮ A DOPŘEJEME LESŮM KLIDU!

Pravda, to by ještě nevypadalo tak zle. Jenže... ABSOLUTNÍ ZÁKAZ VSTUPU DO LESA ZNAMENÁ PŘIJMOUT ODPOVĚDNOST ZA ŠKODY, KTERÉ JSME NA ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ NAPÁCHALI! Tak tohle už bylo konkrétní. Pravda, situace byla kritická. Po odstavení jaderných elektráren, kdy celá Unie znovu sáhla po uhlí, se ekosystém zhroutil. Bylo potřeba něco udělat, to bez diskuze. Ceny emisních povolenek vylétly vzhůru a stal se z nich největší byznys poslední dekády. Kdo by chtěl přijít o peníze? Nikdo. A pro politiky to odedávna platilo více než pro kohokoliv jiného. Ti nikdy nechtěli přijít o dobré bydlo. Samozřejmě ani o zisky z emisních povolenek, které si teď musely platit i domácnosti. Jinak by zůstaly bez nároku si zatopit a připojit se k elektrické síti. A pak přišel zákaz vstupu do přírody a prostý lid, zmasírovaný mohutnou marketingovou kampaní, jim radostně zatleskal. Vždyť pro velké věci je třeba trochu té své osobní svobody obětovat, jinak to nejde. Tak dlouho to slýchali, až uvěřil téměř každý.

Už cestou vlakem dost riskovali. Propagandou zmatení cestující je nepokrytě častovali nepřátelskými pohledy. Jejich batohy, maskáče a další vybavení dávaly zřetelně najevo, kam míří a co se chystají podnikat. Kdokoliv na ně mohl zavolat pořádkovou hlídku. Při zastávkách tak trochu nervózně pokukovali kolem, zatím jim ale očividně přálo štěstí.

Pedro vybalil lahev drahého rumu a nechal ji kolovat. Dal za ni částku, odpovídající týdennímu výdělku – ale chutnalo to úžasně a navíc… Byl to poslední vandr. Tak co.

Spolucestujícím se teď tuplem nezavděčili, pití alkoholu na veřejnosti bylo zakázáno už dávno.

Vytáhli karty, jako už bezpočtukrát předtím a ušlechtilý mok je trochu rozveselil. Třeba to nakonec nebude tak strašné, utěšovali se ve svém nitru.

Vystoupili v Březině a vydali se ke skalám vystupujícím z okolní krajiny pokryté nepravidelnými skvrnami polí.

„Všechno vypadá docela normálně,“ podotkl Dědek, když si zapálil cigaretu a rozhlédl se. A byla to pravda. Než došli k bezpečnostní uzávěře těsně před hranicí lesa.

Plot z dálky skoro nebylo vidět, jeho stavitelé odvedli dobrou práci a důkladně ho zamaskovali jako pruh křovin, obepínající skalnatý ostroh Světniček. Ale byl tam.

Byl neproniknutelný. Dole ukotven do betonu, na vrcholku korunován žiletkovým drátem, který bude již brzy i pod proudem, jak naznačovaly nepřehlédnutelné izolátory. Stejně by se ale nikdo nepokoušel ho přelézt, protože cestou vzhůru se nebylo čeho zachytit. Jeho stavitelé nebyli hloupí.  

Nikdo z nich neřekl ani slovo. Nebylo třeba mluvit, situace byla více než jasná.

Cestu přeťala žlutočerně pruhovaná závora, opatřená reflexními prvky. Mlčky ji podlezli – strážnice, ze které vybíhalo její těleso, byla prozatím opuštěná. Teď, v pátek odpoledne, si její budoucí osazenstvo užívalo volna, než v pondělí ráno započne třísměnný, nepřetržitý provoz. Do lesa se od té chvíle dostanou už jen dřevaři, myslivci a pochůzkáři. Trempové ale rozhodně ne.

Les byl liduprázdný. Davy turistů, bushcrafterů a vyznavačů outdooru do něj přestaly proudit už před časem. Po několika lockdownech – to slovo v češtině zdomácnělo nadobro – vyvolaných vlnami prastarých virů, osvobozených globálním oteplováním z vrstev původního permafrostu kdesi na Sibiři, které to tentokrát vzaly vskutku z gruntu, už málokdo chodil jinam než do práce a pak rovnou domů. Když zrovna nebyla virová sezóna, stejně nikdo nechtěl riskovat drakonické tresty za „nepřístojné chování k přírodě“, které hrozily prakticky za všechno. Od zapálené cigarety, přes pár kroků mimo stezku, až po neopatrně zvýšený hlas. Pravomoci pochůzkářů jako by neznaly mezí, a tak po počátečních konfliktech většina místo přírody zvolila virtuální radovánky na síti. A kdo měl peněz nazbyt a negativní výsledek virových skenů, ten zamířil do některé z teď již značně prořídlých hospod.

Namáhavý výstup do skal jim opět trochu spravil náladu. Lačně vdechovali jehličím provoněný vzduch, očima se pásli na vzrostlých smrcích, sem tam promíšených listnáči a podvědomě vyhledávali známé útvary, vymodelované přírodou v druhohorních pískovcích. Byli tam, kde to měli rádi. Byli spolu. A stejně jako kdykoliv předtím, i tentokrát strázně všedního života odpluly kamsi do dáli a platilo jen tady a teď. V lese. Na vandru. Mimo čas a mimo realitu.

Hospoda s vyhlídkou, ze které se daly pozorovat hřebeny blízkých hor, byla zavřená. Nepřežila hned počáteční vlnu nových zákazů, předpisů a hlavně zdražování. Posloužili si trochou piva z vlastních skromných zásob a po chvíli chůze po vrcholové plošině kopce vedly jejich kroky do roklí, zaříznutých do jeho masivu.

Když vysupěli posledním úbočím do jeskyně ukrývající prastarou osadu, nastal sluncem prozářený, příjemný podvečer, mračna exhalátů se kamsi vytratila a oni si nostalgicky opékali buřty nad opatrně založeným ohníčkem bez kouře. Na nějaké větší vaření neměli náladu, prostě jen relaxovali a užívali si, než je znovu dohnala skutečnost. Naposledy. Je to poslední vandr. Další už nebude.

„Tohle přeci nemůže projít,“ mudroval v nastávajícím šeru Dědek. „Já už toho zažil tolik a vždycky se zas všechno vrátilo do normálu…“

„Jenže ono to už prošlo,“ namítl Mates. „Viděli jste ten plot. Tohle už není jen tak.“

„Má pravdu,“ podpořil ho Pedro. „Jak do něčeho vláda narve peníze, už se toho nevzdá. A je úplně jedno, jestli to něčemu poslouží, nebo ne.“

„Přitom je to taková kravina,“ vyrazil ze sebe zoufale Dědek. „Jestli něco ničí přírodu, nejsme to my. Jsou to ty pitomý kyselý deště a oteplování. A na to nemá nejmenší vliv ani kdyby všechny osady zapálily výroční ohně v jednu chvíli. Je to blbost. A nikdo to nevidí…“

„Dědku, prosím tě,“ pronesl smířlivě Mates. Věděli to všichni. A stejně tak s tím nemohli vůbec nic udělat.

Usínali posmutněle a často se probouzeli, snad aby se tuto předposlední svobodnou noc zásobili vzpomínkami na ztichlou přírodu, která je obklopovala a již jim nebude souzena.

Možná jsme sem neměli jezdit, přemítal v jednom bezesném okamžiku Mates. Takhle budeme po návratu ještě smutnější. Pak jeho myšlenky překryl milosrdný závoj spánku.

Ráno jako kdyby se jim opět pokusilo všechno vynahradit. Už dlouho nepamatovali tak hezké počasí, v posledních letech tolik vzácné. Svět byl na chvíli zase hezký.

Uvařili si kávu, pohladili dávné nápisy vyryté do skály, už někdy v sedmnáctém století – pokud se tedy jejich dataci, vyvedené číslicemi ve formě, jaká se už dávno nepoužívala, dalo věřit – a opustili osadu.

„Sbohem, Ohrado,“ rozloučil se s ní Mates jménem, které další generace nebudou znát.

Během soboty prolezli notnou řádku kempů, které kdysi obývali. Mamuťák, Dvojče, Stříbrný orel… Pojmy, které teď zmizí v minulosti. Navštívili i místo bývalé Půlnoční osady, jejíž srub kdosi z rádoby ochranářů vypálil již před lety.

Na poslední noc se symbolicky utábořili na Jižní točně, kde to před mnoha lety vše začalo, alespoň pro Matese. Ten tu byl první, ve svých čerstvých patnácti letech a pak do této kouzelné krajiny přivedl i své kamarády. Teď mžoural do plamenů a strašně si přál, aby to tu taky neskončilo. Nechtěl to připustit. Celým svým srdcem vnímal, že přichází možná o poslední svobodu, která mu v životě zbývala. A toužil si z ní odkrojit co největší krajíc.

Dědek vytáhl z tlumoku odřené ukulele a trochu nerozhodně hrábl do strun. „Dneska to už je asi jedno, ne,“ pohlédl svým společníkům do očí. „I kdyby nás teď chytli, na vandru jsme byli. To už nám nikdo nevezme.“

Přikývli, zadrnkali si pár písniček, neuměle doprovázených jejich neškolenými hlasy. Pak ale ztichli, aby naplno vnímali téměř posvátný noční klid, sem tam přerušený jen hlasy lesní zvěře.

Nechci zpátky, sílila v Matesově hlavě myšlenka, která mu nedala pokoje už od chvíle, kdy nastoupil do vlaku. Věděl, že to nejde. Že zpět prostě musí, ať už dobrovolně nebo ne. Ale o to víc byla ta myšlenka neodbytná.

Tuto noc spali lépe, únava po včerejším častém bdění a po dnešním zdolání mnoha svahů a roklí jim pomohla zabrat rychle a uniknout do říše snů.

A pak nastal den poslední.

Už od rána bylo poznat, že k vlaku se nikomu nechce. Loudali se mezi věžemi skalního města, moc nemluvili a snažili se vrýt do paměti vše, co se kolem nich nacházelo. Vůně, zvuky, dojmy, pocity… To, co na fotografiích, které samozřejmě také pořizovali, nepůjde oživit.

Teď došli k okraji lesa. Plot měli na dohled, stejně jako poblíž obzoru viditelnou vlakovou zastávku.

„Zvláštní, zbyla mi konzerva,“ pohlédl Dědek do somradla. „Klidně bych tu ještě mohl zůstat.“

„Já mám ještě kus chleba a pytlíkovou polívku,“ podotkl Pedro. „Nějak jsem samým smutkem neměl moc chuť k jídlu. Škoda, doma to už nebude tak chutnat, jako… Jako tady.“

Pohlédl na hodinky. „Ale už musíme. Za hodinu jede dnešní poslední vlak, to tak akorát stihneme.“

„Dej mi tu konzervu,“ rozhodl se náhle Mates. „A ty ten chleba s polívkou. Já nikam nejedu.“

Překvapeně na něj pohlédli. „Zbláznil ses?“

Věděli, co se stane, když kdokoliv z nich zůstane. Šance vyváznout bez postihu byla nulová. A nechat se chytit znamenalo pokutu, vězení a ztrátu zaměstnání. Pro Dědka by to byl rozsudek smrti, přišel by o nárok na důchod. A Pedrova rodina by se propadla do chudoby bez možnosti udržet si normální bydlení a žít jako lidé… V tomhle ohledu to měl Mates nejjednodušší. Bez rodiny a ve středním věku… Až pomine karenční lhůta, nastavená vládou pro ekozločince, bude ještě mít příležitost začít znovu. Ale stejně. Stejně si velkou část života dobrovolně zničí. Nebo spíš nechá zničit.

Sice nic neříkal, ale z jeho postoje bylo poznat, že to myslí vážně. V dáli zahoukal vlak, sice ne jejich, ale připomnělo jim to, že čas se nezastavil. Rozhodnutí musí přijít hned.

„Rozumím ti,“ řekl pak Dědek a podal mu konzervu lančmítu, o které prve mluvil.

„Já taky,“ pokývl Pedro a k polévce a chlebu přidal lahev s posledními zbytky rumu.

„Chtěl jsem si ho nechat na cestu domů, ale ty si dobrýho panáka zasloužíš víc než já. Užij si zbytek vandru, co nejlíp to půjde.“ 

„Ahoj,“ zalomili palce. Pak už opravdu museli jít.

Chvíli se za nimi díval, ale potom se otočil a vydal se zpět do náruče pískovcových skal.

Pondělní ráno ho zastihlo ve spacáku, ve kterém z polosedu, se zády zapřenými o kmen sloužící jako lavička, sledoval východ slunce. Konzervu snědl k večeři, na ohni bublala gulášovka a po ruce měl lahev se dvěma hlty rumu – pokud si to dobře rozvrhne. Zase bylo krásné ráno. Naslouchal ptačímu zpěvu, nechal se hladit mírnými poryvy větru a až v morku kostí cítil, jak nasává svobodu, která mu již brzy nebude souzena. V dáli spatřil, jak nad vrcholky stromů vzlétla hejna dronů, vypuštěných strážnými a pochůzkáři. Až ho najdou, bude po všem. Ale zatím se to nestalo.

Dal si hlt rumu, přivřel oči a vychutnával si poslední kus svobody, který mu byl souzen.

Už nepochyboval. Stálo to za to. Všechno, co tu prožil, až do poslední vteřiny… Která ještě nenastala.