Pralesnička -Neuvirt - Miroslav - Wandri

Každá oslava nemusí probíhat a končit tak, jak jste  si představovali.  To se přece občas stane i v té nejlepší společnosti. U nás ale vždycky všechno probíhalo tak, jak jsme si to zrežírovali. Nikdy ani ten jedinej mráček nezakabonil to naše trempské ,,modré nebe nad hlavou.´´ Až letos. Zpočátku probíhalo všechno jako  každý rok, ale ten konec. Co se tehdy stalo a jak se to stalo, nevyřešila ani policie. Na osadě se teď jen tak míjíme a nikdo se nedokáže nikomu podívat do očí. Několik traperů se s osadou rozloučilo, ale já tam jezdím stále. A víte proč? Protože si myslím, že na to jednou přijdu!

    Já mám za to, že  na  úvod by to stačilo. Úvod povídky má být krátký a čtenáře má nabudit a vyprovokovat k další četbě. Po úvodu  by měla  navazovat úvodní historka. Ta má navodit atmosféru, seznámit s prostředím a naznačit charakter příběhu. Taky někam musíte vložit takovou návnadu pro čtenáře, něčím ho hned na první chvíli zaujmout, aby pak nelitoval, že se čtením ztrácel čas. Takže:

     Letos jsme na osadní boudě oslavili 50 let trvání naší osady. Osadní narozeniny jsme dodržovali po celou tu dlouhou dobu a pokaždé si navzájem dávali drobné dárky. Ovšem takovým zvláštním způsobem. Každý dárek, ať sebemenší, byl vložen do krabice od bot stejné velikosti. Ale to nestačilo. Každá ta krabice musela mít i stejnou váhu, a to jeden kilogram.  Proto se  přidávala různá zátěž a třeba i kamení. Jasně že krabice byly pečlivě zabaleny, ale neoznačeny jmény. Prostě každý si nějakou vzal.  A teď přemýšlím, kdy se  poprvé vybalila  ta lahev skotské whisky. Nikdo z nás si to přesně nepamatuje a tak jsme to také všichni řekli i na policejním výslechu. Já mám ale takovej dojem, že jsem ji poprvé dostal já. Protože jsem pak zavedl takovou, řekněme, tradici. Měl jsem ten rok nějaké zdravotní problémy a tak ta lahev zůstala neotevřená. Připadlo mi to vtipný a tak se příští rok na oslavě  objevila znova. Nakonec se to stalo jakýmsi pravidlem a ta flaška jako dárek kolovala od osadníka k osadníkovi. Někdo ji obdržel třeba i vícekrát a někdo ji nedostal vůbec.  A letos ten její koloběh skončil. Konec úvodní historky!

  Ve stavbě příběhu následuje konflikt. Tak tady je.

  V ten sobotní večer už toho bylo tak akorát a tak jsem šel na boudu vařit  oukrop. To byla taky taková tradice. S tou polívkou jsem pak chodil druhý den ráno od chaty k chatě a budil ještě přiopilé spáče. I letos to tak bylo.  Nakonec jsem si to zamířil k Bodlákovi. Chata odemčená, nezatopeno a Bodlák chrněl ve spacáku na kavalci. Co mne ale nejdříve trklo, byla  flaška té naší skotské whisky. Stála na stole  otevřená a vedle sklenka. Jó, já jsem zapomněl říct, že jsem také letitým šerifem osady. A tak  roztrpčen tím jeho činem třesu spáčovým ramenem. Klidně bych moh tím ramenem třást ještě teď, ale zbytečně. Bodlák byl mrtvej. Trochu jsem váhal, jestli si mám dát panáka z tý flašky (ještě že jsem to neudělal), ale pak jsem raději vyndal mobil a zavolal 158. Trapeři z osady se nahřívali u kamen, cpali se mojí česnečkou a já čekal na policajty u ztuhlýho Bodláka. Ten policajt, co vystoupil z auta, nevypadal na první pohled jako policajt. Unuděnej chlap v ošoupaný džípárně, něco  před důchodem. ,, Já sem ňákej Bareš,´´povídal a podal mně ruku. Když odváželi Bodláka  i s tou flaškou, stáli osadníci před chajdama a stále jim nedocházelo o co gou. První verzi Bodlákovy smrti- otrava alkoholem - jsme všichni zavrhli, byla na prd. Bodlák toho nikdy moc nevypil a z tý flašky si podle obsahu dal jen tak jednoho, dva velký panáky.

    Střed povídky má lehce  navázat na úvod. Na úvodní historku a na konflikt. Čtenáře musí vtáhnout do děje a seznámit ho s dalšími postavami. Ale pozor, povídka jako krátký literární útvar neumožňuje rozvláčnost děje. Následuje  zápletka. Složitou, zapletenou zápletku raději ne, protože by to mohlo  čtenáře  nudit. A pak by se také nemusel v zápletce orientovat, protože hlavní děj  by mohl být znám jen a pouze autorovi zápletky. Tak teď nevím, zdali jsem to napsal jasně a zřetelně. Jak probíhá policejní vyšetřování, jistě všichni víte. Výslechy svědků, otisky a doplňující  výslechy. Takže zápletka:

    Jak jsem se již výše zmínil, byl jsem šerifem osady a tudíž se stal jakýmsi styčným důstojníkem mezi policií - tedy Barešem a osadou. Informace o vyšetřování jsem dostával já a předával osadě. A už ta první byla a to šokující. Bodlák nezemřel na sešlost věkem, tak jak si někdo myslel, ba ani na otravu alkoholem, jak si mnozí mysleli, ale na otravu batrachotoxinem. A teď se pokuste soustředit. Možná že se budete chvilku nudit, ale je to důležité. Takže několik vět o batrachotoxinu. Batrachotoxin je silný a rychle působící kardiotoxický a neurotoxický steroidní alkoloid, používaný indiány Noanamá a Emberá Chocó ze západní Kolumbie k lovu. Smrtelná dávka pro člověka jsou přibližně dvě zrnka kuchyňské jemné soli. Ten jed je daleko silnější než například kurare a neexistuje žádná protilátka. Jedním miligramem jedu byste mohli usmrtit 10 - 20 lidí a nebo dva urostlé samce slona afrického. Tak to alespoň  říkají domorodci (je to ale divné, protože slona afrického asi nikdy neviděli). Indiáni tento jed získávají tak, že napíchnou na klacek místní žabičku a tu opékají nad ohněm. Jak se škvaří, odkapává z ní sekret, který používají na hroty šípů a pak nemá nikdo šanci. Ta žabička se jmenuje Pralesnička strašná. Dají se prý chovat i v domácím terárku a chovatelé tvrdí, že v zajetí jed nevylučují, ale já jim nevěřím! Ale je tu ještě jedna zásadní informace. Kdybyste si takovou žábu přivezli z Ameriky domů, tak ten jed může vylučovat ještě několik let!!

  Podle Bareše jsem si pořídil notes, do kterého si zapisoval svoje poznatky k případu. Jed, jak se ukázalo, byl v celé lahvi skotské. Kdo ho tam tedy dal a kdy? Dostal se tam již při výrobě? No to asi ne, to by nám Skoti dali co proto.  Uzávěr byl, jak jsme všichni tvrdili, neporušen. Ale po tolika letech kolování lahve bych  za to ruku do ohně nedal. Měl jsem snad být otráven, jako první obdarovaný, já? Ale kým a proč? Vždyť všechno bylo jen věcí náhody, kdo jakou si vezme krabici. V notesu mi přibývaly informace, které jsem zařazoval podle důležitosti. Takže například:

  Náš osadník přezdívaný Brouk brouky nejenže sbírá, ale také je pašuje z různých částí světa do naší republiky. Má velké zkušenosti. Mohl sem propašovat také Pralesničku?

  Adámek, další osadník, chová doma pavouky a ještěrky. Má bohaté zkušenosti s rozmnožováním různé havěti. Že by snad on?

   Slepejš je uznávaný odborník, akvarista. Také má doma několik hadů. Je podezřelý?

  Tak kdo by to mohl být dále? No teď mi to trklo! Poslední dárce lahve! A poslední, letošní dárce? Teď jsem si uvědomil, že jsem to byl já! Ale já  ho neotrávil! Helejte, možná že je to blbost, ale mohlo by to být i takhle.  Slyšeli jste někdy o žábách padajících z nebe? Fakt to není žádný výmysl. Že nám  Evropanům někdy padá na hlavu písek ze vzdálené Sahary víte. Tak proč by nemoh takový větrný vír, řekněme takové tornádo nasát i tu pralesničku. A že nám spadla zrovna na osadě? No proč né! 

  Při psaní povídky by mělo následovat rozuzlení, zvrat a závěr. Rozuzlení a zvrat případu má být jasný a srozumitelný, aby i ten nepozorný čtenář vše jasně a srozumitelně pochopil. A závěr? No, jakési shrnutí celého děje. Ale zapomněl jsem ještě na napětí. Napětí by mělo čtenáře provázet celým dějem. Jinak se bude nudit a od stejného autora si již nic nepřečte. Takže nejdříve rozuzlení a pak zvrat.

   Bareš si nás sezval do osadní boudy, zapálil si startku a pak chvíli mluvil o tom, jak se mu to tady líbí a jak si vždycky přál mít na nějaké takové osadě chajdu. Pak se chvilku odmlčel a řekl, že se trochu ukec. Že  zrovna na takový osadě jako máme my, by ji nechtěl, protože s vrahem by na osadě žít nemoh. Je vám jasný, že nastala ohromná mela. Všichni ječeli jeden přes druhého a dlouho mi trvalo, než jsem všechny zklidnil.

 A je zde závěr. Závěr má překvapit. A opravdu nás závěr  všechny překvapil.  Bareš počkal na zklidnění a pokračoval. ,,Takže vážení, jsem si naprosto jistý jménem vraha vašeho kamaráda. Ovšem přímé důkazy nemám a tak jeho jméno zatím neprozradím.  Svoje závěry jsem si udělal podle svých postupů vyšetřování, ale ty zatím soud neuznává. Ale já ho za katr dostanu, na to může vzít jed. A klidně třeba batrachotoxin. Jeden z vás, co tady sedíte, je vrah a ten si se svým svědomím musí poradit sám. Znám ho a on to ví.´´ Bareš se odmlčel a přejížděl pohledem osadníky. Tu se mně zdálo, že se jen tak na chvilku jeho  oči zastavili na jednom z nás. Byl to jen zlomek sekundy, ale já si toho všiml.

  Před naší osadní boudou stojí docela ztepilej dub. Jako šerif navrhnu aby se pokácel. Nemoh bych se už totiž nikdy podívat do jeho koruny. No proč asi.           Kdyby aspoň ten Přemysl nechal v kapse košile dopis na rozloučenou, takový to  vysvětlení a přiznání. Tak to někdy sebevrazi dělávají. Ale von ne. Von se klidně voběsí bez dopisu. A co mě nejvíc štve je to, že se nedozvím, kde vzal tu žábu. Na úplný závěr:  jestli si myslíte že Bareš něco vypátral, tak se mýlíte. Ten Barešův proslov v osadní chatě-  no docela normální policejní tlachání, když neví kudy kam. V úvodu jsem napsal, že na to jednou přijdu. Tak mi držte palce.