Převrácení Antonína Maňany - Pokorná Marcela - Wattapa

Převrácení Antonína Maňany

Antonínovi se nějak  nedařilo. Přesněji řečeno, nedařilo se mu nic a poslední týden se vše vyhrotilo.

 V pondělí ráno mu ujel autobus, takže do práce přijel pozdě a stal se tak terčem uštěpačných poznámek svého šéfa. V úterý si rozbil oblíbený hrnek na kafe. Středa byla poznamenaná bolavým zubem a návštěvou zubaře, který mu sice ulevil od bolesti, ale také důkladně vyluxoval peněženku. Vrcholem byl čtvrtek, kdy zjistil, že  tři z jeho sbírky pečlivě opečovávaných orchidejí chytly nějakou chorobu a jdou do kopru. Antonín už jen zoufale čeká, co se stane v pátek a bohužel se dočká. Pohádá se s Marií, svou dlouholetou známostí a to tak hrozně, že mu Marie práskne dveřmi od auta před nosem a na chatu odjede sama.

 Antonín zůstane stát na chodníku, u nohou sbalenou tašku s věcmi na víkend, v ruce krabici s bábovkou. Stojí a kouká, jestli se Marie nevrátí, snad se zase tolik nestalo, těšil se na chatu, že si s Marií dají kafe a tu bábovku a půjdou třeba na procházku do lesa, teď je krásný podzim, jak padá listí a šustí pod nohama, zasnil se Antonín. Ale Marie se nevrátila, mohl vědět, že je paličatá, tak sebere tašku a odloudá se domů.

Na chodbě zakopl o krabici, málem na to zapomněl, objednal si na jednom army shopu pár věcí, když jezdí s Marií na chatuy aby nechodil po lese v červené šusťákovce a vlastně by se to oblečení mohlo hodit i na zahrádku. Rozbalí krabici, no krása nesmírná, kalhoty s bundou, hned se do všeho navlékl, pod bundu i khaki svetr, hele i čepice, málem jsem zapomněl, že jsem si ji taky objednal. Chtělo by to taky pořádné boty, ty tenisky .....někde se tady válí  kanady, kdysi jsem je z hecu chvíli nosil, ale to už je dávno.....jo tady jsou, trochu je musím vyčistit.

Antonín stojí před zrcadlem a nevidi Antonína, ctihodného úředníka z magistrátu, vidí válečného hrdinu vracejícího se z mise, to by Marie koukala, myslí si Antonín, co koukala, bude koukat, já za ní dojedu vlakem! Vyhrabe ze skříně starý batoh, naposledy jsem s ním byl na střední na chmelové brigádě,upamatuje se, nahází do něj věci z tašky, co měl připravené na víkend na chatě, po chvíli váhání tam strčí i krabici s bábovkou, zamkne dveře a jde. Z bytu neodchází Antonín, magistrátní úředník, z bytu odchází pevným krokem dobrodruh, chystající se na nebezpečnou expedici vlakem kamsi do neznáma.

------

Antonín sedí na nádraží a přemýšlí co dál. Vlak směr Marie mu ujel před nosem a další má jet až za závratně dlouhou dobu. Přece se nebudu vracet domů, myslí si Antonín, vypadá to, že by mohlo být celý víkend hezky, tak co bych dělal doma sám. Pojedu se podívat někam, kde jsem ještě nebyl, rozhodne se, ubytování snad najdu, penzionů je dneska všude plno. Antonín se nepoznává, to snad dělá to oblečení, zatím jsem byl vždycky spokojený s Marií na chatě a sám jsem snad nikdy nikde nebyl. Vstane, že si půjde koupit lístek někam do dobrodružna a najednou strne. Proti němu jde divý muž,ježatý a vousatý, oblečený skoro stejně jako Antonín, jen to oblečení nesvítí novotou, se skoro stejným batohem, jen ne tak hrbatě zabaleným.

„Co tady tak sklesle sedíš, kamaráde," zavyl divý muž, „koukám na tebe už nějakou dobu a vypadá to, že ti ostatní ujeli a ty nevíš kudy kam!"

Antonín kouká, nějak neví co říct a tak jen natáhne ruku k divousovi.  „Maňana...."

„Ty vole, dobrý, " zařve divý muž a zmáčkne Antonínovi ruku, až Antonín hekne,“ tak ahoj, Maňano, já jsem Divous, jako podle toho filmu co v něm hrál Bartoška a řek bych, že budeš dost flegmouš, s touhle přezdívkou, co?"

Antonín vůbec nerozumí, o čem to ten chlápek mluví, tak jen pokrčí rameny.

„Víš co, kamaráde?" Podrbe se ve vousech Divous, „ pojeď se mnou. Jedu na potlach na Kavčí skálu, tak pojeď taky, jestli chceš!"

Antonínovi se z toho všeho točí hlava, ještě před pár hodinami byl opuštěný, nejistý úředník, který nevěděl co s načatým víkendem a teď najednou sedí ve vlaku kamsi do neznáma s chlápkem co vypadá jako zločinec, ale klube se z něj fajn parťák.

Oba vystoupí na malé zastávce a kráčejí směrem k lesům v dálce. Antonín dýchá nezvyklý vzduch, je to něco jiného, než kancelářský pach, nebo vůně grilovaček na Mariině chatě a před očima se mu dělají mžitky ze vší té zeleně kolem a taky není zvyklý na takový pochod. Šlape ale statečně, za nic na světě nechce přijít o to, co na něj někde v té dálce čeká a určitě to bude stát za to, protože to divné a neznámé slovo potlach nemůže znamenat nic jiného,než jiný název dobrodružství, které tak hrozně chce zažít.

Už se šeří, ale najednou jsou u Kavčí skály, Antonín se zarazí, je na plácku v lese obklopeném skalami, u ohně sedí nějací lidé oblečení podobně jako on a Divous, támhle vidí malý sroubek a opodál se tyčí totem. To náhodou Antonín zná, viděl to ve filmech o indiánech.

„Jestli chceš, hoď si věci do srubu, myslim že tam bude volno, " mávne rukou Divous a propadá se kamsi do tmy. Antonín nahmatá v kapse baterku, u Marie na chatě si s ní svítí, když chodí večer  pro dřevo a teď si dosvítí do sroubku, vidí stůl, lavice a nějaké kavalce, na jeden si rozloží věci, přemýšlí o tom, že chtěl najít nějaký penzion a v koutku duše se trochu boji, jestli mu v tom spacáčku z Lidlu nebude zima, u Marie na chatě mu vždycky stačí, ale pak mávne rukou, když dobrodružství, tak pořádné.

A pak sedí u ohně, podává si ruku s ostatními, má ji celou vykroucenou od divných stisknutí, slyší nezvyklá a dálkou vonící jména, stejně si jich polovinu nezapamatuje, všichni se smějou když se představuje, ale není to zlý smích, spíš pobavení nad tím, že to není přezdívka, ale opravdové příjmení. A nejvíc se směje Divous, tluče se do hlavy, on je prostě hrr, dříve mluví, než přemýšlí. A Antonín už chápe, co je to přezdívka a ví, že se jeho příjmení stalo přezdívkou a je mu mezi těmi všemi Vlky, Tomy, Samy, Káčami, Bobinami a tak dále dobře. A na Marií si ani nevzpomene.

Ráno je trochu mlhavé, Antonín se rozhlíží okouzleně po té kráse, orosené pavučiny a paprsky co se prodírají přes větve stromů a vůbec mu v noci nebyla zima. A všichni se zase smějí a Antonín taky, protože přinesl tu bábovku a to bylo haló, protože kdo nosí k ohni bábovku, že? Ale je to bašta, libují si a Antonín si taky libuje, protože kafe vařené v ešusu na ohni nikdy neměl.

Den plyne a všichni už pochopili, kde se tu Antonín vzal, Divous je prostě Divous,přivlekl ho sem, ale tenhle chlapík nevypadá úplně marně, je na něm vidět, že je pro něj všechno nové, že tohle nikdy nezažil, ale proč ne, vypadá, že ho to baví a ostatně, každý nějak začínal.

V neděli odpoledne se Antonín vrací domů, teprve teď si vzpomněl na Marii, co asi dělala sama na chatě, na nádraží se rozloučí s Divousem, už umí zalomit palec a ví, co je to vandr, pojede na něj s Divousem a dalšími příští týden.

Před domem stojí Mariino auto, u něj Marie, ale není sama, stojí tam s ní nějaký plešatý chlap v modrém svetru.

„Ahoj, Marie," pozdraví Antonín. „Jak ses měla o víkendu?"

Marie strnule hledí na Antonína, jako by ho viděla poprvé. Vlastně ho takto vidí poprvé, v maskáčích, které už nezáří novotou, trochu rozcuchaného a nezvykle vonícího kouřem, oči má nějak jiné, nevypadá jako vždycky.

Vůbec ho neznám, ani po té době, co se známe, myslí si Marie, vždycky byl takový ťululum, mouchy snězte si mě, dělal co jsem chtěla a teď se začíná nějak moc vybarvovat, ta hádka v pátek, no to si dovolil moc,  vlastně dobře, že na tu chatu nejel, mohla jsem si to v klidu rozmyslet.

„Hele, Antoníne," odkašle si, „chtěla bych ti říct, že to mezi námi nějak neklape a že se s tebou chci rozejít. Tohle je Bedřich, je mi s ním moc fajn, tak se nezlob, ale nám dvěma by to stejně nefungovalo."

Antonín stojí a kouká na ty dva a nevidí Marii, ale nějakou úplně cizí ženu a ví, že teď se celý svět převrátil a všechny jistoty jsou ty tam. Ale není z toho nějak smutný nebo zmatený, chápe, že ten jeho převrácený svět čeká jen na to, co udělá a  tak jen potřese Marii a tomu Bedřichovi rukou a popřeje jim hodně štěstí,  vejde do domu a zavře dveře. Ale do domu nevchází Antonín, ušlápnutý úředníček, do domu vchází vandrák Maňana který ví, že teprve teď začíná to opravdové dobrodružství.