Miniatury č.61 zavedou čtenáře za hraniční lesy české kotliny a to rovnou za oceán, do vzdálené Kanady, na Yukon. Autorka Mývala, příjmením Kennedy, dříve Švábenská, je renomovanou trapsaveckou autorkou. Povídky ve sbírce vám přiblíží život v drsné severské přírodě, tamní lidi i jejich osudy, v jedné povídce se vrátíte i zpět k nám.

Parťačkou na Mývaliných putováních bývala veleúspěšná zlkatá trapsavkyně Tapi, která se ujala jak korektur, tak předmluvy.

Přeji příjemné čtení a na závěr jako ochutnávku připojuji povídku pro milovníky psů:

Rascal

Mnoho lidi viní medvědy z toho, že jsou medvědi a chovají se podle své přirozenosti. Myslí si o nich, že jsou to krvelačné bestie, které touží jen po lidském mase, a mají z nich hrůzu. Uznávám, že potkat v buši grizzlyho, tak si rozmyslím si s ním jít přátelsky popovídat, ale budu se snažit především ho nevyprovokovat, protože pokud zaútočí, může to být i moje chyba. Medvědi jsou velice zvědaví a sebe moc opatrní.
Jeden můj známý, Jim Henry mi vyprávěl, jak dostal jednou od svého kamaráda psa. Byl to černobílý kříženec vlčáka a huskyho s modrýma očima a lehkou stavbou těla. Jim nemohl dar odmítnout, i když příliš nadšený nebyl. Vlčák je pes jednoho pána a jako týmový pes se moc nehodí. Na ostatní psy žárlí a je útočný. Jim se tedy po několika nepříjemných rvačkách rozhodl, že ho do týmu vůbec dávat nebude. Proto, i když v zimě jel na traplajnu, Rascal zůstal doma s Jimovou sestrou. V létě si ho ale často brával s sebou, když měl nějakou práci v buši, jako třeba teď. Prosekával cestu pro jednoho zlatokopa na Hunkeru. Bylo horko a Jim začal mít žízeň. Seběhl z kopečka dolů k potoku, lehl si na břicho a pil jeho chladivou vodu. Už ho stejně bolela záda a tak si tuhle přestávku prodlužoval. Bylo to tak příjemné, aspoň chvilku jenom ležet a odpočívat. V takových momentech si člověk najednou začne uvědomovat, že už přece jenom má na krku tu šedesátku a i když dokáže ještě dělat všechno co je nutné, přece jenom už je pomalejší a bolavější.

Najednou uslyšel šustot, jak se z křoví na druhé straně potoka vyřítil Rascal. Byl si jistý, že se žene za nějakým zvířetem. Zkusil ho zavolat, ale pes nereagoval. Než se stačil zvednout ze země, uviděl ho znovu, jenže teď už měl Rascal v patách cválajícího grizzlyho. Proběhli potokem, ze kterého vystříkl gejzír vody. Jim nikdy netušil, jak se ve svých letech ještě dokáže tak rychle vyšplhat na strom. Smrkové větve ho poškrábaly na obličeji, cítil, že mu teče krev a navíc se obával, že není dost vysoko, aby si ho medvěd nedokázal sundat. Popolezl tedy ještě kousek a cítil, jak se pod nim láme větev. Podařilo se mu zachytit na jiné a povytáhl se.

„Zatraceně!“ zaklel.

Ale aspoň se teď už cítil bezpečněji. Ne však pohodlně.
Medvěd chvíli honil psa kolem stromu, ale brzo ho to přestalo bavit. Asi si řekl: „Moudřejší ustoupí,“ a ztratil se v buši. Jim konečně mohl slézt ze své nepohodlné větve kousek dolů. Jenže Rascal nadšený tím, že zase vidí svého pána, a snad i v domněnce, že mu zachránil život, se za grizzlym se štěkotem rozběhl znovu. A všechno se zase opakovalo od začátku. Jim  s proklínáním lezl zpátky nahoru do větví a honička kolem stromu pokračovala. To už byl Jim  bez sebe vzteky. Bylo mu jasné, že je to Rascal, kdo medvěda provokuje, a ne obráceně. Ve chvíli, kdy se obával, že už na stromě nevydrží a spadne, řekl si grizzly, že nebude jak blbec tady tajtrdlíkovat kolem stromu, když má na práci zajímavější věci, a naposledy důstojně odcválal.

„A co jsi dělal pak?“ ptala jsem se ho, „uvázal jsi ho?“
„Ne!“ odpověděl mi Jim , „takovej pes, který si nedokáže hledět svého, může lehce člověka zabít. Zastřelil jsem ho.“