"Wandri byl jeden z prvních kandidátů na sbírku v edici Trapsaveckých miniatur, kterého mi doporučil Tony. Příznám se, že jsem z počátku netušil, o koho se jedná. Až potom, co jsem se dostal k jeho po-vídkám, jsem zjistil, že je znám. A taky že se mi líbí. Takže když se mi po nějaké době Wandri ozval, že by do toho šel, byl jsem moc rád. A když jsem dostal povídky obsažené v této sbírce, umínil jsem si, že napíši tuto předmluvu.

V tuctu příběhů této sbírky nečekejte obvyklou romantiku hvězd-natého nebe a rozkvetlých luk. Příběhy jsou drsné jako život sám, ať už se odehrávají teď a tady, nebo třeba za okupace. Wandri neváhá sáhnout k radikálnímu a účelnému řešení vzniklých situací, bez lítosti likviduje desperáta odněkud z Kavkazu, stejně tak kolaboranta, byť třeba jen domnělého. Nebojí se ukázat tragičnost světa a lidských osudů v něm, proto v povídkách nacházíme řadu obětí na životech. Ale i jeho komiku. Tak se může stát, že pokus o rozdělání ohně v průtrži mračen vyřeší blesk, brdský Fabián je generálem lesních bytostí, chystajících útok na Trapsavce, a pisatelova duše pozoruje, jak na něj jeho kamarádi vzpomínají a těší se, až se k němu na nebeskej vandr přidají. Považuji Wandriho za představitele drsné trapsavecké školy, a snad proto doposud nedošel uznání útlocitných a romanticky založených trapsaveckých porot. Ale kdyby Phil Marlowe nebyl detektivem v L.A., ale českým trampem, určitě by zažíval stejné příběhy, jako hrdinové Wandriho povídek. A proto je dobře, že vy-chází tato sbírka, a já všem jejím šťastným majitelům přeji příjemné mrazení v zádech při její četbě.

Hafran"

Tolik předmluva, kterou najdete v úvodu sbírky a jako obvykle, na závěr malá ochutnávka, abyste věděli, do čeho jdete:

"..... vytáhl jsem ukrytou finku a bod ho do ledvin. Zařval jako tur, chtěl se votočit, ale já ho bod ještě jednou a ještě. To už byl zticha, udělal jen pár kroků a před boudou s sebou praštil o zem.

Odtáhl jsem tělo, šlo to špatně, měl hodně přes metrák. Několik desítek metrů za boudou jsem mu vykopal  hrob.

,,Jako pes jsi žil, jako pes jsi také skončil," povídám mu na rozloučenou a pliv na chladnoucí tělo.

Druhej den ráno přišli kluci vod autobusu.

,,Ty vole, co jsi to tady zahrabal?" ptal se se zájmem Pláťa, když objevil čerstvě zaházenou jámu.

,,Ale takovýho toulavýho, vzteklýho psa," odpovídám.

,,To muselo ale bejt hovado, co to bylo za rasu?" pokračoval ve výslechu Pláteník.

,,Nějakej kavkazskej pes," já na to.

Vykulil voči.

,,Ty vole a nebyla ho škoda?"

Vrtím hlavou.

,,Né, takovýho ksindla škoda nebyla."