Na druhou půlku prázdnin jsou připraveny další, už 57. Miniatury, za jejichž autorem je třeba zamířit mim naši republiku na sever Evropy.

Brněnský tramp Ing.Miro Karela zvaný KAMI z počátku T.O Ztracená podkova a později šerif T.O. Vulkán jednou ze zakládajících osad obnoveného SBO. Později v SBO angažoval mimo jiné jako vedoucí redakční rady ilegálního brněnského trampského občastníku Tulák. Mirek emigroval jako politický uprchlík se svou životní družkou Jarinkou do Švédska roku 1969 po tom kdy se začali objevovat konfidenti STB a ptali se kdo se ukrývá pod trampským jménem KAMI. Také se později ukázalo, že Mirek byl na listině sledovaných osob od STB.Těsně před svým odchodem dokončil Mirek historii brněnského trampingu pod jménem   “ Z dýmu táboráků“. První vydání se vydalo jako samizdat. Když Tulák se po krátkou dobu v devadesátých letech obnovil, posílal své příspěvky a povídky Joemu Jégrovi, který v té době vedl redakční radu Tuláka. V té době také Mirek přijel do Brna na jednu ze svých řídkých návštěv a předal Joemu částku na koupi tiskového materiálu pro Tuláka.

V Švédsku působil jako hlavní inženýr, manažer a technický poradce v těžkém průmyslu. Procestoval skoro celý svět. Je ženatý,  má dceru  a dvě  vnoučata, dnes stále žije ve  Švédsku a  je již v důchodu.

Do Trapsavce posílá příspěvky od roku 2013, a i když na „bednové“ umístění ještě čeká – možná i díky handicapu v podobě dlouhého jazykového odtržení od rodné země – jeho povídky jsou pěkné a obzvlášť jeho popisy trampování ve Švédsku jsou pro našince hodně zajímavé.

Ještě, než se pustíte do čtení ukázky, poslechněte si v autorově podání švédskou verzi písně Čas a déšť, kterou možná znáte v podání Paběrek.

https://trampsky-magazin.cz/blog/pisnicka-na-vikend-lidelse-mirek-karela-kami-486.html

Rozhovor s ním pak najdete na:

https://www.trampsky-magazin.cz/blog/trampske-hudebni-vykopavky-iii-470.html

Sbírku předmluvou opatřil Tlama, T.O. HUBKAŘI

Slíbená ukázka:

Svítání

Sakramentská smůla. A já jsem se už týden těšil na nastávající dva dny volna. A teď, když jsou tady, tak leje a leje. Svého času Josef Kemr to řekl ve starém českém filmu poněkud jinak, ale já to slovo právě nemám ve svém slovníku. Kdyby se alespoň ti meteorologové někdy trefili do černého. Že jim ani všechny ty jejich technické pomůcky nejsou nic platné. Jak to vypadá, tak snad i ta stará věštkyně Sibyla by se lépe trefila. Měl jsem snad více věřit signálům mé opotřebované kyčle, která navzdory dřívějšímu krásnému počasí už dva dny hlásila bodáním, že se něco bude dít s počasím.

Má drahá odjela přes víkend pomoci dceři s vnoučaty, a tak jsem se rozhodl nabalit svoje staré žebradlo značky Fjällräven (polární liška), narazit klobouk, natáhnout kanadky, obléci svůj odřený voskovaný tříčtvrťák a vydat se sám k blízkému jezeru pod Hallandskou vrchovinou.

Tam, kde se za středověku schovávali v roklích a hlubokých lesích tzv. SNAPPHANER (původně německé slovo zkomolené do švédštiny na jméno pro lupiče a zloděje), ale vlastně to byla taková dánská gerila, která vzdorovala švédské armádě a kterou oni považovali za okupanty. Bylo to v době válčení mezi Švédy a Dány o území mezi tehdejším Dánskem a Švédskem. Celá ta doba byla poznamenaná krvavými a nelítostnými boji, při kterých nejvíce trpělo místní obyvatelstvo. Celé vesnice se vypálily a celé generace zahynuly v přepadech, jak snapphanerů, tak i švédské královské armády. Zase jeden smutný důkaz lidské zrůdnosti, kdy člověka popadne šílenství záhuby vlastního plemena.

Jezero jménem Rösjö je chráněná oblast, kde se ani nesmí rybařit anebo plavit na kánoích, aby se nerušily hnízdící kolonie vzácného ptactva. Jezero také slouží jako rezervoár pitné vody pro nejbližší obydlenou oblast. Ovšem břehy jsou přístupné pro houbaře, kterých je zde bohudík poskrovnu, a vyznavače volného času v přírodě, jako jsou skauti a my trampové. Okolo jezera nejsou žádná stavení, jenom na úžině severně k dalšímu jezeru jménem Västersjö, kde přetéká voda z jezera do jezera, je starý opuštěný mlýn. Vysoké břehy jezera jsou porostlé většinou borovicemi a pod nimi jsou místy bezvadná tábořiště, skoro jako vystřižená z nejlepší foglarovky. Ideální pro případné trampské potlachy - ovšem kdyby tady nějací trampové byli. Ale nějaké větší táboráky se tady beztak nesmí pořádat. Všechno má své výhody a nevýhody. Právě proto, že je to chráněná oblast, tak se to tu nehemží pobíhajícími výletníky a další pro trampy rušivou havětí.

Mám tam už odedávna pěkné místo, kde s oblibou přespávám. Na svahu jezera rostou tři obrovské smrky, jejichž husté větve sahají až k zemi, takže tvoří docela útulný a suchý přístřešek, i když prší. Kousek od tohoto místa se táhne k vrcholu pohoří úzká průrva se skalnatým potůčkem a jeskyněmi, kde ve staré době nalézali útočiště lapkové, kteří přepadávali dostavníky, přejíždějící přes hřeben Hallandské vrchoviny. Je to místo plné historických událostí a dodnes je člověk ovlivněn jeho tajemností.

No, a tak jsem se tam navzdory tomu nepovedenému počasí vydal s nadějí, že příští den se vyjasní. Autobus mne zavezl až skoro tam, od zastávky to netrvalo ani padesát minut dojít pěšky na "mé" místo. Byl jsem na místě až pozdě odpoledne a vzhledem k počasí se mi ani nechtělo rozdělávat oheň a vařit něco k jídlu.

Vlezl jsem si pod svůj smrk, rozdělal celtu na polštář hojně napadaného jehličí a vybalil z torny několik sušenek a kávu, kterou jsem měl v malé termosce. Seděl jsem na celtě, koukal mezi jehličím a chroupal sušenky, které jsem zapíjel přinesenou kávou. Pak jsem vytáhl foukací harmoniku a zahrál si na ni příhodnou trampskou píseň do večerní atmosféry. Písničku, kterou nás kdysi v padesátých letech naučili naši slovenští kamarádi: "Večerom keď blúdim sám." Písnička (jak jsme říkali v Brně - zonka) je to stále moc hezká, ale právě v tomto okamžiku měla vzhledem k počasí jediný nedostatek, protože v důsledku toho psího deště a mraků na nebi jsem se na žádné "hvězdy nemohol pozerať". Tak jsem toho hraní nechal být. Potom jsem chvíli pobafával z mé lety okousané dýmky a dopil zbytek již vystydlé kávy. V dešti nebylo celkem nic vidět, zvěř byla někde zalezlá, aby se kryla před mokrem, a ani ptáci nezpívali. Voda na jezeře byla zčeřená od poměrně silného větru, který skučel ve větvích a společně s padajícími kapkami bičoval okolí. Ještě, že to není bouřka, to bych si pod ten smrk nelehl, a tak bych se ani neměl kam schovat, pomyslel jsem si.

No, asi to bude tak, že když to nepřestane, tak se zítra ráno sbalím a vydám se zase nazpět domů. Jak se říká: "Člověk míní a pánbůh mění." Co bych zde sám v tom lijáku dělal. Poznenáhlu se začalo smrákat a já otrávený a unavený z toho blbého počasí jsem vyzul kanadky a vlezl do spacáku, přikryl se druhou půlkou celty, strčil tornu pod hlavu, přetáhl klobouk přes oči a usnul jsem.

Ještě než začalo svítat, probudilo mne divné dupání v blízkosti mého bivaku. Otevřel jsem oči a díval se přes záclonu jehličnatých větví, co to asi je. Prvně jsem zjistil, že už přestalo pršet. No a pak jsem toho podupávajícího čiperu v pološeru uviděl. Kdo jiný by to mohl být než ježek, který šmejdil okolo a srkal do sebe po dešti vylezlé žížaly a určitě také ušáky, kterých zde bylo dostatek a kteří jsou ježkovou oblíbenou stravou. Byl tak zaneprázdněný tím počínáním, že ani nevnímal mou blízkost. Chvíli jsem ho se zájmem pozoroval, ale najednou se ten chlapík z nějakého důvodu rozběhl a kolíbavým krokem mi zmizel z očí.

Na spánek už nebylo ani pomyšlení, protože právě začínalo svítat. Na východní straně údolí nad korunami stromů se náhle objevila zlatorudě ozářená čára nebe, která zvěstovala přicházející slunce.

„Že bych přece měl nakonec štěstí i s tím počasím?“ řekl jsem si tiše. Nakonec proč ne? Vím přece dobře, že zde na severu se počasí může změnit z hodiny na hodinu, proč tedy také ne ze dne na den? Má to zřejmě co dělat se srážkami povětrnostních front, které přijdou z východního a západního moře a srazí se obyčejně nad pevninou v okolí hřebenu zdejších pohoří. A já jsem právě teď na takovém místě. No, a že je pořádná změna počasí, o tom už také svědčily poslední noční zvuky z lesa, kde neopatrná myška vypískla, když ji sova uchopila svými drápy. Zřejmě na stromě spící bažant náhle podrážděně zakvokal, když' ho něco probudilo při dospávání. Hrdličky na protější straně začaly své cukrúú a nepochybně se chystaly přebrat poslední zbytky plodů v borůvčí dole. Na rozdíl od včerejšího dne již bylo slyšet šveholení ptactva, v dálce se ozvala sojka a datlovo ťuk, ťuk, ťuk a vrabci pořádali naplno svůj uhádaný koncert. Nový den začínal a bylo krásně. Cítil jsem se jako znovuzrozený a včerejší den byl rázem zapomenut.

Chtěl jsem tedy pomalu vstát a připravit si nějaké pořádné jídlo na snídani. Než jsem se vyklubal ze spacáku, zaujal mne nedaleko ve vysoké trávě nějaký pohyb. Světelná čára nad obzorem se stále zvětšovala a už bylo docela obstojně vidět. Svítání bylo v plném chodu.

Z trávy kousek ode mne vyhopkoval jeden zajíc a za ním vzápětí druhý. A ten druhý, který byl o něco větší, se velice měl k tomu prvnímu. Aha, řekl jsem si, asi "pan" zajíc, který se snaží obšťastnit "paní" zajícovou. Představení ale dlouho netrvalo a oba zajíci se mi rychle vzdálili z dohledu.

Snad bych neměl hned vyskočit a ukázat se okolnímu světu, jak to vypadá, tak se dá vidět jedno a druhé při svítání v přírodě. A také se hned ukázalo, že mám pravdu. Zase kousek před mým úkrytem vyskočil svým příznačným poskakováním šedočernobílý krasavec konipas, který sbíral v trávě semínka a drobný hmyz. Za chvíli se vzdálil a na blízkém jezeře se ozval zvuk, jako by někdo praštil prknem o hladinu. No jo, štika se vydala na lov okounků a bělic, napadlo mne. Vedle kamenného břehu na zarostlém kousku křovin se náhle něco pohnulo. Vypadalo to zprvu jako černý pohybující se klacek, ale brzy jsem jasně viděl, že to je užovka, která se svezla z břehu do vody, aby snad vypátrala nějakou ospalou žabku.

No, to je tedy hotové divadlo, pomyslel jsem si. Snad to je tou změnou počasí. A jako bych to vyvolal myšlenkou, vynořila se náhle v zákrutu srna s kolouškem, aby se za opatrného rozhlížení a naslouchání přiblížila k mělké vodě a začala pít. l to netrvalo příliš dlouho, z lesa se ozval nějaký zvuk a srna se svým malým bleskové zmizeli.

No, po tomhle snad už nemohu vidět víc, už jenom proto, že svítání přešlo postupně v krásný jasný bezmračný den. Tak jsem tedy vylezl ven a po ranní toaletě šel nabrat průzračné vody z jezera do mé, roky otlučené konvice a zavěsil ji na vidličku nad oheň, který jsem hned rozdělal mým starým věrným nožem. Škrtnutím nože přes tyčinku magnesia jsem poslal jiskru do chomáčku suché březové kůry a koudele, které vždy mám s sebou v ruksaku. Ohniště z kamenů bylo upravené již z dřívějška, když jsem tam před několika týdny opékal klobásy s mou nejmilejší.

Na pánev jsem dal rozpustit kousek špeku, opekl v tom nakrájenou cibuli, do toho rozklepl tři vejce a s kouskem chleba byla snídané hotova. Později se také porozhlédnu po houbách, snad něco najdu na přilepšenou k obědu.

Seděl jsem na bobku, žvýkal chleba a připravené jídlo a připíjel k tomu horkou kávu. Bylo mi dobře, vždyť všechno bylo tak, jak má být. Jak tak sedím, tak náhle vidím v dálce nad korunou mohutné borovice kroužit velikého ptáka. Že by nějaký dravec? Orel - to těžko. Ty může člověk zhlédnout blíže k mořskému pobřeží. Rychle jsem vytáhl z ruksaku malý dalekohled a zaměřil ho na ptáka. Že to byl dravec, bylo jasné na první pohled. Podle dalších znaků, jako bílé kresby pod křídly a tvaru ocasu, jsem konstatoval, že je to orlovec říční. Jak by také ne, vždyť tady má ideální podmínky k životu. Už jen ta velká borovice s tou divně plochou korunou, která svědčila o tom, že tam zřejmé orlovec má své hnízdo. Jak se orlovec blížil k borovici, vylétly náhle z její koruny dvě velké vrány.

„Co to? Kde se tam vzaly a co tam dělaly?“ ptal jsem se sám sebe.

Obě vrány odstartovaly přímo proti orlovci, kterého usilovně pronásledovaly. Orlovec se jim snažil uniknout a víc se přiblížit k borovici. Ale nešlo to. Vrány kroužily kolem něho, hned zprava a hned zleva a neprokazovaly mu ani v nejmenším nějaký respekt. O co se vlastně jedná? Našly tam vrány nějakou kořist, kterou brání, anebo zkrátka a dobře okupují orlovcovo hnízdo? Žádnou odpověď jsem nedostal a orlovec po marných pokusech dostat se k borovici byl odehnán vránami dále a dále, až mi zmizel z dohledu. Vrány se vrátily k borovici a zmizely v její koruně.

Tak zase jeden příklad z přírody o věčném boji za přežití druhu v severské fauně. Zbytek dne uběhl v pohodě a přesto, že jsem žádné houby nenašel, vrátil jsem se navečer spokojený domů. l když jsem za svých pobytů v přírodě prožil mnoho svítání, tak tohle bylo úplně jedinečné. Hlavně z toho důvodu, co všechno se za několik málo chvil dalo vidět a prožít.

Má drahá už byla doma, když jsem přišel, a tak jsme si ten večer měli při skleničce dobrého vína co povídat. Já o "mém" svítání a ona všechny novinky o našich vnucích, které mně u toho velice věrně a názorně předváděla. Byl to jeden z těch krásných večerů, kdy člověk navléká vzácné perly na šňůru svého života.

A tak to nakonec to bylo podle toho starého švédského přísloví: DÁLIG BÖRJAN MEN BRA SLUT, což znamená ve volném překladu: ŠPATNÝ ZAČÁTEK, ALE ZATO DOBRÝ KONEC.