Trapsavecké Miniatury č.59 - Miloslav Lukavec - DROBKY TEXTů Z TRAMPSKÉHO STOLU

06.09.2016 12:10

Trochu později na září a vlastně trochu předčasně na říjen, vychází sbírka věnovaná tvorbě Miloslava Lukavce - Lišáka. Asi by to chtělo vysvětlit, tak tedy - původně plánovanou sbírku Cimburovu (58. číslo) se nepodařilo včas dokončit a tak opět po čase došlo k přeskočení a mezi kamarády míří č.59. Na tomto místě je tedy potřeba Lišákovi poděkovat za rychlou spolupráci, která umožnila zkrátit dobu její přípravy.
Přemýšlel jsem, jakým způsobem sbírku představit a uvědomil jsem si, že lépe, než to udělal Pavouckej ve své předmluvě, to nedokážu. Proto ji rád použiju i zde. A samozřejmě na závěr zase připojím literární ochutnávku.


Přečíst si něco od kamaráda Lišáka, to je vždycky sázka na jistotu. Na jistotu příjemného zážitku a vylouděných úsměvů, nad kterými se lidé kolem vás, třeba ve vlaku, budou možná trochu podivovat. Lišák to ale umí. Vtáhnout do děje i rozesmát. Píše o tom, co dobře zná – o dobrodružstvích, která zažil a zažívá. O tom, co je srdci trampa a tedy i jeho čtenáře, blízké. O skalách a lesích, o ohýnkách a o kamarádech, co společně s ním putují krajinou věčného mládí. A píše tak jak mluví, tedy přímo, jak mu takzvaně zobák narost. Umí i krásně mystifikovat, když tramping propašuje i do historie a prehistorie, nebo když známá místopisná jména v pravdivých příbězích v duchu svého stylu humoru trochu pozmění a čtenář pátrá, kde to je a co to je a šťastný pak v duchu nadává, jak mu to ten filuta zase krásně ztížil.

Nic tak nezachová vzpomínku, jako fotka a příběh. A Lišákovo příběhy jsou vzpomínkami sic často dávnými, ale stále aktuálními. Pamatuje Český ráj, jako ráj trampů. Vlaky plné vandráků i písniček a dokáže to krásně připomenout právě ve svých příbězích. I díky tomu snad tramping nikdy nezanikne. Protože po přečtení jeho příběhů to člověku nedá, přemůže nechuť, sebere odvahu a vyrazí si projít ta krásně popisovaná místa dnes k trempům nepřívětivá. A podiví se, že v globálním pohledu krátký čas skálu nezničil a ohniště tu pořád ještě je. A že pořád se dají potkat podobní šupáci, co hledají to, co Lišák našel a tak pěkně to popsal.

Jsem o generaci mladší a závidím Lišákovi, že zažil tramping předrevoluční, ale zároveň mu děkuju, že o tom píše a o to víc děkuju, že o tom píše s tím svým poťouchlým vševědoucím úsměvem, který je mi tak blízký. A doufám, že blízký bude i dalším čtenářům. Vždyť humor patřil, patří a pevně věřím, že bude patřit k trampům stejně jako třeba ohýnek v kruhu kamenů. A to je dobře.

Standa Khol, mezi pečbuřty řečený Pavouckej

 

Vodník

Bylo krásné slunečné pozdní odpoledne pozdního, tedy indiánského, léta. Skály se bez pohnutí odrážely v zrcadle protáhlého rybníka, který byl z jihu lemován skalní hradbou, jež pak pokračovala pod hrází údolím dál a dál dolů.   Na stavidle v hrázi tohoto letitého rybníka seděl letitý vodník Čvachtan a nacpával si smrdutou dávku směsi otrušíku, orobince a brčálu do své samozřejmě taky letité fajfky.
Sedával tam už léta, či spíše staletí, a dobře věděl, kam se má koukat, koho může utopit nebo dokonce koho by z mnoha důvodů utopit měl. Jak tak seděl na výpusti, díval se pod skalní převis, kam chodívali trampové, kteří ten převis nazývali Vodník. Měl je proto rád. Ale nejen proto, za dlouhých odpolední a večerů mu nevědomky předváděli zajímavé divadlo a on u toho vzpomínal na své mládí před třemi sty léty.
Toho dne byla pod převisem mladá dvojice. Natáhli deku u ohniště pod skalou a připravili si dříví na ohníček. Ačkoli oheň nezapálili, měl se vodník Čvachtan, sám neviděn, dlouho na co dívat. Když se pak šli vykoupat na hráz, Čvachtan se schoval pod hladinu, ale ublížit jim nechtěl, jen je sledoval a zjistil, že si asi doma zapomněli plavky. A pak zase dál sledoval, jak pod skálou opékají buřty a popíjejí z nějaké lahve.
Ze severního břehu najednou přicházeli dva až příliš zelení lidé, a dokonce víc prozelenění než sám vodník. Čvachtanovi byli krajně nesympatičtí, a pro trampskou dvojici dokonce nebezpeční. Nechtěl se s těmi ekozelenáči setkat na suchu. Jo, kdyby plavali přes vodu, to by byla jiná, ale takhle jen silně a dlouze hvízdnul a pak zmizel v propusti. Jen velké bubliny unikající z výpusti rybníka svědčily o tom, že v rozčilení dál intenzivně bafá ze své fajfky.
Když slyšel, že ti dva ekozelenáči přešli, zase vylezl, a pak ze svého oblíbeného místa vyhlížel, co bude dál. A bylo, trampíci už měli spěšně sbaleno a mizeli po pěšině dál dolů, ale pak v místě, kde je ekozelenáči nemohli vidět, odbočili přes bažinu k silnici.
Vodníka Čvachtana to zaujalo, dobře věděl, že suchou nohou to přebrodit nejde a v rozvázaných pohorkách už vůbec ne. Ale pak je viděl, jak s botama v rukách lezou na silnici a po ní jdou bosí podél roští k Prdlavce, kde bydlel na výměnku o několik staletí starší vodník Prďola. Jenže trampíky nezajímala ani studánka, ani její zvláštní projevy a lezli údolíčkem nahoru a pak doprava na skálu, kde zalehli a pozorovali děje. Vodník taky pozoroval děje.    
Jen ekozelenáči děje nezpozorovali a po silnici a pak cestě podél rybníka se vraceli do svého ekohnízda, kde budou s rozmrzelou tváří plánovat další ekozásahy.
Vodník si spokojeně nacpal do fajfky svou další oblíbenou a smrdutou dávku otrušíku, orobince a brčálu, vylezl na své oblíbené místo na propusti a sledoval ekozelenáče na jejich cestě zpátky do Ekowigwamu: „Však já si vás jednou utopím, já mám času dost a jednou se dočkám.“
A trampíci? Natáhli deku na skále, kam nebylo odnikud vidět, zatímco oni měli skvělý přehled, a pak zase vytáhli svou oblíbenou láhev a nad krajem se rozlil klid a mír. Z dálky kynul známý hrad, skály se zrcadlily v jezeře a slunce pozvolna končilo svou denní pouť.

 

později na září a vlastně trochu předčasně na říjen, vychází sbírka věnovaná tvorbě Miloslava Likavce - Lišáka. Asi by to chtělo vysvětlit, tak tedy - původně plánovanou sbírku Cimburovu (58. číslo) se nepodařilo včas dokončit a tak opět po čase došlo k přeskočení a mezi kamarády míří č.59. Na tomto místě je tedy potřeba Lišákovi poděkovat za rychlou spolupráci, která umožnila zkrátit dobu její přípravy.
Přemýšlel jsem, jakým způsobem sbírku představit a uvědomil jsem si, že lépe, než to udělal Pavouckej ve své předmluvě, to nedokážu. Proto ji rád použiju i zde. A samozřejmě na závěr zase připojím literární ochutnávku.
 
 
Přečíst si něco od kamaráda Lišáka, to je vždycky sázka na jistotu. Na jistotu příjemného zážitku a vylouděných úsměvů, nad kterými se lidé kolem vás, třeba ve vlaku, budou možná trochu podivovat. Lišák to ale umí. Vtáhnout do děje i rozesmát. Píše o tom, co dobře zná – o dobrodružstvích, která zažil a zažívá. O tom, co je srdci trampa a tedy i jeho čtenáře, blízké. O skalách a lesích, o ohýnkách a o kamarádech, co společně s ním putují krajinou věčného mládí. A píše tak jak mluví, tedy přímo, jak mu takzvaně zobák narost. Umí i krásně mystifikovat, když tramping propašuje i do historie a prehistorie, nebo když známá místopisná jména v pravdivých příbězích v duchu svého stylu humoru trochu pozmění a čtenář pátrá, kde to je a co to je a šťastný pak v duchu nadává, jak mu to ten filuta zase krásně ztížil.
 
Nic tak nezachová vzpomínku, jako fotka a příběh. A Lišákovo příběhy jsou vzpomínkami sic často dávnými, ale stále aktuálními. Pamatuje Český ráj, jako ráj trampů. Vlaky plné vandráků i písniček a dokáže to krásně připomenout právě ve svých příbězích. I díky tomu snad tramping nikdy nezanikne. Protože po přečtení jeho příběhů to člověku nedá, přemůže nechuť, sebere odvahu a vyrazí si projít ta krásně popisovaná místa dnes k trempům nepřívětivá. A podiví se, že v globálním pohledu krátký čas skálu nezničil a ohniště tu pořád ještě je. A že pořád se dají potkat podobní šupáci, co hledají to, co Lišák našel a tak pěkně to popsal.
 
Jsem o generaci mladší a závidím Lišákovi, že zažil tramping předrevoluční, ale zároveň mu děkuju, že o tom píše a o to víc děkuju, že o tom píše s tím svým poťouchlým vševědoucím úsměvem, který je mi tak blízký. A doufám, že blízký bude i dalším čtenářům. Vždyť humor patřil, patří a pevně věřím, že bude patřit k trampům stejně jako třeba ohýnek v kruhu kamenů. A to je dobře.
 
Standa Khol, mezi pečbuřty řečený Pavouckej 
 
Vodník
 
Bylo krásné slunečné pozdní odpoledne pozdního, tedy indiánského, léta. Skály se bez pohnutí odrážely v zrcadle protáhlého rybníka, který byl z jihu lemován skalní hradbou, jež pak pokračovala pod hrází údolím dál a dál dolů.   Na stavidle v hrázi tohoto letitého rybníka seděl letitý vodník Čvachtan a nacpával si smrdutou dávku směsi otrušíku, orobince a brčálu do své samozřejmě taky letité fajfky.
Sedával tam už léta, či spíše staletí, a dobře věděl, kam se má koukat, koho může utopit nebo dokonce koho by z mnoha důvodů utopit měl. Jak tak seděl na výpusti, díval se pod skalní převis, kam chodívali trampové, kteří ten převis nazývali Vodník. Měl je proto rád. Ale nejen proto, za dlouhých odpolední a večerů mu nevědomky předváděli zajímavé divadlo a on u toho vzpomínal na své mládí před třemi sty léty.
Toho dne byla pod převisem mladá dvojice. Natáhli deku u ohniště pod skalou a připravili si dříví na ohníček. Ačkoli oheň nezapálili, měl se vodník Čvachtan, sám neviděn, dlouho na co dívat. Když se pak šli vykoupat na hráz, Čvachtan se schoval pod hladinu, ale ublížit jim nechtěl, jen je sledoval a zjistil, že si asi doma zapomněli plavky. A pak zase dál sledoval, jak pod skálou opékají buřty a popíjejí z nějaké lahve.
Ze severního břehu najednou přicházeli dva až příliš zelení lidé, a dokonce víc prozelenění než sám vodník. Čvachtanovi byli krajně nesympatičtí, a pro trampskou dvojici dokonce nebezpeční. Nechtěl se s těmi ekozelenáči setkat na suchu. Jo, kdyby plavali přes vodu, to by byla jiná, ale takhle jen silně a dlouze hvízdnul a pak zmizel v propusti. Jen velké bubliny unikající z výpusti rybníka svědčily o tom, že v rozčilení dál intenzivně bafá ze své fajfky.
Když slyšel, že ti dva ekozelenáči přešli, zase vylezl, a pak ze svého oblíbeného místa vyhlížel, co bude dál. A bylo, trampíci už měli spěšně sbaleno a mizeli po pěšině dál dolů, ale pak v místě, kde je ekozelenáči nemohli vidět, odbočili přes bažinu k silnici. 
Vodníka Čvachtana to zaujalo, dobře věděl, že suchou nohou to přebrodit nejde a v rozvázaných pohorkách už vůbec ne. Ale pak je viděl, jak s botama v rukách lezou na silnici a po ní jdou bosí podél roští k Prdlavce, kde bydlel na výměnku o několik staletí starší vodník Prďola. Jenže trampíky nezajímala ani studánka, ani její zvláštní projevy a lezli údolíčkem nahoru a pak doprava na skálu, kde zalehli a pozorovali děje. Vodník taky pozoroval děje.     
Jen ekozelenáči děje nezpozorovali a po silnici a pak cestě podél rybníka se vraceli do svého ekohnízda, kde budou s rozmrzelou tváří plánovat další ekozásahy.
Vodník si spokojeně nacpal do fajfky svou další oblíbenou a smrdutou dávku otrušíku, orobince a brčálu, vylezl na své oblíbené místo na propusti a sledoval ekozelenáče na jejich cestě zpátky do Ekowigwamu: „Však já si vás jednou utopím, já mám času dost a jednou se dočkám.“
A trampíci? Natáhli deku na skále, kam nebylo odnikud vidět, zatímco oni měli skvělý přehled, a pak zase vytáhli svou oblíbenou láhev a nad krajem se rozlil klid a mír. Z dálky kynul známý hrad, skály se zrcadlily v jezeře a slunce pozvolna končilo svou denní pouť.
 
Zpět