Trapsavecké Miniatury č.69 – Petr Soldát - Harmonika - PÁTÁ STRUNA

Touhle sbírkou začíná druhé kolo Trapsaveckých Miniatur, sada druhých sbírek v rámci naší edice, která má ukázat, zda a kam se autoři za dobu od vydání první sbírky posunuli. A jako první vychází Harmonikovi. Nejenom proto, že jeho první sbírka nese číslo 2 a její autor byl jedním z prvních odvážlivců, kteří na můj nápad se založením edice přistoupili a vydali se s pokožkou na trh, ale i proto, že Harmonikův autorský posun je značný.  Zatímco v době vydání jeho první sbírky „S příchutí kouře a rumu“ měl na svém kontě jedno trapsavecké ocenění, dnes jich má šest, z toho jedno i za poezii, do níž úspěšně také pronikl. To za období mezi sbírkami představuje průměr jednoho ocenění za rok a tím se může pochlubit málokdo ze současných psavců.  A tomu musíme připočíst to, že drtivá většina ostatních prací končí nejhůř na čtvrtém místě, což sice představuje nevděčné bramborové medaile, ale zároveň svědčí o mimořádné a stabilní kvalitě Harmonikova psaní.

Ale dost statistik. Na jeho povídkách je vidět, že autor to má všechno navandrováno a nažito, v každé jeho povídce je originální nápad, humor, jeho povídky postrádají falešnost a psavecký balast. Jeho povídky se prostě dobře čtou. Pro to je mám rád. Stejně tak se rád zasměju jeho krátkým básním. Harmonika říká, že je píše jen tak pro doplnění, pro svou radost a bez ambice na úspěch. Přesto se i toho dočkal, jedna báseň dostala trapsaveckou cenu a u jiné, která má tradičně mnohem delší název, než samotný text, požádal písničkář Vojta Kiďák Tomáško autora o svolení recitovat ji na svých koncertech.

Co dodat? Snad jen, že si přeji, aby se i druhá Harmonikova sbírka líbila a věřím, že další autorův vývoj bude směřovat k rozsáhlejším knížkám a příběhům, které jednoho dne někde vyjdou a já si je budu moci přečíst.

Připojuji jednu úžasnou ochutnávku:

Kotlík

Oné noci, sláb a znaven, hlavu těžkou jako kámen,

já lesem hustým prodíral se skrze mlází.

O půlnoci, chmurné, temné, zvuk jakýsi probere mne,

klokotání velmi jemné – přepadl mne divný žal.

Říkám: „Do tlamy bych něco dal.“

To v dáli kotlík zabublal.

Ztichlý sedím na pařezu, přemítám si, kam zalezu,

ač nechci, nazývat se musím volem.

Srdce tluče, vztek se vzpíná, k čemu hlava, dutá, líná,

když vezme vše, tornu, celtu, spacák, a pak ve vlaku nechá - žracák.

Já hladov spílám vprostřed skal,

a v dáli kotlík zabublal.

Potom jsem však nabral síly, neváhal již ani chvíli,

vždyť v dáli kdosi krmi vaří, kdo snaží se, tomu se daří.

Balím spacák, celtu, tornu, nechci poznat hladomornu,

peláším tmou jako zajíc, snad zbude na mě ještě krajíc,

či snad guláš bych si dal?

A v dáli kotlík zabublal.

Lesem kouř se líně valí a já povídám si - zda-li,

tam kde sloup kouře začíná, kde srub k obloze se vzpíná,

zda mohu skrze dveře jíti, a zda mohu poživatin chtíti,

když v tom vůně přes nos přelije se.

Já prudce za kliku jsem vzal

A uvnitř kotlík zabublal.

Obestřena je má mysl, vítězí jen jeden smysl,

ten, pro který mám mokrou bradu, jak Pavlovův pes v Leningradu,

místo zvonce vůně masa, působí na mne, jak na ďasa,

ke kotlíku krájím metry, kamna hučí, asi Petry.

Já lžíci masa k ústům dal,

a kotlík zlostně zabublal.

Druhá lžíce, a hned třetí, snad nežijí tu kolem skřeti,

co jejich večeři jsem sněd, baba Jaga, či snad děd?

Pravdou je, že divné klíma, v zákoutích srubu tu dřímá,

husí kůži náhle mám, dojím, na cestu se dám.

Já poslední jsem sousto vzal,

a kotlík škodolibě zabublal.

Znechucením jsem se zajík, na zem plivu lidský malík. Nožem čistě uťatý.

Chápou se mě mrákoty a potácím se od kamen. Honem rychle, rychle ven.

Však před chalupou rána dutá do země mne zaráží, as byl tu někdo na stráži.

Za nohy jsem zpátky tažen, na stole pak cel obnažen a v rohu rozběhl se brus.

Já hrůzou neudržel trus, neb dobře vím, co bude dál.

A kotlík šťastně zabublal.