Uhlíková stopa - Kottner Radek - Kačer

Uhlíková stopa

„Gréto, pojedeš se mnou do pískovců?“

„Pokud pojedeme trvale udržitelným dopravním prostředkem, tak ano,“ prohlásil s upjatými pysky nový Bobrův objev.

Bobr totiž vždycky tvrdil: „Sem holt ujetej na hubený intelektuálky“.

„Grétuško, na vandr samozřejmě pojedeme elektrifikovanou vlakovou soupravou a elektriku z troleje budem sbírat jen tu zelenou,  to je jasný.“

Gréta se Bobrovu vtípku zasmála, protože co se týče energetiky, tak jí rozuměla do každého volného elektronu.  Líbilo se jí, že se Bobr jejího studia na Elektrotechnické fakultě ani její racionální postavy neštítil, přezdívka také lahodila její představě o navyšování počtu vodních elektráren, takže Bobrovi ráda odpustila, že s ním do lesů pojede vlakem, který se pohyboval nehledě na to, jestli mu do elektromotoru tekl proud ze solárů nebo z uhlí.

„Bobře, pojedu, ale žádné prasárny! Jestli mě budeš nutit produkovat CO2, tak ti uteču.“

***

Když Bobr uviděl Grétu přicházet k vlaku, rozbušilo se mu srdce. Ve spojení se svým bachratým báglem vypadala ještě hubenější a našprtanější. Bobr na sucho polknul, protože veškeré tekutiny se mu proměnily v pot na jeho vytrémované kůži. Věděl, že tuhle příležitost na navázání trvale udržitelného vtahu nechce propásnout.

„Gréto, mám pro Tebe dáreček,“ začal Bobr hned po zalomení palce svůj vysněný randovní vandr, „vyřezal sem ti tu vrtuli.“

„Skvělé, na jakou úhlovou rychlost je stavěná?“

„Myslím, že na naše větry bude stačit,“ využil Bobr příležitosti a fouknul Grétě do obličeje svůj vyvoněný dech, který byl netradičně cítit po mátě.

Grétu dárek evidentně potěšil, protože hned po tom, co se rychlík rozjel, elektrotechnicky zručně odblokovala dveře vagónu a jala se testovat aerodynamické vlastnosti vrtule ve vzduchu obtékajícím vlak. Gréta jen taktak dokončila a vyhodnotila své testy, když jí Bobr vystrčil do hluboce zaříznutého údolí Labe. Přívoz je převez na druhej břeh a romantika ve skalách mohla začít.

***

„Kde přespíme?“ zeptala se Gréta.

Bobr neodpovídal, lovil v paměti campy s měkkým ložem z hasivky a představoval si, jak to kapradí válí ve spojených spacácích.

Grétě to nevadilo, aspoň mohla pokračovat s požadavky: „Bylo by možné nocovat u padajícího, nebo alespoň silně proudícího vodního toku?“

„Gréto, u Kamenice se zašijem těžko. Proč je to pro tebe tak důležitý? Mám v čutorách dva litry vody a jeden litr vína, to nám musí stačit.“

„Nějak vařit musíme. Oheň z hlediska produkce CO2 nepřichází v úvahu. Mám proto s sebou vlastnoručně sestrojený kapesní generátor a elektroplotýnku.“

Tohle vykolejilo i Bobra. Přemýšlel, jestli si Gréta dělá prču, nebo to myslí vážně.

„Proč si myslíš, že jsem si od tebe přála vrtuli? Mám to napočítané tak, že ji lze použít jak pro vzduch, tak pro vodu. Jestli nenabídneš vodní tok, tak se modli, aby večer foukalo.“

„Gréto, já mám s sebou vepřovej steak. Jak ho mám upíct na elektrický plotýnce?“

„Co se týče CO2, jsem tě varovala, tak nenaříkej. Mám dost obilnin pro oba, uvaříme si kaši.“

Bobr cítil, že láska fakt bolí. „Dobře, dem spát na Stříbrnou. Tam fouká vždycky.“

Vedl Grétu špatně prostupným údolím vzhůru do skal, často jí pomáhal přes padlé kmeny a šutry. Líbilo se mu, že se jí přitom může dotýkat. Gréta byla nadšená, že padlé kmeny nikdo netěží, do kolečka blábolila o jakýchsi přirozených procesech zdejšího ekosystému, o geologicko-geomorfologické diverzitě území a dokonce snad byla i šťastná, že jí malé smrčky, kterými se prodírali, píchaly do propocené kůže.

Žízniví a hladoví dolezli na Stříbrnou. Gréta si stoupla na kraj převisu a vychutnávala si výhled na hory, jejichž stolový tvar zdůrazňovalo zapadající slunce. Starosti jí dělaly jen místní energetické zdroje. Voda nic. Vítr nic. Jen samá biomasa, co po zapálení do atmosféry vychrlí tolik kysličníku uhličitého, kolik ho za svůj život stihla nashromáždit. Úzkostlivě se snažila svůj hlad a nashromážděný kysličník udržet.

Bobr mezi tím nevzdával naději na pečenou vepřovou krkovičku. Rozšířil ohniště a plánoval Grétu udolat zhotovením menší pagody, kterou zručně připravil. Věřil, že pohled na toto slavnostní ohniště Grétu obměkčí a k zapálení nakonec svolí.

Gréta stále meditovala na kraji skalního patra. Špičky stromů byly úplně strnulé. Jediné, co se hýbalo, byly dva žaludky vetknuté do dvou postav pod pískovcovým převisem. Gréta zavřela oči a něco mumlala. Znělo to jako mechanické přeříkávání modlitby nebo něco jako když se student snaží naučit nazpaměť skripta. Otevřela oči a na západě zahřmělo. Konečně nějaký vzruch a hýbající vzduch. Usmála se, hrábla do báglu pro kapesní elektrárnu, pak vytáhla plotnu a vrtuli.  V mžiku měla soustrojí připravené k otáčení. Přišla k ohništi a na Bobrovou pagodu položila svůj výtvor korunovaný plotýnkou s ešusem. Ešus zaplnila zrním a vodou. Chytila Bobrovu ruku a položila mu jí vedle své, na nahřívaný ešus. Napjatě se těšila na první teplo. Vrtule se roztočila a v rotoru generátoru se začalo indukovat napětí.  Napínat se začaly i kmeny stromů, které se roztancovaly dole pod skalním pódiem, jako kdyby na pódiu vystřídala Žalmana Jarmila Šuláková s Fleretem. Vrtule do tance šťastně hvízdala a plotýnka se roztopila do ruda. Voda v ešusu se zrním začala bublat a jediný, kdo ještě trochu cítil smutek, byl Bobr a jeho krkovička. Vše ale zachránila Gréta. Přesunula ruku z rozpáleného ešusu na Bobrovo stehno. Zrní i Bobr začali měknout. Převis zaplnila spokojená elektrizující atmosféra.

Prásk!! Přerušil trampský tokání hrom přímo nad jejich převisem. Grétě se na chvíli zastavilo srdce a její chřípí zalarmovalo nadlimitní množství skleníkových plynů. Les přímo nad jejich hlavami pohltily plameny, které se začaly okamžitě šířit. Gréta se rozeběhla hledat nejbližší průrvu, kudy by se dostala nahoru k ohni. Bobr rozmýšlel, co teď, když ale viděl, že světlo Grétiny čelovky zmizelo někde ve skále, rozeběhl se za ní. Našel jí rozepřenou ve skalním komíně, drápající se výš a výš. „Gréto! Pojď dolu!“ řval na ní, ona ale stále pokračovala v lezení za rudou září nahoře. Na Bobra dolů se ani nepodívala. Začal se za ní škrábat, ale lezení mu nikdy moc nešlo. Hledal nějaké chyty a stupy, ale všechno tu bylo oblé a za nic se chytit pořádně nešlo. Snažil se centimetr po centimetru. Opřel se zády o jeden bok skal, na druhý si dal obě nohy a s rukama za zády se kousek po kousku dřel nahoru. Teprve teď postřehl, že začalo znatelně pršet. Modlil se, aby se spustil liják, který by přehlušil hukot ohně a praskání stromů.  Déšť ale nezesiloval, spíš slábnul. Bobr propadal zoufalství, které se umocňovalo tím, že cítil stále víc kouře. Dusil se. Když se zadíval na kužel světla svojí čelovky, bylo mu jasný, že kouř stoupá už i ze zdola. Gréta začala kašlat. Oba se snažili zalézt hlouběji do skály a najít si kapsu, kam by se mohli uchýlit a kde by se ještě dalo dýchat. Oči štípaly a Bobr kašlal, až se dávil. Najednou kolem něho proletělo tělo a zespodu se ozvalo jen měkké žuchnutí. Bobra to už nestresovalo, věděl, že už dlouho neudrží vědomí a těšil se, že se mu konečně uleví od bolesti, která zužovala celý jeho vnitřek. Konečně to přestalo.

***

Zpráva o požáru v Národním parku České Švýcarsko:

Při požáru, který zasáhl značné území Národního parku, zemřel mladý pár, který požár založil. Pachatelé se odebrali vysoko do skal, aby pálili měděné kabely. Místo a důvod vzniku požáru bylo potvrzeno po prozkoumání ohniště, které pachatelé založili. Výsledek analýzy uhlíků byl pro kriminalisty nejdůležitější stopa.