V létě neprší

   Nepříznivá předpověď počasí nebyla pro Tulku směrodatná. Zastávala názor, že pokud je léto, musí být hezky. Zmínil-li někdo existenci letních bouřek a vznesl dotaz, kdy jindy že by měly být než v létě, pohotově namítla, že letní bouře sice je přirozeně v létě, ale dává o sobě vědět dusným, nepohyblivým vzduchem dlouho dopředu. Nikdo ale nikdy nezjistil, jak dlouho trvá Tulčino dlouho. Když si Punťa ve středu dovolil kvůli předpovědi deště navrhnout přesunout sobotní vodácký výlet na Ploučnici na jindy, Tulka s neutuchajícím optimismem tvrdila, že déšť se dít nebude. V pátek vzala telefon a vytočila číslo na Filipa, který trávil týden u prarodičů v Jablonném, aby zjistila hustotu vzduchu. Filip jí to nevzal. Nejspíš klábosil s tamními babičkami nebo ztratil mobil. Nikdo tedy Tulce neřekl, že se začíná špatně dýchat.

   S Tulkou přijeli její tři spolužáci z fakulty. Se Štěnětem jsme na sebe skepticky pohlédli. Vesele poskakovali kolem auta a rozverně švitořili. Vypadali, že nejvíc řece se podobající vodu potkali v tobogánu. Tulka se ale zdála být štěstím až na Havaji. A Punťa to neřešil, momentálně hledal keř, za kterým by vyřešil problém vytvořený nadměrnou konzumací džusu původně určeného na plavbu. Nutno dodat, že se mi překyseloval žaludek už jen při pohledu na jeho nasávání dvou litrů stoprocentní pomerančové šťávy.

   „Tohle je Mirka, Viola a tohle…“

   „Sysel,“ uteklo Štěněti. Musela jsem se kousnout do tváří. Tlemit se cizímu klukovi, který nám měl celý den dělat společnost a navíc byl Tulčin kamarád, mi nepřišlo vhodné. Jako správná vodačka jsem mu měla dát čichnout k vodáckému kouzlu hned při prvním setkání, ale mně ho zkrátka bylo líto. Asi kvůli těm zubům a kulatým tvářím. A taky brýlím pojištěným gumičkou. A barvě vlasů – jako když někdo pečlivě zapomíná utírat prach z čokoládově hnědého lustru.

   „Jak jsi to poznal?“ vykulil brýloun obdivně očka.

   „Tak,“ mykl Štěně rameny. Na rozdíl ode mě se nepokrytě chechtal. Dodatečně jsme se od Tulky dozvěděli, že se tak příjmením opravdu jmenoval. Díky svému vzhledu mu to nějak pasovalo víc než jeho křestní Anatol.

   Než jsme počali balit svačinu a náhradní oblečení, věnovali jsme všem přátelské Ahoj. Lodě jsme s chlápkem z půjčovny vyřešili bez sebemenších problémů. Popřál nám dobrou plavbu a hlučně zmizel i s dodávkou a návěsem.

   Mirka vesele poskakovala mezi loděmi jak nedočkavé malé dítě. Znervózňoval ji jen fakt, že „ten báječný kluk, který bude řídit její loď ještě není u řeky“ a ona se bojí, aby se neminuli, až všichni odjedeme a ona na něj bude čekat, protože se vůbec neznají. Ujistili jsme ji, že Filip má výborný orientační smysl a ji na holém břehu určitě nepřehlédne. A i kdyby, určitě ji alespoň uslyší. Mirka se uklidnila, nasedla do lodi a zkoušela na sucho pádlovat, aby „nebyla takové dřevo, až vyjedeme“. Taktně jsme ji upozornili, že sedí na háčku obráceně. Vůbec jí to nesebralo radost.

   „Filipe, kamaráde!“ zavřískl Punťa po chvíli a byť si našeho kamaráda všiml první, sotva ho stihl pozdravit dřív, než se s ním začala Mirka horlivě seznamovat. Filip se na Mirku kysele usmál, hodil si do barelu náhradní ponožky a triko a brblal něco o nekřesťanské hodině. Nejspíš musel vstávat už v osm. Beztak se ani nestihl nasnídat. Jeho vlasy řvaly na celé Ralsko, že hřeben je buržoazní přežitek. Chápal jsme, proč by ti dva měli jet spolu. Mirka může celou cestu žvanit a Filipovi to bude jedno.

   Konečně jsme se seřadili na vodu. Nejprve Punťa se Syslem, za nimi Filip s Mirkou, Tulka s Violou a nakonec Štěně a já. Ploučnice nám objala kýly. Jen co jsme odrazili od břehu, čekala nás Průrva. Nemohli jsme ji vynechat. Kde v Česku si můžete projet skálu na kánoi? Na moc místech asi ne. Ploučnice je v tomhle jedinečná. Ale nejen v tom. Jestli je totiž matkou meandrovitých řek plných vrbiček Lužnice, pak je Ploučnice její ďábelská dcera. Nejprve vás poklidně provede Mimoní a pak vrhne do změti větví, vírů, spodních proudů, strmých břehů, popadaných stromů, pavučin… a do těchto končin samozřejmě vtáhla i nás.

   První se do téhle české vodní džungle dostali Punťa se Syslem. Už po pár minutách se ozvala tupá rána a chroupavé tření plastu o spadlý kmen.

   „Je libo piknik na stromě?“ slyšeli jsme Punťův laškovný hlas. Víc než je jsme teď řešili, aby nás proud nedostal do stejné situace.

   „Kontruj,“ reagoval Filip pohotově. „Nechytej se těch bortů! Kontruj. To je dozadu,“ instruoval svého háčka. Štěně ladně přistál tak, abychom viděli celou scénu. Punťa se Syslem trčeli na stromě ponořeném těsně pod hladinu. Vyvrácené kořeny utrhly kus břehu.

   Sysel zrovna neuměle vylézal na kmen, bujaře povzbuzován Punťou, aby si pospíšil. Klepaly se mu nohy, když šlapal na kluzkou kládu. Punťa z toho měl ohromnou zábavu. Nemyslel to zle. Ten kluk byl jen bezprostřední. A Sysel měl co dělat se sebou, ani se nestihl zlobit.

   „Opři se o pádlo,“ radil mu z dálky Štěně. „A teď zkus tu loď popotáhnout.“

   „Za-ber, Za-ber,“ skandoval Punťa na stresujícího se Sysla.

   „Jsi moc těžký, možná kdybych použil páku… ne, to nebude fungovat,“ mudroval Sysel. Matematicko-fyzické fakultní zaměření nezapřel, stejně jako neznalost vodáctví. „Áaa, padám!“ zařval vzápětí.

   „Klid, stojíš,“ promluvil Filip, jako kdyby mu oznamoval, že rohlíky nepodražily.

   „Musíš s tou lodí pohnout, abych mohl vylézt,“ směroval ho Punťa. „Nebo ne, radši se drž,“ obrátil, když viděl jeho neohrabanost. Pomalu se posunul na příď. Už to skoro měli. Punťovi už trčela jedna noha z lodi, chystal se vyskočit na kládu, aby loď přehoupli. Jenže v ten moment se ozval Violin řev nasáklý děsem. Není radno podceňovat sílu arachnofobie. Viola v hrůze zapomněla, že se drží u břehu naprosto cíleně, odstrčila loď do proudu a ta nekontrolovaně narazila do té Punťovy. Ten ztratil rovnováhu a dopadl na bort. Zaúpěl bolestí a zahučel pod vodu. Kmen se pod Syslovýma nohama zachvěl a brýloun spadl do vody na druhé straně. Za chvíli se vynořil a prskal jak kočka. Křičeli jsme na něj, ať se něčeho drží. Bryskně se dostal z proudu. Adrenalin se postaral o dostatek sil. Byl na břehu, nemuseli jsme si o něj dělat starost. Zato po Punťovi nebylo ani tucha. Viděli jsme jen jeho oranžovou vestu vtaženou spodním proudem pod kmen. Přelétla jsem pohledem zbylé dvě lodě. Filip zapřený o pádlo držel ve stoje svoji i Tulčinu loď stočenou špičkou proti proudu, v čemž mu Mirka pomáhala seč mohla. Zatím byli v pohodě. Ale Punťa se topil.

   „Zaber,“ zakřičel Štěně. „Najedeme na tu kládu.“ Neměli jsme ani prostor pořádně zabrat. I tak ale špička lodi přelétla kmen.

   „Vyrovnávej to,“ houkl na mě Štěně, než se nahnul na pravobok a ponořil pádlo hruškou do vody. Automaticky jsem roztáhla kolena pod bort a snažila se rozdováděnou plastovku uklidnit. Notně v tom pomáhalo kmenové ukotvení. Jaký paradox. Těch pár vteřin se táhlo jako věčnost.

   „Mám ho,“ zafuněl konečně Štěně. Odvážila jsem se otočit. Punťa visel na kmenu, lapal po dechu a Štěně ho pro jistotu držel za vestu.

   „Vytáhni ho,“ mávala jsem na svého zadáka, „nebo ho to ještě vcucne zpátky.“

   Za chvíli nám už promočený kamarád ležel v lodi. Oddechli jsme si.

   „Kde mám pádlo?“ staral se, když se trochu vzpamatoval. Ujistili jsme ho, že je určitě v lodi, která se houpala za inkriminovaným místem, jako by se nudila.

   „A kde mám háčka?“ vztyčil se najednou a zcela nečekaně v lodi. Tak tak že se za ním znovu nezavřela voda. Jakmile mu padl zrak na Sysla krčícího se na břehu, začal se smát.

   „Háku, kde máš loď?“ halekal na něj, hlas měl ještě trochu roztřesený. „Ale pádlo držíš, chválím, to ti ta matika zase k něčemu byla že jo? On mi totiž celou dobu vysvětloval, pod jakým úhlem a jakou silou se má ideálně zabírat, aby to jelo dokonale kam chceš,“ sdělil nám důvěrně. „Ale aby si vypočítal jak stát a odpružit… to ne. Děvčata, co ten útrpný výraz?“ otočil se na Tulku s Violou.

   „Sedni si ty šašku,“ srazila jsem ho zpátky do lodi.

   „Přelez si dopředu,“ nakázal mu Štěně. Po systematické námaze jsme se nakonec přes překážku dostali. Sice jsme podle Filipa vypadali jako „chromý lachtan“ a Štěně nakonec stejně musel vylézt, aby loď odlehčil, ale zvládli jsme to. Stejně jako zbylé dvě lodě. Napětí se nám ale usadilo na porcelánu. Po zážitku s topícím se kamarádem nám nebylo volně u srdce. Jakmile byl prostor, zastavili jsme a nechali kolovat láhev na posilněnou. Viola se dlouho omlouvala. Punťa se brzy oklepal. Za chvíli jsme opět v kondici mohli vyrazit dál.

   Po nějaké půl hodině trefování se mezi větve a do správného proudu tíha mraků dosáhla únosné meze. A začalo pršet.

   „Prý že nebude,“ neodpustil si Punťa.

   „Budeme správní vodáci,“ jásala mezitím Mirka. „Voda přede mnou, voda za mnou – pro nás voda pode mnou, voda nade mnou, to je žůžo!“ otočila se na Filipa. Rozvážně přikývl. Mirčino poskakování na sedačce ho nechávalo klidným. Mirka plnila veškerá jeho přání, zabírala kam potřeboval a jakmile se dostali pod kmen padlý přes řeku, bez námitek, zato s pusou plnou veselých komentářů, se stočila do lodi, aby ho mohli podjet.

   „Je to super, teplo, ten vzdoušek,“ vychvalovala si, když zrovna kontrovala, aby se loď stočila v ostrém úhlu. „Báječně se dýchá, to v Praze nemáme. Ta příroda, zvířata, voda utíká, hele, strom.“

   Vděčili jsme červnu, že navzdory dešti nebyla zima. Jak jsme ale kličkovali terénem, začínalo to být úmorné. Viola z toho začínala být špatná a Tulka nešťastná, že výlet nevychází tak, jak by si pro své kamarády přála. Déšť houstl a vytrvale bubnoval do plastu. Nejen že jsme byli kompletně mokří, ale doslova se na nás lepila okolní příroda. Meadnry Ploučnice u Mimoně nás spolkly.

   „Tak alespoň nás neotravují komáři jako tenkrát na Lužnici,“ funěl Štěně, když jsme ručkovali skrz křoví. Chvílemi jsme si připadali víc jako opice než vodáci. Sotva jsme se vyhrabali z té džungle, čekala nás další. Navíc nás deptal pruhovaný červeno bílý komín kafilerie. Tyčil se nad řekou neskutečně blízko, ale pořád jsme ho ještě neminuli. Asi jako rušičky u Českého Brodu. K zbláznění.

   „Začínám toho mít plné zuby,“ sykla jsem. Na ruce mě lechtala krev. Deštěm změklá kůže se vzdala větvičkám. Doufali jsme, že v Borečku budou mít otevřený alespoň kiosek. Zachvátila nás vlna euforie, když jsme spatřili kouřící krb a veselý cvrkot vodáků, kteří si od výdejního okénka nosili talíře s polévkou. Fotka, kterou jsme udělali po svižném vytahání lodí na břeh, je díky našim rozzářeným úsměvům také poněkud zavádějící. Doteď mi visí nad postelí. Tenkrát pro nás znamenala především upršený výlet, co zavinil nejedno nachlazení. Teď pro nás znamená víc. Ale to jsme tehdy netušili.