Vadí nevadí - Slepičková - Pavla- Pavlís

Šel jsem s hlavou skloněnou a díval se na chodník, který mi ubíhal pod nohama. Byl plný žvýkaček zašlapaných do šedého betonu a poskytoval tak slušnou databázi DNA obyvatel pražských Strašnic. Vzpomněl jsem si na článek, ve kterém psali, že někde ve Skandinávii našli žvýkačku starou skoro 6000 let a našli v ní lidskou DNA. Představil jsem si, jak jednou v daleký budoucnosti vyzvednou tyhle kusy betonu, odvezou je do sterilního prostředí laboratoře a budou tam v rukavicích opatrně seškrabovat vrstvy těch žvýkaček, aby z nich mohli rekonstruovat tehdejší genofond Prahy. Zastavil jsem se a pozvedl zrak. Právě mě minula skupinka hlasitě se dohadujících romských spoluobčanů, pár metrů přede mnou vykládali Vietnamci přepravky zeleniny do své večerky. Na rohu podupávala šťavnatá blondýna v kožichu a něco rozhořčeně křičela do telefonu. на русском. Rozhodl jsem se docela rychle – vyplivl jsem svou žvýkačku obloukem před sebe a následujícím krokem ji vtiskl do genofondu strašnického chodníku. Bylo potřeba hájit zastoupení rodilých Pražáků a trampů!

Kamarádi už čekali před vchodem. „Strašnej den, kde jinde než ve Strašnicích,“ utrousil místo pozdravu Čára a připálil si cigaretu. Jeho poznámka se mě docela dotkla. Já se tu narodil, takže zas tak strašný to tady být nemohlo. Vzhledem k okolnostem našeho setkání jsem se ale zdržel veškerých komentářů. Na obhajobu téhle pražské čtvrti jsem toho dneska udělal už dost.

Byly tu mraky lidí v zeleným, vypadalo to tady skoro jako na buzerplacu někde v kasárnách. Postavili jsme se stranou a žmoulali v rukách svý jehličnatý kytice, který jsme pak položili na kamenné schody pod pódiem s rakví. Styděl jsem se klukům přiznat, že jsem ty svoje smrkový větve natrhal potmě v Krčským lese, místo abych se pro ně vypravil někam do lesa mimo Prahu. Ale Milda se s tím nepáral. Se slzou v oku se přiznal, že jedinej smrk, o kterým v širokým okruhu svýho bydliště věděl, rostl na zahradě mateřský školky u nich na sídlišti. Takže si počkal, až jednoho deštivýho večera dostatečně zhoustne tma, půjčil si od syna mikinu s kapucí a se zavíracím nožem v kapse se houpavým krokem vydal ke školce. To, že se přes plot nepřehoupne tak elegantně jako kdysi, to samozřejmě očekával. Ale to, že na druhé straně stromu překvapí souseda, který připravoval podobnou smuteční kytici na stejný pohřeb, ho poněkud překvapilo. „Na starý kolena jsem si v mateřský školce našel kamaráda,“ usmál se smutně a ještě naposledy se otočil za vystaveným černobílým portrétem. „Neboj, zase bude líp,“ poplácal jsem ho po zádech a utřel si zvlhlý oči vojenským kapesníkem.

„Tak ahoj Dabi!“

Kdybychom jen tehdy věděli…

. . .

Tehdy jsme věděli jen o jedný osadě, která měla svůj flek v tomhle koutě Čech, a tak jsme vyrazili víceméně naslepo. Zase tolik to ale nevadilo, v každým z nás zůstal kus dětský foglarovský duše a ta se těšila na objevování novýho trampskýho teritoria. Už si přesně nevzpomínám, co to bylo za rok, kdy jsme se rozletěli jak tažní ptáci k jihu, ale bylo to určitě krátce po Mildovo padesátce. Dostal od dětí nějakou archivní whisku a ten blázen se rozhodl, že jí společně na vandru vypijeme. To by teda bylo uplně normální, ale podle Mildovo scénáře se ta vzácná kapalina měla uchovat na poslední den vandru, k poslednímu ohni. Byli jsme zvědaví, jak dlouho mu tahle jeho whiskovize vydrží.  Jenže i po týdnu na vandru zůstávala láhev netknutá. Čekal nás poslední den, než opustíme Blanskej les a vrátíme se zpátky do Prahy, takže dneska večer to určitě muselo přijít! Pavlovův podmíněný reflex se u mě spustil hned, jak jsem ve spacáku otevřel oči. Slinil jsem nad tou představou fajnový whisky jako bernardýn.

Strategicky jsme  naplánovali, že přespíme někde u vody, aby bylo kde whisku vychladit a zároveň aby to zejtra ráno nebylo zas tak daleko na bus do civilizace. Jenže jsme ve značně omšelý mapě přehlídli modrý šrafování, který upozorňuje na podmáčený území. Takže jsme pozdě odpoledne zjistili, že kolem toho vyhlídnutýho potoka bychom spali jak na vodní posteli. „Vylezeš ze spacáku na čurání a najdou tě za pár tisíc let jako černý uhlí,“ ušklíbnul se Milda a rozevřel znovu mapu. Zbývalo teda tábořiště, na který jsme dostali tip od spřátelené osady. Když do toho šlápnem, za půl hodinky jsme tam…

„Ahoj, ke komu patříte?“ vyskočila z kadibudky u cesty malá copatá holka a vytáhla si tepláky až pod bradu. „T.O. Dlouhý stíny,“ odvětil Čára a se zvednutým obočím se otočil na Mildu. „Tak to neznám,“ zavrtěla hlavou a svraštila obočí. „To je nějaká družina mozkomorů, že jo?“ dožadovala se bližšího určení. Než jsme se stihli nad podivnou otázkou vůbec zamyslet, ozval se z tábořiště vícehlasý jekot. „Kruciáááátuuuus,“ neslo se ozvěnou po lese. „Satanisti???“ odtušil jsem s lehkou nedůvěrou směrem ke klukům, ale holka nás předběhla. „Já už musím jít, než nám zabijou Harryho Pottera,“ řekla důležitě a odběhla. Zůstal jsem stát jako opařenej: „Fakt nevím, co udělal ten Hery Potr, ale tady spát fakt nehodlám,“ otočil jsem se na patě a zavelel k ústupu. „Myslím, že to je nějakej novej americkej film, nedávno to dávali  u nás v Cinestaru,“ špitnul mi za zády ještě Čára.

Byla už tma, když jsme se dostali podél lesa k malému rybníčku, který jsme narychlo vytipovali jako náhradní řešení. Přivítalo nás kuňkání žab a metry rákosu nastojato. Naštěstí jsme zjistili, že rákos navazuje na husté listnaté křoví se spoustou dřeva a za ním to vypadlo na kus rovný suchý země…a taky že jo! Parádní spací fleky pod starýma rozložitýma dubama. Hotovej trampskej ráj! A taky důstojný místo k vypití tak fajnovýho pití, co Milda tahal celou dobu v báglu.

Do pěti minut hořel malej vohýnek a voněl špek s cibulí. Po večeři jsme se rozvalili na celty kolem ohně, vytáhli kytaru a láhev whisky.  Vypadalo to úplně obřadně, když jsme natahovali uši, abychom slyšeli to decentní cvaknutí kroužku uzávěru a vydechli najednou to sborové „aaach“. Láhev objela první kolo kolem ohně, když se za mnou ozvaly nesmělé kroky. Otočil jsem hlavu a tam stál…chlap v županu a pantoflích.

„Ahoj kamarádi,“ usmál se a zůstal stát. „Ahoj, a ty patříš ke komu?“ vykasal jsem si rukávy a zaujal ostražitý posed. Hned jsem si vzpomněl na příhodu z tábořiště a nechtěl jsem riskovat nějakýho magora s krucifixem v zádech. „Ále, já jsem taky tramp. Ucítil jsem vohýnek a špek, tak mi hned bylo jasný, že tu budou nějaký kamarádi, tak jsem je chtěl pozdravit,“ vytáhl z kapsy županu krabičku cigaret a pohybem ruky nám nabídl. Podíval jsem se nedůvěřivě na jeho kostkovaný pantofle, ze kterých vyčuhovaly křivý prsty se zachycenými stébly trávy. Všiml si toho a upřímně se rozesmál. „Jsem tady kousek odtud a už jsem se chystal jít spát, když mě ta vůně praštila přes nos. Na vandry takhle nechodím,“ rozkašlal se z prvního šluku cigarety a ukázal na položenou kytaru na celtě: „A co takhle  nejvíc hrajete, ryvolovky?“ A takhle nevinná otázka,  jeho upřímnej smích a nabídnutá cigareta byla dostatečnou zárukou toho, že nebude zas tak nebezpečný pozvat ho k ohni.

Vykouřili jsme pár mírovejch cigaret a probrali stav trampů v českých lesích. Všiml jsem si, že mi Čára pořád něco ukazuje posunkovou řečí, ale chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co chce. Podal jsem příchozímu kytaru. Zalesklo se mu v očích a zručně hrábnul do strun. A tak jsme kolující whisku prokládali refrénem Bedny od whisky, protože nám to přišlo tak pěkně tematické a Čára na mě neustále dělal nějaký gesta, alespoň do doby, než mu teplo ohně a vypité whisky zcela vyhladilo mimiku z obličeje.  

Když jsem se vzbudil, mohlo být už tak kolem desáté. Víc než hlava mě bolel močovej měchýř, takže jsem se rychle vybalil ze spacáku a chtěl vklouznout do svých kanad. Jenže ejhle, ty nebylo nikde vidět. U ohně se povalovaly jen ty kostkovaný papuče, ovšem už bez jejich majitele. No to si děláš srandu! Zoufale jsem se rozhlížel kolem, ale vypadalo to, že se náš nový kamarád nad ránem odporoučel i s mýma zánovníma kanadama. „A to nám ještě vychlemtal dobrou čtvrtinu whisky!“ spravedlivě se rozčílil Milda. Čára seděl rozježený ve spacáku a vypadal jako by ho přejel ruskej tank. Jelikož nikdo neměl chuť na snídani a nálada také značně poklesla, rychle jsme se sbalili s tím, že chytneme aspoň dřívější spoj domů. Hodil jsem si na záda usárnu a obul se do pantoflí. Smiřoval jsem se s tím, že zbytek cesty absolvuju v domácí obuvi, když jsem se  najednou uprostřed kroku zapíchl nosem do Mildovo báglu. Ten úplně zkoprnělý zíral před sebe a než jsem se stačil zeptat, co se děje, tak jsem to uviděl taky. Pár metrů před námi tryskala fontána, kolem dokola lavičky a chodníček vysypaný štěrkem. „Co to jako je, todle?“ vyhrknul Čára a ukazoval do dálky prázdnou flaškou od whisky. Zaostřil jsem zrak a podle prvního odhadu bych to tipnul na nějaký zámecký křídlo. „Vypadá to, že jsme asi tábořili v parku nějakýho šlechtickýho rodu,“ uvažoval nahlas Milda. „Ale pěkně zchudlý šlechty, když krade poddaným boty,“ zabručel jsem s pohledem na svou novou obuv. Ale pro jistotu jsme se uklidili do stínu stromů na okraji parku a mířili plíživým pohybem vpřed. Chtěli jsme naprosto nepozorovaně proklouznout mezi budovami zpět do normálního světa.  Už už jsme se chystali přeběhnout  zpoza stromů ven z areálu zámku, když jsem si vzpomněl, že na mě Čára celý večer něco gestikuloval.

„Ty Čáro, co jsi mi to večer chtěl říct těma tvýma nemožnýma posunkama?“ nadhodil jsem v běhu a zároveň se snažil, abych neztratil při útěku z parku pantoflíček jako nějaká trampská popelka. Už jsme byli skoro před budovou. „Ty jsi mi chtěl říct, že to je zloděj, že jo?“ napadlo mě takhle zpětně. Tentokrát se překvapeně zastavil Čára a aniž by se na mě otočil, vypadlo z něj: „Dabi Waněk.“

Na lavičce před budovou seděl člověk s rukama v dlaních. Vedle sebe měl na lavičce sbalenou sportovní tašku a na nohou měl moje kanady. Když jsme k němu přišli, zvednul unaveně hlavu a kalným zrakem se na nás podíval. Bylo jasný, že jeho rekreace je u konce. Vytáhl z kapsy krabičku cigaret a posunkem nám nabídl. Posadil jsem se vedle něho a připálil mu.

Vyfoukl dým a ukázal na moje nahé nohy v jeho kostkovaných pantoflích.

„Vadí?“

Potáhl jsem z cigarety a podíval se na jeho nohy v mých zánovních kanadách.

„Nevadí.“

Usmál se a podíval se do sluncem zalitého kraje před námi. Vzduch voněl dálkou a nad našima hlavama visela oprýsklaná plechová cedule s nápisem PROTIALKOHOLNÍ PSYCHIATRICKÁ LÉČEBNA.

„Nevadí, zase bude líp.“