Briggi, Vlastě Štefanové z Hradce Králové, naprosto jednoznačně a neoddiskutovatelně vděčíme za to, že Trapsavec existuje. A přestože se na úspěšné cestě naší trampské literární soutěže podílela různým způsobem a různou formou spousta dalších, byla to právě ona, komu se povedlo Trapsavce nejen vydupat z ničeho, ale hlavně provést jeho nejohroženějším obdobím celé normalizace, obdobím, ve kterém zásahy bolševické Státní bezpečnosti byly tvrdé a velmi nepříjemné pro každého. Natož pro mámu starající se o malého syna.

Těžko se mi píše a rozhodně nemůžu tvrdit, že se známe nějak blíž. Poprvé jsem ji viděl až na ohni Trapsavce 1983. Pak přišla naše vzájemná písemná komunikace od chvíle, kdy jsme připravovali převzetí organizace soutěže. Probíhalo mezi námi několik dopisů. A z jednoho bych ocitoval problémy, kterými se Briggi prokousávala:

Adresy autorů jsem psala zpětně od roku 1984 tak, aby u každého byla uvedena ta poslední. I tak spousta adres už dnes neplatí. Navíc vyhlašování I. ročníku psala Zdeňka Čepeláková z Obrany lidu. Ve snaze získat co nejvíc autorů napsala doslova „pokud si netroufáte, stačí poslat jen přezdívku“.

A tak skutečně až od druhého ročníku díky Briggi už známe všechny autory a autorky celým jménem a ne jen pod přezdívkou.

A další zajímavý Briggin postřeh:

S tím častějším psaním do Mladého světa je to dobrý nápad. Druhá věc je, že já za posledních 15 let nejsem schopna něco pořádnýho napsat. Předtím taky ne, ale teď už to o sobě vím. Budou se muset zapojit jiní.

K tomu se sluší dodat, že právě tyhle věty Briggi napsala poté co její povídka První vandr získala 1. místo v Trapsavci 1986. A v roce 1994 se jí s povídkou Bylo nás čtyři zadařilo ještě jednou se zařadit k oceněným vítězům, tentokrát 3. místem.

A líbil se mi její výrok:

Jestli se na nějakém ohni sejde kompletní porota, tak zatančím Labutí jezero.

Bylo to prorocké, ačkoliv jsme se moc snažili, tak na balet nikdy nedošlo.

V roce 1988 jsme seděli v hospůdce v pátek před ohněm Trapsavce. Pomalu se mi rozmazává před očima, kdo všechno…ale určitě kromě Briggi tam byl Houla s Máslem, Cimbura, Ještěr. A místní opilec si neskutečně oblíbil jedinou holku u našeho stolu. Každou chvíli se připotácel, zahleděl Briggi do očí, na stůl postavil dva panáky a vyzval ji: „Máňo, musíš se se mnou napít!“

Briggi ještě slušnou řádku roků na trapsavecké ohně vyrážela, v letech 1988, 1991, 1992 a 1996 vzala i porotování. A přestože v posledních letech se už odmlčela, na Trapsavci bude s námi u ohně vždycky. Za Briggi při zapalování ohně tradičně zazněla její básnička Trampské srdce. Hezká tradice, která vymizela. Asi by ji stálo za to oprášit. Už jen proto, že bez Briggi bychom k našemu ohni každoročně nemohli přisednout.

Belmondo

Takto vypadala úvodní stránka samizdatového neoficiálního sborníku 10. ročníku Trapsavce 1984,  který naposledy pořádala Briggi.