Vokounův rozhovor s Dewim + ukázky díla

Rozhovor s šerifem T. O. TRAMP BOYS  zvaným Dewi, výtvarníkem, hudebníkem, prozaikem, textařem i básníkem

(rozhovor byl ve zkrácené verzi uveřejněn v Puchjeři 3-4/2012 a 3.8.2012 na www.folktime.cz) 

T. O. TRAMP BOYS založilo 8. května roku 1959 nad Starou řekou pod osadou Červánek poblíž Žloukovic kamarádi Bohumil Drmla - Bátožník, Václav Černý - Dewi, Ladislav Procházka - Špacír, Vladimír Hlinomaz - Vlčák a Zdeněk Bušek - Zelený Jed. Na Skále úmluvy byl šerifem zvolen - Dewi (*17. 9. 1938 v Dubí).

Dewiho tvorba ze stránek trampských časopisů zmizela před 40 lety. Na přelomu 60. a 70. let ale psal a kreslil vtipy do časopisů TRAMP, PACIFIK EXPRES i TULÁK a pro svou osadu vydával vlastní časopis HOBO. Pro TRAMP Dewi v roce 1969 připravil dva rozhovory - s autorem trampské hymny Jendou Kordou a s písničkářem a členem T. O. Zlatý klíč i legendární skupiny Hoboes, Wabi Ryvolou.

V říjnu roku 1969, v 5. čísle časopisu PACIFIK EXPRES, vyšel obsáhlý článek od šéfredaktora Karla Sehnoutky k deseti letům T. O. Tramp Boys, doplněný řadou fotek. V témže roce se Dewi stal čestným členem ostravského Tramp klubu. V roce 1969 dva osadníci emigrovali - Vlčák do Švýcarska, Špacír do Kanady a poté do USA. Od té doby osadou TRAMP BOYS prošla řada kamarádů, kteří nakonec pod vedením Ďuzny (zástupce šerifa) založili T. O. Somráci…

Po zákazu trampských časopisů normalizačními komunisty, Dewi psát nepřestal a v roce 1971, v I. ročníku celostátní trampské literární soutěži Trapsavec, získal 2. místo v kategorii Próza pokročilých s povídkou Chlápek a 3. místo místo v kategorii Poezie pokročilých s básní Jen proto. Trapsavce se účastnil v první polovině 70. let, pak „přesedlal“ na písňové texty pro bluegrassovou kapelu Fechtýři…

Ukázka z Dewiho komiksu věnovaná Trapsavci 1971 získala letos velký ohlas na facebooku a tak mne napadlo, udělat s ním rozhovor - je totiž jediný oceněný autor I. ročníku Trapsavce, na kterého máme kontakt. Myslím, že jeho vzpomínky zaujmou i vás...

   
                                                                                Petr Náhlík – Vokoun, T. O. Suché studánky

Trampskou osadu jsi se čtyřmi kamarády založil před 53 lety, 8. května roku 1959. Proč jste si zvolili právě název Tramp Boys?

Osadu Tramp Boys  založili v roce 1959 nad Starou řekou u Žloukovic kamarádi Bátožník, Vlčák, Zelený Jed, Špacír a Dewi. Místo pro camp jsme objevili zcela náhodně a to, že zde založíme osadu, jsme předem nevěděli, byl to momentální nápad. Bylo nás pět kluků (pět hvězd na osadní vlajce) a pochopitelně jsme chtěli název anglický, abychom nevypadali jako nějaká mejdla. Tak jsme vymysleli název Tramp Boys - nám se líbil a nic lepšího nás tenkrát nenapadlo. O několik let později jsme začali jezdit na druhou stranu řeky, ale to již s dalšími kamarády – Ďuznou, Dědkem, Lepou a řadou dalších, kteří rozšířili řady naší osady, na tábořiště, které jsme pojmenovali Kamenitý camp.

Vlčák a Zelený Jed, již odešli tam, odkud není návratu… Špacír v roce 1969 emigroval. Jsi v kontaktu se zbylými osadníky - zakladateli – Špacírem a Bátožníkem?

Vlčák byl dobrý kamarád, zemřel v emigraci ve Švýcarsku a domů se již nestačil podívat. Před několika lety nás opustili kamarádi Zelený Jed a Kořínek. V loňském roce Forbes a Ajťa. Špacír se toulá někde po USA a po svém odchodu do zahraničí se o žádný kontakt s námi nepokusil. Mám celou řadu dobrých kamarádů, ale Bátožník, se kterým se znám od patnácti let, je ten nejlepší! Spolu se vídáme pravidelně. Je to kamarád s velkým K! Na něho se vždy můžu spolehnout! 

 Vaše osada je z Kladna a tak se Tě musím zeptat na slavné kladenské trampské hospody U kulaté báby a U Petříků. Ještě je tradice slezin u Vás v Kladně živá?

 Po roce 1989 řada hospod zanikla i vyhlášená trampská hospoda Cech v Kladně - Vrapicích byla zrušena. Hrávalo se v několika švermovských hospodách, ale dnes se tam trampi schází pouze U Petříků. Ale tradice těchto slezin stále žije!  Dnes se kladenští trampové a milovníci trampské a country muziky scházejí v Kročehlavech – U Kašáků, U černé Máry, v Bažině, občas ve Dřeváku, nebo Na Racandě v Rozdělově. Ono těch hospodských slezin je stále dost. Ale to co se ztrácí, je skutečné trampování v lese, u ohníčků při kytaře! Dnes je v přírodě, když nepočítám potlachy, potkat partu trampů vzácnost. Vlastně se ani nedivím, když se podívám při těch setkáních kolem sebe, tak ti nejmladší kluci jsou padesátníci.

Do kladenských hospůdek chodili v šedesátých letech členové legendárních Hoboes – Jiří Ryvola - Wabi, Mirko Ryvola - Miki, Jindřich Pitra – Pedro. Ostatně Miki se tam objevuje dodnes. Vzpomeneš si ještě na první setkání s Hoboes a T. O. Zlatý Klíč?

Protože je to už padesát let, co jsem poznal Wabiho, Mikiho a Pedráka, mohl bych Ti klidně odpovědět, že si to již nepamatuji! Wabi byl o nějaký rok starší než já, Miki je o něco mladší. Já jsem, jako kluk vyrůstal v Dubí pod Kladnem, Ryvolové v sousední obci – v Újezdě pod Kladnem. Později bydlel Wabi v Kročehlavech a já také. Dnes bydlím v Brandýsku a Miki v sousedním Švermově. A Jindra Pitra – Pedrák, bydlel také ve Švermově, hned vedle Bátožníka, takže jsme k sobě nikdy neměli daleko. Ale první setkání, kdy jsme se o sobě dozvěděli, byla až U Petříků ve Švermově. Pro naši a mladší generaci byli oba Ryvolové Někdo! Zpívali jsme jejich písničky a po každé nové byla sháňka.

Wabi v šedesátých letech redigoval časopisy Stezka a Trail. On i Miki psali pod pseudonymem MAGI do rubriky Táborový oheň v Mladém světě.  Jste téměř vrstevníci a tak jsi mohl snadno udělat rozhovor s Wabim Trampa č.1/1969. Setkávali jste se ke spolupráci častěji?

V době, kdy Wabi a Miki pod pseudonymem MAGI psali do Táborového ohně v Mladém světě, jsem je znal už dlouho. Zrovna mě napadla taková perlička, kterou jsme díky této rubrice s Wabim zažili. Jednoho krásného dne jsem nalezl v kastlíku vzkaz od Wabiho: ,,Přijeď do redakce Mladého světa, pohovořit si o trampingu“. Tak jsem jel! Sešli jsme se tři. Wabi, Honza Vyčítal - Ben a já. Abychom nerušili práci redaktorů, zavřeli jsme se do malé místnosti, snad skladu, kde byly všelijaké, nepotřebné věci, včetně busty Komenského. Za nějaký čas jsme uslyšeli – ticho! Prostě na nás zapomněli a v redakci nás zamkli. Ven jsme se dostali oknem, po lešení, díky fasádníkům! V Trailu vycházel kreslený seriál od Kapitána Kida, Hrdinný tourist Vrbec. Několik prvních pokračování nakreslil sám Kapitán Kid, ale potom ho to asi přestalo bavit, tak každé další pokračování kreslil někdo jiný! Prostě podle svého nápadu pokračoval v seriálu dál! Vystřídalo se několik kreslířů – Kapitán Kid, Miki Ryvola, Honza Vyčítal i moje maličkost. Rozhovor s Wabim jsem v roce 1969 udělal na žádost ostravského časopisu Tramp.

Setkali jste se spolu i na vandru?

Na vandru jsem se s Wabim nikdy nepotkal. S Mikim jednou, každý jsme měli svojí partu a jezdili jsme na zcela jiná místa. Ale stýkali jsme se na různých hudebních akcích i doma, v soukromí. S Wabim jsme se projížděli po Kladně v mojí „drzé Oktávce“, kterou znalo téměř celé město. Měla přes celé dveře namalovanou velkou barevnou hlavu indiána - v první polovině šedesátých let to byla trochu drzost! Policajti byli na mrtvici, ale nikdy se jim nepodařilo nás zastavit! Ve svém bejváku v Kročehlavech mi Wabi nazpíval řadu svých písniček, ještě na kotoučový magnetofon Sonet B 3. Pětačtyřicet let je doma uchovávám jako vzácnou nahrávku. Abych nezapomněl! Ještě mám jednu vzácnost! Starou autoharfu, kterou jsem vyhandloval s Mikim za gramofon na kliku.

Osada Tramp Boys nevzešla z prostředí předválečných osad jako je Ztracenka či jiné osady na Velké či Staré řece, ale přesto jsi získal ve starých osadách řadu přátel. Znal jsi osadníky z T. O. Rujana, T. O. Údolí Děsů, T. O. Lone Star, T. O. Utah…

To, že naše osada nevzešla z prostředí osad předválečných, považuji pro nás, v té době mladé kluky, za přínos! Kdyby naši rodiče měli chaty, tak jsme možná nikdy nejezdili v létě i v zimě pod širák, ale váleli se na osadě na lehátkách a říkali si trampové. Netvrdím, že to tak bylo všude, ale většinou ano. Ke staré trampské generaci se naše parta chovala s úctou. A oni nás brali! S celou řadou těchto starších kamarádů, jsem se seznámil v legendární pražské trampské hospodě U Kalendů, potlaších či na osadách.

Jakou roli měl při seznamování se starou trampskou generací váš starší kamarád Mařena?

Ptáš se, jakou úlohu v tom sehrál náš, o generaci starší, kamarád Mařena? V tomto případě žádnou, ale byl to poslední skutečný tramp z T. O. Rujana, který ještě ve vysokém věku jezdil s námi v zimě pod širák. Ukázal mi první akordy na kytaru a od něho jsem prvně slyšel předválečné trampské písně.

Jako mladý tramp ses setkal s mnoha trampskými písničkáři. S autorem trampské hymny Jendou Kordou, jsi dokonce udělal rozhovor pro Trampa č. 6/1969. Setkal ses s Jarkou Mottlem, Oldou Vrtiškou a Jožkou Slavíkem. Ovlivnili Tě při tvé textařské tvorbě?

Když budu upřímný, tak neovlivnili. Po celou dobu mého trampování a až do dnešních dnů mě trampská písnička provází, ale já jsem se nikdy o trampský text nepokusil. Napsal jsem okolo sedmdesáti textů, ale všechny jsou střižené do bluegrassu. A tady jsem považoval za jedničku Honzu Vyčítala.

Setkal ses i s dalšími trampskými osobnostmi – Vladimírem Střelcem - Old Jackem Hobartem, Bohuslavem Čepelákem - Irčanem i s jeho ženou Zdeňkou, Pavlou Brožkovou (manželkou Brochese, zavražděného nacisty), řezbářem Václavem Fliegelem zvaným Grizzli, ale také s trampskými humoristy Jardou Šterclem, Josefem Braunem - Buřtem. Kdo Ti byl nejbližší?

Na tuto otázku se hrozně těžko odpovídá! Všichni byli fantastičtí! Byli skromní a kamarádství pro ně nebylo prázdným slovem! Pro mě je ohromnou legendou Old Jack Hobart, šerif party ohníčkářů z Hobart campu, jehož zástupcem byl Jerry Packard, který po odchodu Hobarta na vojnu, postavil Brdskou zimní armádu. Sportovec Jack Hobart, na Libřici též zvaný Boxer, se neproslavil ani jako písničkář, ani jako psavec. Ale byl to tramp, podle mých představ! I v třeskutých mrazech vyrážel ve skautském klobouku s usárnou na zádech, se sekerou Marbles, s nožem a revolverem u pasu na své campy! Za druhé světové války bojoval v anglické armádě. Podle jeho vyprávění se po skončení války se vrátil v hodnosti kapitána komandos. Jeho bratr, který po válce zůstal v Londýně, bojoval v Africe proti Rommelovi. Já jsem se hodně stýkal s kamarády z Utahu, s řezbářem Vaškem Fliegelem zvaným Grizzli, Honzou Kuncem a šerifem Tomášem Vápeníkem. Občas jsem byl hostem v jejich srubech. Velmi blízkým kamarádem byl Pepa Braun - Buřt, s ním jsem se potkával asi nejvíc. Měl srub v Údolí mlhy na Kačáku, poblíž Rujany, kam jsme často jezdili na chajdu starého trempa Mařeny. Dnes o jeho trofejemi vyzdobený srub pečuje syn Vladimír Braun - Mejdlo, se svojí ženou, občas je navštívím s manželkou Bobinou. Mým nejlepším kamarádem však byl Erik Wojnar - Stařík, čestný člen naší osady Tramp Boys!

Na konci šedesátých let jsi navázal kamarádství s těmi, co byli u zrodu časopisu Tramp v polovině 60. let – Josefem Komárkem – Hobanem, který kreslil a psal již do předválečného Trampa a s dalšími členy redakce – Erikem Wojnarem - Staříkem, Jaroslav Urbánkem - Sidem, Rudolfem Grymem - Rudym, Ivanou Grymovou - Lassie, Vlastimilem Zlým - Dannym, šerifem  T. O. Bílý blizard i s šéfredaktorem Jiřím Gojem zvaným Gaučo. Stal ses čestným členem ostravského Tramp klubu a v Trampu jsi publikoval kreslené vtipy, povídky i rozhovory. Jak začala tvá spolupráce s Trampem?

Tramp byl tehdy k sehnání v řadě trafik po celé republice a byl tak pro každého dostupný. I já jsem si ho zakoupil a poslal do něho nějakou kresbičku. Co čert nechtěl, ozval se mi přímo Hoban, a spolupráce byla na světě. S Hobanem, krom osobních setkání, jsme si vyměnili spoustu dopisů, poslal mi také řadu svých kreseb. Na základě této spolupráce jsem se seznámil s dalšími kamarády kolem Trampa – s Gaučem, Staříkem, Sidem, Danem, Rudym z T. O. Bílý Blizzard a řadou dalších. Zúčastnili jsme se potlachu T. O. Bílý Blizzard a T. O. Toulavá liška na Ostravici. Kluci z T. O. Bílý Blizzard přijeli zase k nám na Fekálnické hry. Sidovi jsem byl dokonce na veselce. No a jednoho dne jsem dostal pozvání do Ostravského Tramp klubu, kde mi udělili čestné členství. Čím jsem si ho zasloužil, mi ale není dodnes jasné.

Tvé vtipy v 60. letech otiskly i další trampské časopisy. Se kterou redakcí se Ti nejlépe spolupracovalo?

Je pravda, že v té době byl o moje vtipy i ilustrace, docela zájem. Vycházely pravidelně v trampských přílohách novin - v Obraně lidu, Nové svobodě v Ostravě i v Ľudu v Bratislavě, něco se mihlo v Mladém světě. Tiskly je v trampských časopisech Trail, Pacifik Expres, plzeňském i brněnském Tuláku, v Trampu jsem měl i titulní stránku. Řadu kreseb, s jinou tematikou, jsem zhotovil pro jiné noviny. S kým se mi nejlépe spolupracovalo je těžko říct, oni mi tenkrát brali všechno. Hodně věcí mi otiskl Dušan Plintovič – Jastrab v Ľudu, ale nejlepší spolupráce byla asi s Erikem Wojnarem - Staříkem z Nové svobody a s Karlem Sehnoutkou, šéfredaktorem Pacifik Expresu. Stařík si ke mně přijel pro kreslené vtipy až z Frýdku-Místku a ještě mi přivezl dárek - krásný zálesácký nůž!

Od roku 1969 osada Tramp Boys pořádala Fekálnické hry, které se konají dodnes. Můžeš čtenářům Puchejře jejich obsah přiblížit?

Fekálnické hry vznikly na Kamenitém campu, původně jen jako jednorázová zábava na ukrácení dlouhé chvíle. Nikdo netušil, že se stanou tradicí. Protože obsahovaly trochu zvláštní discipliny jako sání tekutiny dudlíkem z dětských lahví (statečně bojoval Sid z T. O. Bílý Blizzard), kopaná se svázanýma nohama a řadu dalších netradičních soutěží pro kluky i pro holky, prohlásil jsem, že to jsou ,,fekálnické hry“, a už jim to zůstalo! Během let se hry konaly na různých místech a i v soutěžích došlo ke změnám. V loňském roce, díky kamarádu Ďuznovi ze Sdružení vysloužilých trampů Horymír, proběhli již po čtyřiačtyřicáté, v Loděnici u Turyňského rybníka.  

Počátkem 70. let byly komunisty zakázány trampské časopisy i rubriky v jiných časopisech. V roce 1971, ještě před zánikem rubriky Z údolí a osad, byla v týdeníku Obrana lidu vyhlášena trampská literární soutěž. Postarala se o to Zdeňka, která vedla rubriku po smrti svého muže Bohuslava Čepeláka - Irčana a Vlasta Štefanová - Briggi. Ze soutěže Trampsavec se v roce 1972 stal Trapsavec, a ty jsi hned v I. ročníku uspěl s prózou i poezií. Jak ses od kreslení vtipů a výtvarné práce dostal k literární tvorbě?

Za to mohl Irčan. Na začátek jednoho dopisu, který jsem mu poslal, jsem napsal motto. Bylo to jen několik řádků. Za pár dnů jsem otevřel týdeník Obrana lidu, a co nevidím – tučně tištěný nadpis Ráno (ten dodal Irčan) a pod ním oněch pár řádků, kterými jsem nadepsal svůj dopis: Až tvoje kroky ztichnou na měkkém jehličí, uslyšíš hudbu stromů laděnou v moll. Až ráno z lůžka vylezeš a kapky rosy na tebe dýchnou, setřeš jejich slzu a budeš šťasten. Tvé ruce budou vonět pryskyřicí!

Do Trapsavce jsi posílal svou literární tvorbu, ale dělal jsi i zvadla, a pro autory - trapsavce, kovové odznaky…

To zvadlo na Trapsavce, které zmiňuješ, bylo použito v letech 1972, 1973, 1975 a pak i v roce 1984. Kromě toho jsem zhotovil linoryt, který otiskla Obrana lidu a Mladý svět. Docela by mne zajímalo, zda se ten kovový odznak ještě zachoval? Jak už to bývá, kovářova kobyla chodí bosa - já jsem si zapomněl jeden nechat.

V roce 1973 vznikla kladenská kapela Tuláci, která se v roce 1974 na Tvůj návrh přejmenovala na Fechtýře. Zakládali ji Pavel Pánek - Meďák (banjo), Jan Janda - Hans  (kontrabas), Mirek Bodík - Široko (kytara) a Karel Mladý (mandolína). Kapelou prošla řada hudebníků, až z původních zbyl jen Meďák. V roce 1982, po emigraci dvou členů, se sestava opět změnila návratem zakladatelů, Hanse a Široka, a příchodem nových členů Marka Polčiče (kytara), Luďka Lehovce (dobro), Tomáše Čapka (foukací harmonika) a Vojty Pečeného (mandolína). Jak ses stal členem kapely ty?

Abych do kapely vstoupil, mě v roce 1974 přemluvil Pavel Meďák Pánek. Oni chtěli za každou cenu hrát, ale nějak jim pokulhávala disciplina a hlavně chtěli mít nějaké svoje věci. Tak si mě najali jako vedoucího a textaře. V té době netušili, že to pro ně bude peklo. Z trampu jsem znal, že je „přetulákováno“, americké názvy se v té době už nesměli dávat a tak jsem kapelu přejmenoval na Fechtýře. Říkal jsem jim: ,,Fechtýři budou jenom jedni,“ a pokud vím, zatím jsou. Zkoušky byly jako řemen a pokuty létaly o sto šest. Ta kapela nebyla složena z hotových muzikantů sesbíraných z dalekého okolí, byli to kluci z jedné malé vesnice. Ale ten dril, přinesl v krátké době první úspěchy! Již v roce 1975 jsme, pravděpodobně jako první kladenská kapela v tomto žánru, natočili písničku s mým textem do Československého rozhlasu a herec Vítězslav Jandák se mnou udělal rozhovor. V letech 1975 a 1976, jsme se dostali do pořadu Večery u srubu v Parku kultury a oddechu v Praze, které uváděl Tony Linhart s Pepou Braunem - Buřtem. V pořadu účinkoval Jarda Štercl a skupiny Pacifik, Formani, Červánek, Schovanky a další. Výhodou bylo, že pro nás jezdil mikrobus a po odehrání našeho bloku nás odvezl domů. Málokdy jsme ale viděli celý program.

Kde všude Fechtýři vystupovali?

Před rokem 1989 – Trapsavec 1974, Porta, Kulturní dům Kladno, Žloukovice, v Praze Večery u srubu v Park kultury a oddechu, tradiční večery KTO v Riegerových sadech, Písně dlouhých cest v Malostranské besedě … Vystoupení  Fechtýřů vysílal ČS rozhlas i ČS televize – v rámci pořadu Televizní Klub mladých…

Po roce 1989 – Klub Amfora Praha, Strašnický potlach Praha, Gospel - kostely Veltrusy a Kralupy (uváděl Radovan Lukavský), Jirkov, Záplavy, Zákolany, Vinobraní Mělník, Minice a Veltrusy; festivaly – Na beton (hosté Vabank Unit, Cop, Monogram, Nová sekce, Relief ), Mělnický pranýř, Festival Kladno, Festival Vídeň…

Povedly se nám i koncerty k výročí kapely - Brandýsek - 20 let (hosté Poutníci Praha), Želenice - 25 let,  Kováry - 30 let (hosté Sponteo Ostrava, Wejlet Kralupy, Reliéf Praha, Fámy Petra Kůse Praha),  Kováry - 35 let (hosté Good Will Ostrava, Minaret Slaný, Fámy Petra Kůse)…

Hodinový pořad Jak se vám líbí se skupinou Fechtýři uváděl na radiu Proglas Milan Tesař. V pořadu Slyšte lidé, se Fechtýři představili na radiu Proglas, spolu se skupinami Monogram, Vabank Unit, Grass kokteil, Relief a Paběrky Marko Čermáka. Jedna skladba z alba Fechtýřů se nějaký čas v žebříčku radia Proglas držela jako pátá nejhranější.

Kolik lidí za ta léta prošlo kapelou a jak často hraje dnes?

Do dnešních dnů, se v kapele vystřídalo asi třiadvacet muzikantů. Je zajímavé, že po různých rošádách, se do kapely vrátili, a dnes v ní znovu působí všichni, kteří ji před lety zakládali! V poslední době, z důvodu pracovního zaneprázdnění klíčových členů, řadu nabídek kapela odmítá a hraje jen párkrát do roka. Já s kapelou spolupracuji dodnes.  

V 70. letech, když začala „normalizace“, jsi tvořit nepřestal a když nebylo kde publikovat, začal jsi psát písňové texty. Pro kapelu jsi jich napsal přes 70. Pokud vím, texty píšeš stále a uspěl jsi i v soutěži Country radia... 

Od roku 1974, jsem většinu času strávil na zkouškách kapely, psaním textů nebo u malířského stojanu. Banjista kapely Fechtýři, Pavel Meďák Pánek, poslal o 30 let později naše CD do Country rádia. Píseň Poslední cesta, s mým textem, v rádiu zařadili do pořadu Brána do Bonanzy, odkud z prvního místa postoupila do Bonanzy, a tam zvítězila! Pochopitelně jsme byli mile překvapeni. Nemilé možná bylo překvapení na straně Country radia – parta amatérů z neznámé obce Brandýsek porazila řadu špičkových profesionálů. Na šestihodinovém koncertě, který se konal k 30. výročí Fechtýřů ve stylově zařízeném statku v Kovárech, nám pak naše CD pokřtil programový ředitel Country radia. Je na něm patnáct písní, které jsem otextoval, včetně té oceněné.  

Jsi trampský výtvarník, humorista, ale i prozaik, básník a textař. Ukázka z tvého komiksu Jak jsme trampovali, publikovaného na blogu Vandrtorna měla velký ohlas ve skupině Trapsavec na facebooku. Co tvoříš v poslední době?

Za trampského výtvarníka mě považují trampové, proto, že mě znají z různých trampských časopisů. Moje hlavní výtvarná činnost však spočívala jinde, řadu let jsem pracoval jako výtvarník POLDI Kladno, byl jsem členem kladenské výtvarné skupiny ATELIER ´74 a zúčastnil jsem se řady výstav. Provedl jsem nástěnné malby a návrhy dekorací pro Dvorskou boudu v Krkonoších (ty již tam dnes asi nejsou) apod. Maluji hlavně obrazy, i když s jinou než trampskou tématikou. Jen tak pro radost svou a hrstky mých nejbližších kamarádů, jsem zhotovil několik knížek, pouze v jednom, nebo dvou exemplářích.  Vydal jsem knížky – Jak jsme dělali tramping, Obrazy 1960 - 2006 (reprodukce mých obrazů), Figurky Žižkovského podsvětí, Moje postavičky Divokého západu a komiksy – Jak jsme trampovali, Poldové a lumpové, V ulicích Žižkova a Po stezkách západu.

Sleduješ současné trampské časopisy či trampskou hudební, literární a výtvarnou tvorbu?

O trampských časopisech vím pouze z internetu, tím pádem je to stejné i s trampskou literární a výtvarnou tvorbou. Trampskou a country hudbu ale sleduji stále, díky větší dostupnosti.

Díky za rozhovor.

Jen pro to    

Hej tuláku

cos dřel, krad a čpěl špínou brlohů

který se pral o skývu chleba se svými dětmi

a prohrál, jen pro to, aby neplakaly

Hej tuláku

cos plul na růžové lodi romantiky a nesplnitelných snů

pod černou vlajkou pirátů

a dopluls jen pro to, abys poznal kousek štěstí

Hej tuláku

co sedíš na nárazníku s bolavou hlavou od rumu

kterým ti zaplatili, abys zmizel

jen pro to, že nemáš frak a bílou náprsenku

Hej tuláku

co zápasíš s příbojem vln nenávisti a pomluvy

a zpíváš s Mysem dobré naděje

jen pro to, abys zůstal člověkem

Jdu s tebou tuláku

Jen proto…

(V I. ročníku trampské literární soutěže TRAPSAVEC v roce 1971 oceněno 3. cenou v kategorii Poezie pokročilých. Ve sborníčku, je báseň otištěna v plném znění. V oficiálním tisku byla cenzurována a bez souhlasu autora byly sloky přepracovány a jedna sloka vypuštěna)

 Chlápek

    Plameny skoro olizují vybledlé džíny, kolena pálí, záda mám potaženy jinovatkou. Hlavou se honí podivné myšlenky a ani nepozoruji postavu, která vystoupila ze závoje tmy a stojí teď u mého ohně.
    „Ahoj kamaráde, mohu se trochu ohřát?“ povídá. „Co bys nemoh,“ já na to a úkosem si ho prohlížím. Džíny jako já, taky něco pamatujou a ta hlava, hotový strniště, myslím si a sahám pro krabičku cigaret. „Neměl bys jednu pro mě?“ povídá. „Jel jsem za klukama, měli na mne čekat na nádraží, ale kde nic, tu nic. Čekal jsem dlouho a teď v tý tmě aby se čert vyznal.“
    Poděkoval a připálil si větvičkou.
    Nevím, jak dlouho jsme tak seděli, když jsem vstal, řekl, že jdu spát a zalez do spacáku.
    Seděl na pařezu a díval se do hasnoucích uhlíků.
Ráno jsem se probudil dřív než on. Budit ho nebudu, seženu radši nějaké dříví, abychom se mohli trochu ohřát a upachtit si snídani. Od včerejška nezbyla ani větvička.
    Když jsem se vrátil, úplně jsem ztuhl. Všechno pryč! Spacák, torna! Sakra, chlápka si pustíš k ohníčku, ani ho neznáš a von tě pak prachsprostě vokrade.

    Sed jsem si na trávu a bylo mi blbě.
    Zapraskala větvička, zvedl jsem hlavu. Stál přede mnou jako včera. V každý ruce ešus.
    „Skočil jsem pro vodu. Věci jsem odnesl támhle k těm smrkům. Přes noc to zvlhlo a tam jde ranní sluníčko.“

    Stál jsem na peróně a on mi zamával z okna.
    Zvedl jsem ruku a zašeptal: „Odpusť, kamaráde!“

(V I. ročníku trampské literární soutěže TRAPSAVEC v roce 1971 oceněno 2. místem v kategorii Próza pokročilých)

Jak se stal Conrád Bátožníkem (Tramp 7-8/1969)

Domluvili jsme se s klukama z osady, že vyrazíme znovu na Berounku, každý po vlastní ose a sejdeme se na nádraží ve Zbečně.

          Když jsme s kamarádem Vlčákem, přidušeni letním vedrem vystoupili ze špinavého vagónu našich železnic na dohodnutém místě na zbečenském starém nádraží, první co nám padlo do oka, byla kytara Gibson. Vedle ní na lavičce se líně vyvaloval urostlý mladík, osadní to lakomec Špacír. Ahoj, ahoj pozdravili jsme se po trampsku a čekali ve třech, kdo další z party se tady objeví. Za chvíli, k našemu překvapení, dorazil malý obrýlený tramp Kořínek a nedlouho po něm vysoký štíhlý Forbes.

          Vedro bylo přímo úmorné. Žízní vyplazené jazyky jsme měly přilepeny skoro až na ,,batlech." Vedrem nám praskala kůže na kanadách a zapařené, zarudlé půlky prdelí se nepříjemně lepily k sobě. Dvěma černochům pozvolna umírajícím vedrem, sedícím na vedlejší lavičce naskakovaly bílé pupínky a komáři dostávali úžeh. Žhavá pecka na obloze nám tenkrát dávala pořádně zabrat.

          ,,Ahoj osado," zahuhňal za našimi zády s přilepeným jazykem na patře Zelený Jed, po jehož obličeji stékaly čůrky potu a kapaly na špičky jeho ,,půllitráků". ,,Jdeme na pivo nebo chcípnu a nikam nedolezu" povídá a připaluje si od mojí vedrem rozžhavené mosazné šerifské hvězdy cigaretu. ,,Nikam se nejde, chybí ještě Conrád" povídám, i když bych ani já ,,žejdlíkem" dobře chlazeného moku nepohrdl. Proto, že slovo šerifa bylo v naší partě tenkrát zákonem, grilovali jsme se dál pod fialovou nebeskou klenbou. Mlčky jsme seděli na rozpálené lavici, neboť ani slovům se nechtělo přes rozpraskané rty a lepila se na patro jako kanagon.

          Táhlo již k odpolednímu a Conrád se stále neobjevoval. ,,Zase si válí prdel někde na zahrádce, pouští si se Zíkou v lavóru papírový lodičky a my tady na něj čekáme v tom vedru jako blbcí", hořekovali kluci. Když vedrem praskla na nádraží poslední kolejnice, dal jsem povel k útoku na nejbližší hospodu. Byl jsem překvapen, kde se v tom okamžiku vzala v nás, polomrtvých vedrem taková energie, se kterou jsme vyrazili k životadárné oáze.

          V příjemně chladivém výčepu vesnické hospody jsme s Vlčákem, Zeleným Jedem a Forbesem rozdýmaly čibuky (které jsme kouřili pouze na trampu) a všichni, Špacír i Kořínek si dali orosené pivo, které v nás zasyčelo jako útočící velká skalní krajta. Nalili jsme si ještě jedno pivo do druhé nohy, abychom cestou nekulhali a vyrazili na cestu hledat vhodné tábořiště.

S ,,usárnama" na zádech, spoceni jako dveře od chlíva, šlapali jsme cestou, zanechávajíc za sebou obláčky prachu. Klucí přes rameno kytary, já banjo.

          Paprsky slunce pozvolna ztrácely na síle. Již tolik nepálili a košile pod tornami se tolik nelepily na naše záda. Vtipkovali jsme o Conrádově zradě a občas padla i ostřejší slova na jeho hlavu, když vtom Špacír ukázal prstem ještě mastným od buřtů, které si koupil v hospodě a cestou sežral do dálky a zanotoval:,, Kapitáne, kapitáne, na obzoru objevil se bod!" A flegmatik Forbes smutným hlasem dodal:,,Je to loď."                                   

          V dálce se skutečně objevila záhadná modrá skvrna, kolem níž se zvedaly malé obláčky prachu, podobající se náklaďáku s modrou plachtou. I když poblíž tekla řeka, většina z nás se přiklonila k názoru, že to nebude loď, jak předpokládal Forbes, ale spíše ten náklaďák a tak dbalí pokynů pro chodce přešli jsme vlevo. Skvrna se stále zvětšovala. Každým okamžikem rostla a rostla, pozvolna nabývala reálných tvarů, a když Kořínek na tento bod zaměřil svých sto dioptrií a prohlásil, že to má uši jak od prádelního hrnce, bylo vše jasné. Byl to námi, cestou stokrát proklínaný Conrád, jako luk ohnutý pod ohromným modrým ruksakem, s hlavičkou omotanou propoceným šátkem a padající únavou. Všichni jsme se začali ohromně chechtat jeho modré nestvůře, teď bezvládně ležící jako vyoperovaná obrovitá křečová žíla v trávě na kraji cesty. Conrád na nás zíral jako vyoraná myš. Ale proto, že to byl chlapec nad míru chápavý, po chvíli pochopil. Začal skákat kolem své modré nestvůry a s přízvukem nám známým volal:,,Já bátožnik, já bátožnik!"

          No a od té doby, se mu jinak neřekneme, než Bátožnik. Inu, když si o to sám řekl!                   

Dewi