Vzpomínka na Jiřího Havlíčka-Brixena

Vážení a milí Trapsavci,

fotky, které Vám posílám, od sebe dělí 40 let. Jsou to opravdu už čtyři decennia, kdy se Jirka Havlíček-Brixen vypravil na svůj první vandr. Psal se rok 1979 a já už ani nevím, kam tenkrát s kytarou, usárnou, dekou, ešusem a loveckým tesákem zamířil. Říkal mi to, ale zapomněl jsem. Že si to užil řádně, je ale jisté.

Vzpomínám na svoje první setkání s Brixenem v listopadu 1990, kdy ještě se dvěma kolegy z Jihlavského netopýra, Davidem a Jardou, vedli přednášku o jihlavském historickém podzemí pro tehdy velice agilní Klub přátel staré Jihlavy. Ještě ten večer jsme se s Brixenem stali kamarády. A začala naše spolupráce – nafotil jsem pro něj Starý okruh, maketu středověké mincovny, pak byla práce na průvodci, začaly výpravy na Černou Střelu. Užívali jsme si života plnými doušky. Nakonec jsem do Jihlavského netopýra i vstoupil a jsem v něm dodnes.

Přišel srpen 2009, a Brixena skolila mozková mrtvice. Těžká tak, že byl zázrak, že se z ní vylízal a po čase i jakž takž žil. Měl sice problémy, např. s mobilitou a komunikací, nesmírnou vůlí se ale za pomoci lékařů, sester, manželky Mileny, maminky Eriky, sestry Dany, kamarádů z polenské chaty a dalších obětavců vrátil do života. Moc toho sice od té doby nenachodil, taky špatně slyšel, naučil se však odezírat z úst a rozuměl, co protějšek říká. Kdo nevěděl, jak je Jirka postižený, snad jeho handicap ani nepostřehl.

V prosinci 2019 jsem fotil u Brixena doma, když jsme ho s Jirkou Prokopem-Špatným a tentokrát i s Kamilem Komůrkou-Maryšou před Vánocemi 2019 navštívili. Dělali jsme tak se Špatným několik posledních let, abychom potěšili nejen starého parda, ale i sami sebe. Měli jsme a máme Jirku rádi, jsme „darebáci“ podobné krevní skupiny jako on, pojí nás společné zážitky z podzemí, vandrů a potlachů, ze společných výprav za dobrodružstvím. Kde by mě bylo napadlo, když jsem zúčastněným poslal prosincové záběry, že s Jirkou už žádné další nepořídím?

Byl jsem s ním průběžně v kontaktu, zásoboval jsem ho po e-mailu zážitky z cest, posílal jsem mu fotky z navštívených lokalit. Byl mi za to vděčný (a taky Špatnýmu, jak jsem se dověděl později). Přes všechny potíže, jež Brixen překonal, měl paměť. Mnohdy lepší než my, zdravější. Trávil hodně času po boku chundelatého klubka krémových psích chlupů s dlouhýma převislýma ušima, zvaného Svít, četl a psal. Sám se charakterizoval jako invalidní důchodce se spoustou času, který naplňuje psaním. „Mám z čeho čerpat“, řekl mi. Zdeněk Bříza v předmluvě Trapsaveckých miniatur č. 84 konstatuje, že nevěděl, jak umí Jirka hezky psát. Ani já jsem to nevěděl, dokud jsem nezalistoval pamětmi, jež napsal za rekonvalescence. Není to pouhá rekapitulace událostí, stesků atd. Je to perfektně myšlenkově urovnaný doklad koncentrace vědomí zralého kajícího se muže, jeho popis vztahů a událostí, vzpomínky na ty, které v životě potkal. Jakási Brixenova kronika.

Překvapilo mě, když jsme se dověděl, že svoje povídky posílá do Trapsavce, zpravodaje trampské komunity v ČR. Byly tak dobré, že ve 44. ročníku literární soutěže Trapsavec, získal v kategorii „Próza nad 23 let“ třetí místo za povídku Oheň míru, podělil se o ně s Tomášem Machalíkem-Dougou z Kladna, autorem povídky Jak jsme volili šerifa.

V červnu 2018 Brixen v e-mailu zavzpomínal na dobu, kdy byl ještě ve formě: „Na dohled Javořice lesem teče několik potoků. Je to, i v té výšce, na vodu bohatý, mnou milovaný a bohem políbený kraj. Jsem rád, že jsem se s ním mohl důstojně rozloučit, aniž bych tušil, že o loučení jde. Bylo tenkrát krásně, byl čas pozdního indiánského léta. Toulali jsme se s Milenou okolo Řásné, Štamberku, Pařezáku, lomů, Míchovy skály… Slunce se mi proměnilo ve žluť a červeň listů a zlaté jehličí modřínů. Nebe bylo vysoko a vzduch průzračný. Bylo teplo jako bývá v červnu, ale jinak … konejšivě nás prostupovalo a měkce hřálo… Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, že je to naposled, kdy na těchhle místech jsem a dotýkám se jich. Kdybych to věděl, poklonil bych se. Člověk se má poklonit tomu, co miluje a s čím se loučí… Někdy jsme Jihlavským vrchům říkali Opičí hory…“

Čas běžel, až přišel začátek února 2020 a Jirka skončil s těžkou chřipkou v jihlavské nemocnici. V úterý 4. února přišla smutná zpráva, že náš nezapomenutelný kamarád odešel ve věku nedožitých 57 let. „Měl další chronická onemocnění, kdy chřipka vyvrcholila v akutní srdeční selhání“, konstatovala o deset dnů později v místním tisku lékařka z Krajské hygienické stanice v Jihlavě. Byl první obětí chřipky toho roku na Jihlavsku.

Vzpomněl jsem zde na Brixenovo vyznání Vysočině z června 2018. Měl ji nade všechno rád. Kdo jiný by to měl lépe vědět, než jeho žena Milena? Slova vyznání Vysočině proto zvolila i pro den, kdy jsme se s Jirkou v „narvaném“ jihlavském krematoriu rozloučili naposled: „Ať je to někde, odkud je vidět na všechny strany. Daleký obzor, to mám rád. Ale ne rovinu, to ne! Vysočinu. Údolí a kopce. Lesy. Rybníky, potoky a řeky. Na podzim mlhu, tu, která padá při svitu slunce, které věští teplý a průzračný den. I tu šedou, mokrou a studenou, co čeká před domovními dveřmi a nedá se vyhnat ani protivně lezavým větrem. Mám ji rád…“

Manitou s tebou, Brixene, příteli! Rudolf Schebesta-Stařík

Jihlava, 15. ledna 2021