.jpg?ph=7628832d1c)
"Musíte prostříhat díru v tom pletivu na prolezení těsně u země," šeptal Sam Žrádlovi a Henrymu, těsně nalepen k terénu a využívaje každého stínu. „Jak nás uvidí, je konec." "Už se tam nikdy nedostáném," dodal ještě tišeji. A byla to pravda. Tam kam se chtěli vydat přes drátěný zátaras, tam byl vstup již po dvacet let pro veškeré obyvatelstvo PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN; do jednoho z posledních zbytků přírody v republice. NPÚO, neboli Národní park údolí Oslavky. Jen nejstarší pamětníci se tam v mládí dostali osobně. K nim patřil i Sam.
Prostříhat otvor jim trvalo dobrých deset minut, během nichž museli obratně uhýbat kuželu světla ze strážní věže, jenž jak světélkující had kličkoval po obvodu oplocení. "Doufám, že tady po těch letech nezabloudím," ozval se po dlouhé chvíli Sam, když už zdolali plížením ochranný písečný pás mezi plotem a lesem. "Tady už jsme relativně v bezpečí a když se vyhneme hlídkovým cestám, mělo by se to povést." Jakmile byli dostatečně daleko od strážních ubikací, rožnul každý malou baterku a začali se rozhlížet. Sam však vykročil rázným krokem a bez zaváhání směrem k jihu, směrem k vysoké skále, kde stával před několika staletími mohutný hrad a před mnoha lety hořely potlachové ohně.
"Jak je to dlouho, co jsi to Kaplanovi slíbil?" přerušil Henry ticho, které doposud vládlo všude kolem nich i uvnitř jich samotných. Sam po delší chvíli začal: "Přesně před pětadvaceti lety," byli sme tenkrát jako jeden chlap a na tom místě kam vás vedu, sme si navzájem řekli, že tomu, kdo první odejde za Velkým Pajdou, postaví ten druhej dřevěnej kříž," pokračoval těžce oddechuje, "a on už je u něj skoro rok." "No jo, to jsme tehdy ještě nevěděli, co za pár let bude za režim," dokončil Sam svůj monolog. Henry se ozval: "Musíš ale uznat, že ti Ortodoxní zelení mají v lecčems pravdu." "Mají," přiznal mu Sam, "ale pustit nás sem mohli, půl roku jsem obcházel úřady od čerta k satanovi." "Vždyť my si tý přírody tady vážili už od narození," řekl s rozechvělým hlasem, "a ti páprdi co teď o všem rozhodujou si ještě hráli v uhláku na horníky."
Náhle se před nimi vynořil útes skály a měsíční svit ozářil hluboké údolí. Samovi mladší kámoši něco takového znali jen z videa a internetu a teď se jim zpomalil srdeční tep na polovinu. Desetiminutovka ticha by se jistě ještě protáhla, kdyby ji Sam jemně neukončil. "Tak se do toho pustíme, můžou nás tady kdykoli najít." Z ležícího suchého kmene borovice v rychlosti přitesaného malou sekerou vztyčili mohutný sloup, na který kusem lana přivázali do záseku příčný trám. U paty kříže navršili pak z kamenů asi metrovou pyramidu pro jeho větší stabilitu. Na jejich dílo byl v průzračné noci úchvatný pohled. "Víte kluci," povídá svým společníkům po delší pauze Sam, "já sem na tomhle místě poprvé stál před jedenašedesáti lety, za vlády komunistů, a to nás tenkrát odsud taky vyháněli – ale nevyhnali." "Z naší staré osady sem zůstal už jen já," pokračoval pomalu, "a ten kříž tu stojí i pro mě." "Jsem tady dneska naposled, víc šancí už nebudu mít." Henry a Žrádlo mu položili ruce na ramena: "Ten kříž je i za nás, jsme rádi, že jsi nás sem vzal."
Náhle se jim do zad zabořil ostrý paprsek světla, který vytvořil z jejich postav obludné stíny. Nad kaňonem řeky se nehlučně vznášela černá vojenská helikoptéra. Aniž by se ohlédli, dali se bezhlavě na útěk, i když věděli, že zmizet jim není kam. Hlídka je dostala těsně u oplocení.
"Víte co znamená porušení zákazu vstupu do rezervace?" zamířil na ně otázkou velitel jednotky, když je už odváželi vrtulníkem do centrálního vězení. "Víme a je nám to jedno," odvětil ještě zadýchaný Sam, "mě bude za tejden osumdesát a doživotí je pro mě relativní pojem." Poslední věta však patřila jeho dvěma přátelům: "Měl sem dluh a ten jsem splnil, jinak bych se nemohl před Kaplanem ukázat." "Teď tam půjdu rád, díky."
Martin Lukášek – Sam
kategorie Próza nad 23 let