Abeceda tuláků (B)

A – vlídný dům, o kterém se ti zdá
a květinová zahrada,
teplý kout, o němž se ti zdává,
a tvoje doma – mokrá tráva.

B – ptačí hnízda, výška korun stromů,
rozlitá voda v zatopeném lomu,
bolavá srdce zcela naplněná
a ve snech měkká mořská pěna.

C – zarostlý břeh jezírek a tůní,
k večeru změť a zmatek z vůní,
stromečky trávou hustě obrostlé
šeptají podzimu – ještě ne.

D – na příslib úplňku i chleba,
na dosah ruky co je třeba,
voňavé deštěm tvoje dlaně,
když dálka navždy dýchla na ně.

E – skoby do skal natlučené,
tajemství ve rtech uzamčené,
mlčky a hbitě zdoláváme kámen
nahoře setkáme se s ránem.

F – stromy v horách větrem ošlehané,
kvetoucí trávy v louce rozcuchané,
pro turisty směr denních štrek
a pro nás vůně fialek.

G – křeslo v kempu ztraceném
když oheň smlouvá s večerem.
Pak akordů pár na kytaře
a pokus mluvit přímočaře.

H – lávka mezi dvěma břehy,
podaná ruka plná něhy,
hodina nekonečně dlouhá,
po smůle rozvoněná touha.

I – čára, která rozdělila den,
ráno se rodím, večer jsem.
Silnice náhle končí v nedohlednu,
nestává zpříma, kdo klesá ke dnu.

J – studna k tobě nakloněná,
pramínek vody beze jména,
odrazem slunečním se chvěje,
hluboká, bez dna, beznaděje.

K – je stráň nejbělejších kopretin,
kytara, kamení, modrý stín
když padá noční chlad.
Jasný zvuk slova kamarád.

L – šňůra perel natažená,
pod lípou rozehraná scéna,
o tom, kam dny se stále ženou,
tvář perlou z rosy ozdobenou.

M – krmelec, kde srnky lížou sůl,
nad světem zlomená a osamělá hůl.
Písmenko z mlhy, vidina pouhá,
točivá cesta, ostrá a dlouhá.

N – návrat do dětství a k létu,
výsměšné gesto nemocnému světu,
nenávist, nevědomost spící,
ale i naděj hořce chutnající.

O – slunce, měsíc, hvězda, noc,
v samotě vůně lesa na pomoc,
studánka, suk a dohořelá svíce
i stará, otlučená lžíce.

P – záda tornou tvarovaná,
námahou nakloněná hlava,
krájíme z cesty, až zbývá jen skýva,
splašené srdce si s potokem zpívá.

R – rychlík, který ujet nechám
a poslouchám, jak zpívá – spěchám!
Pak za ním půjdu po koleji
poslouchat, jak se pražce chvějí.

S – cesta do hor, tam a zpět,
Slunce si vzdychlo naposled,
obzor se o štíty pořezal,
svou krví oheň rozdělal.

T – střecha z celty pod plačícím nebem,
k tisíci kroků ještě jeden,
na starých džínách záplaty,
T jako tráva, jako ty.

U – miska z dlaní, křišťálová voda,
průzračná chuť a smytá zloba,
heboučká krůpěj, nová síla,
jen touha, ta se nevymyla.

V – věty poskládané jemně,
vzniknou a doznívají ve mne,
jen nikdy, nikdy neumírá
to slovo, co nás vede – víra.

X – věčné dilema dvou cest,
a snaha růží stále kvést,
zákazy vstupu na tajemná místa,
Orion v dálce se vystřelit chystá.

Y – cesty dvě, jež konečně se sešly,
hieroglyf, jenž dětská ruka kreslí,
a někdy rozcestí, kde říkáme si – jdem.
Za svými cíli nebo za sluncem.

Z – říční meandry, zvonkohra na mezi,
zelená kapradin, ztráty a nálezy.
Závora za poslední lidskou tratí
a bilance – dal, našel, ztratil. 

Petra Hedvičáková

2. místo v kategorii Poezie pokročilých