Bejt sám (B)

Když do očí mi blankyt dálek spadne,
dobře znám ten pocit, ranní rosou se brouzdaje.
Toulavé boty přehodíš přes záda
a cítíš jak tě objímá mlha,
která kouzelnice za chvíli poseje louku rosnými krůpějemi.
Slunce v nich vykoupe tisíce malých duh,
pak odletí na perutích svítání do mraků,
které vítr rozvěsí po hřebenech panorám.
Vůni zaprášených všedních dnů smyješ u prvního potůčku
průsvitným, chladivým životem.
Pohladíš pohledem kytky a vyšlápneš po mechem zarostlé
lesní cestě, která vede až do tvých snů,
až tam, kde se zem s oblohou líbá.
Let motýlků je ti pozdravem,
stejně tak šumění vlaštovčích křídel slétajících se nad vodou.
Nejsou němé stromy, kterým říkáš kamarádi,
jejich stín se ti nabízí a je příjemný, jak hebké dlaně něžné dívky.
Světlo stínů maluje přes listí
abstraktní výzdobu na kmeny poledního lesa.
Vyjdeš na paseku a oči mhouříš nad tou nádherou.
Ptačí sbor odpočívá, jen sem tam nějaký nespokojený pěvec ladí hlas.
Bílá kola pařezů nořící se do vysoké lesní trávy,
nad kterou se nese medem mámící hukot lesních včel.
Nad hlavou ti zaťuká datel, stín po zemi přeletí
chvíli naslouchá růstu tepu a zase jiný tón vyklepává na hruď pacienta.
Plnými doušky vychutnáváš ozvěnu tichých kroků,
které slyšíš jen ty a snad ještě drobné kvítky rozkvetlého hlohu.
Na první louce se vzduch zachvěje sladkým dechem posečeného sena
a hlava se ti zamotá, když tě ovane opilý větřík vonící jahodami.
Skřivan píseň zavěsil do nadýchaného polštáře,
plavajícího po moři rozkvetlých chrp.
Já se topil v té škále tónů odstínů,
jen příroda zná je odhadnout.
Pocit suché trávy na zpocených zádech mi byl záchranným pásem.
Slunci začala klesat výška po té dlouhé pouti.
Na horách přišla přivítat červánků zář
a kulatý zlatý děd Vševěd jde spát.
Přes obrys roztouženého ptačího snílka přechází,
uchopen do dlaní milostného zpěvu,
otvírá srdce té co někde v uhasínajících korunách stromů
poslouchá výlev jeho upřímné lásky.
Den soumrak pomalu políbil, světlo prchlo mezi stíny
a tisíce cvrčků protíná zvonivé ticho hudbou noci.
Tulákovy sny pláčí a slzy utírá velký měsíc svým stříbrným svitem,
šahající po mně z koruny sosny.
Pomalu a tiše doprovází stádo hvězd,
pozvedne s nimi číši k ránu.
Z ohně sálá marná touha jisker,
zavěsit se tam někde nahoře, zářit dokud je nesestřelí
první úsvitu šíp.
Lože z jehličí silou snů mámí do tmy.
Zalezlý pod děravou dekou slibuješ před oltářem černi,
že se zas vrátíš.
Komu vítr dálek zčechrá kadeř, ten se musí vracet
tak jak já se stále vracím pro ten krásný pocit
BEJT SÁM

Ladislav Dořman – Jim

2. místo v kategorii Poezie začátečníků