Benetkové (P)

To nedělní odpoledne jsem dobíhal vlak, jak se říká na poslední chvíli. Torna mi zběsile poskakovala na zádech, kytara překážela ve sprintu. Ale i tak jsem na perón dorazil včas. Bezradně se však rozhlížím po prázdném nástupišti, vlak nikde. ,,Co pak, co pak, nejede? “,ozvalo se od nádražní budovy. Otáčím se po hlase. Chlápek v modrý uniformě tam stojí opřenej o nákladní vozík a uchechtává se do vousů. ,,Milej zlatej“, vy nevíte, že se v noci měnil čas? Další vlak Vám pojede až za dvě hodiny“. Přiznávám se, že jsem na ten zpropadenej čas zapomněl jako na smrt. ,,Nic si z toho nedělejte, nejste jedinej. Skočte si zatím na pivo. Šel bych hned taky, ale služba je služba, víte?“ Na ajznboňáka to nebyl vůbec špatnej nápad a tak jsem zapad do nádražní restaurace. Na tak malou staničku tam bylo živo jak v Berouně na rynku. Našel jsem si místo a dychtivě popadl přinesenej půllitr. Neměl jsem ani dopito, když si ke stolu přised postarší chlapík. ,,Mám po šichtě a tak to jdu spláchnout“, povídá. Popíjíme a pomalu se dáváme do řeči. Během hovoru mne zaujal jeden starej, zachmuřenej chlap. Seděl v rohu hospody u malýho stolku s jedinou židlí. O ruch a šum se evidentně nezajímal, upřeně pozoroval jakýsi bod před sebou na zdi. ,,Co je to za chlápka tamhle v rohu, neznáte ho?“ , zeptal jsem se zvědavě. ,,Ale jó, to je starej Benetka“, na to můj soused. ,,Takovej místní podivín. S nikým se nestýká, už léta nepromluvil ani slovo. Žena mu umřela, zůstal úplně sám“. Zvědavost mi nedala. „ To neměli žádný děti ?“ Chlápek se napil a pak: ,,ale měli, dva kluky, dobře jsem je znal, jak by taky ne, byli to mí spolužáci. Ale oba dva zůstali ve válce“. Do odjezdu vlaku zbývalo ještě spousta času a tak jsem mu objednal pivo. Soustředěně se zahleděl na sklenici, pak se napil a dal se do vypravování.

Rod Benetků žil tady v Markově, jak vždycky s pýchou říkal starej Lojza Benetka vodjakživa. A taky opravdu, jakmile se něco za ta dlouhá léta v Markově šustlo, nebo zvrtlo byli Benetkové u toho. Alois Benetka- starej Lojza, jak mu za čas po narození prvního syna začali říkat místní, byl krejčí. Zrovna tak jako jeho tatík, dědek, ba i pradědek. A tak bylo víc než jasný že i prvorozený jak jinak než Lojza, byl krejčíkem taky. A jako by mu ta krejčovina nestačila, nechal vyučit krejčím i druhýho syna Tondu. To ale nebyl zrovna dobrej nápad. Tři krejčíky městečko neuživilo a tak Tonda zůstal na vojně. ,, A udělal dobře“ , vykřikoval často Benetka u nedělního mariáše. ,, Teď není do čeho píchnout, lidi šetří a chodí div né v hadrech“. Nutno říct, žr starej Benetka byl pan krejčí- machr. Ten šil jen pro místní honoraci a i z nejbližšího okolí za ním přijížděli jen Ti majetnější. ,,Já nějaký starý hadry spravovat nebudu, vod toho tady nejsem“, odmítal některé zákazníky. Pak ale přišla válka a s živností to šlo z kopce. Ke všemu se jeho syn Tonda dostal přez Polsko a Francii do Anglie. ,,Ten nám to ale vyved, co matko“ , láteřil starej Benetka. ,,Vono nestačí, že strejc přišel s legiema. Teď abychom měli staženej zadek strachy, aby nás nešoupli někam do lágru“. Ke všemu se v městečku usadili vojáci wermachtu. ,,Tak to je s náma matko ámen, teď nás mají všechny v hrsti, za chvíli se připrav, pudem“. Ale nebylo to tak horký. Po nějaké době si Němci na Benetku přece jen vzpomněli. Zajímal je ale pouze jen jako krejčí. Tu upravil uniformu, tomu ji zase přešil, nebo dokonce ušil novou, extrovní - slavnostní.To samozřejmě jen vyšším důstojníkům. ,,Táto brzdi“, radila Lojzovi manželka. ,,Dyť už se na nás lidi začínají dívat skrz prsty. A těch řečí, co je kolem“. ,,Dej pokoj matko, kecama si šrajtofli nenaplním“, utrhoval se na ženu Benetka. Válka se pomalu chýlila ke konci a se starým Benetkou bylo zle. ,,Už mne ani nezvou na karty“, prskal. ,,Dyť jsem přece nic špatnýho nedělal, jen přešíval starý mundůry“. Koncem dubna Němci opouštěli Markov a městečko se pomalu probouzelo z dřímoty. A tak jak to bylo i jinde v republice, pár chlapů si navlíklo na rukáv rudou pásku a chtěli odzbrojovat německý vojáky. ,,Lojza to koupil, mladej Benetka to dostal“, letělo Markovem jednoho dne od domu k domu. Pak ho starýmu Benetkovi přivezli. Tak to vidíš Benetko, ty jsi skopčákům látal uniformy a voni Ti za to zastřelili kluka. Slýchával pak často starej Lojza. A netrvalo dlouho vod pohřbu, když dostal vojenský dopis. Váš syn Antonín Benetka, příslušník 2. praporu Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, padl v boji.

   Až někdy pojedete přes Markov, zastavte se na hřbitově. Hned tam vlevo za brankou je hrob bratrů Benetků. Starej Lojza nechal umístnit na desku tyto verše: Za našich hochů strasti, zmařených srdcí vznět. Za zkázu mého rodu urvaný žití květ. Rodičů opuštěnost, hoře a oběti, za všechny hrůzné činy, jichž není paměti, buď proklet národ Němců, buď proklet navěky.

Miroslav Neuvirt – Wandri

Kategorie Próza