Čarovné údolí (P)

   Byla to zapomenutá zastávka. Vlak tudy projížděl 2x týdně a stavěl ze starého dobrého zvyku. Nikdo nečekal cestující vystupující v tomto mlhavém údolí s meandrujícím potokem pod převislými skalami. A přece. Do ticha sestoupil z vlaku shrbený tramp. Jakoby na zádech nenesl usárnu, ale celé neštěstí světa. Hluboká vráska mu půlí čelo a šedý dlouhý vlas neuváženě cestuje kolem jeho hlavy. Jde údolím, jakoby mu na ničem nezáleželo. Vstupuje do mlhy, kde chce zapomenout. V hlavě mu křičí myšlenky jedna přes druhou.

   „Možná, že ty bestie křičí na sebe a ne na mne“, pomyslí si tramp. Jak prostupuje mlhou a blíží se k lesu, tak nevtíraví hosté ztrácí na hlasu, jakoby se něčeho báli. Pak zazní hlas pouze jeden, o to zřetelnější: „Kam jdeš? Co tu hledáš? Před čím utíkáš?“

   „To kdybych věděl. Snad utíkám, snad se mi nechce žít. Hledám hlavně klid. Klid od manželky, dětí, práce, nepovedeného života...Možná také hledám východisko.“

   A zase ticho. Cesta se ztrácí mezi stébly trávy. Nohy už sami určují směr. Potok nic neulehčuje, spíše naopak. Hází překážky jednu za druhou. Tramp co chvíli překračuje vyvrácený strom, prodírá se rákosím a vyhledává nejmělčí brod. Ale jakoby ho únavná práce očišťovala. Jde se mu lehčeji, pár starostí setřásl, když přeskakoval rozlomený habr a pár jich utopil v rozvodněném potoce.

   „Tak a dost“, pomyslel si, „Někde se musím osušit.“

   Rozhlédl se a skalní převis přímo zval do své suché náruče. Popadané dřevo vybízelo k rozdělání ohně a tak brzy velké plameny ohřívaly trampovo tělo.

   Přišel čas rozjímání, ale muže přemohla jen jedna velká myšlenka: „Tak před čím utíkáš?“

   „Ale, nikoho už nemám. Kamarádi mě opustili a manželka mi už nerozumí, nebo já nerozumím jí. Honba za penězi a dovolená u moře mne neláká. Všechno je špatně a naše výlety do přírody jsou v nenávratnu.“

   „Potřebuješ ženu?“

   V tu chvíli měsíc ozářil louku lemující potok. Mlha zahalující stébla trávy se začala podivně točit. V jejím víru zahlédl zprvu šat, ruku, pak také dlouhé vlasy točící se v kolotoči divokého tance. A už z mlhy vystupují nádherné ženy spoře oděné, zpívající větrnou melodii a točící se do rytmu zpěvu. Tramp nevydržel sedět a už se chystal přidat mezi tančící. Hup, dup, křach, řítí se mezi ně. Jemné ženy se polekaly a utekly zpátky do mlhy. Ztratily se mezi stébly trávy.

   „Tak to by nešlo! Potřebuješ něco drsnějšího.“

   A stará borovice zkroutila své větve do podoby staré čarodějnice. Lesní hejkal jí přidal hlasu.

   „Fuj, neděs mě!“ Tramp se lekl a utekl do bezpečí ohně. Se žuchnutím usedl na starý pařez, a když zvedl hlavu, zjistil, že není sám. Proti němu sedí muž, který mu je silně podobný. Nemá ale vrásek, oči mu září a vlas má hladce sčesaný dozadu.

   „Tak co tě trápí? Povídej!.“

   A tak tramp povídá. O tom, jak ho opustili přátelé a pak i žena. Děti vyznávají bitovou filozofii a je jím milejší virtuální svět než skutečný. Virtuální otec než skutečný. Jak mluví, cítí se lehčeji. Smutek vystřídá ironie a pak vše doplňuje i úsměvem. Dokáže se nad své problémy povznést. Pohledí společníkovi do očí. Ten je má však smutné. Tvář vrásčitou, vlas rozcuchaný.

   „Díky příteli.“

   Tramp usíná. Ráno se probouzí do nového voňavého rána. První ranní paprsky se prodírají zaroseným lesem. Něco se pohnulo u jeho nohou a vystrčilo na něj zvědavý černý čumák a pár veselých hnědých očí.

   „Kde ty ses tady, chlupáči, vzal?“ Vstane a chlupaté stvoření také. Jde se umýt do potoka a společník ho následuje. Jí a on se olízne.

   „No, to víš, že se rozdělím.“

   A tak kráčí domů. Černý pes a usměvavý odhodlaný tramp.

Jana Cibulková

Kategorie Próza