Čekání na vlak (P)

   Vítr nefoukal, slunce pražilo. Celé město bylo ponořeno do podivného ospalého mlčení. Všude bylo ticho a prázdno, jen občas se ozval pláč dítěte nebo štěkot psa. Ve stínu keře ležel mladík s bendžem a palcem vybrnkával jednoduchou táhlou melodii. Hráč měl zavřené oči a v popraskaných ústech převaloval sirku, jejíž hlavička mu čouhala ven.

   Mladík přestal hrát, otevřel oči a ohlédl se. Pohled mu spočinul na muži, který byl i přes úmorné vedro oděn do dlouhého pískově hnědého kabátu. Na klopě se vyhřívala zašlá hvězda, jež se čas od času zablýskala v záři poledního slunce. Šerif měl na hlavě posazený černý stetson pokrytý silnou vrstvou prachu a jeho staré kožené boty s železnými ostruhami při každém kroku tiše, avšak zřetelně zazvonily. Muž vzbuzoval nevídanou autoritu, ale snad jeho vlasy, protkané stříbrnými nitkami, nebo zaprášený oděv mu propůjčovaly jakýsi omšelý nádech. Zdál se unaven. Pomaloučku přešel celou hlavní ulicí. Cink, cink, cink.

   Šerif pokračoval dál ještě kousek za město. Zastavil se až u malé dřevěné zastávky. Posadil se a bendžo zase začalo hrát. Vytáhl z kapsy papírek a pytlík s tabákem. Ubalil cigaretu, strčil si ji mezi zuby a začal se šacovat. V té chvíli se před jeho obličejem rozhořel oheň, který mu připálil. Kdosi uhasil sirku a posadil se vedle šerifa. Chvíli seděli mlčky. Šerif nevypadal, že by chtěl s mužem ztratit jediného slova. Chlap po jeho pravici páchnul potem a chlastem. Obnaženou hruď měl přepásanou dvěma pásy s nábojnicemi a kšandami, jež mu držely už tak vysoko vykasané kalhoty. Šerifovi se tahle persona vždy zdála o mnoho starší, než doopravdy byla. Ani celkem hezké blond vlasy a mladistvé modré oči nemohly zachránit vzhled vychlastaného a životem těžce zkoušeného třicátníka.

   „Zdravím,“ zahlaholil chlap. Šerif jen pokýval hlavou.

   „Je vedro, že jo?“ oslovil znovu šerifa lehce tázavým tónem, jakoby se chtěl ujistit, že si jeho společník myslí to samé.

   „To jistě,“ zamračil se šerif.

   „Ale, Logane,“ strčil si chlap do pusy kousek tabáku. „Děláte, jakoby sem byl cizí, ale my se přece známe, nebo ne?“

   „Známe,“ připustil šerif, „až moc dlouho. Ostatně myslel jsem, že sedíš, McCoyi.“ McCoy odhalil nahnědlé zuby poseté nevzhlednými tmavými fleky a potěšeně odpověděl: „Před týdnem ste mě přece pustil. A všechno jsem si poctivě odseděl,“ dodal ještě, když spatřil šerifův nepřístupný výraz.

   „Zapomněl jsem.“ Bylo ticho. McCoy horečně přemýšlel, ale pak se znovu usmál a ukázal palcem za sebe: „Hraje pěkně, že jo?“

   „Co po mně chceš?“ povzdychl si šerif a pohlédl do pomněnkových McCoyových očí. Už tolikrát ho překvapila živost a rozpustilost, která se za nimi skrývala. Nelíbily se mu. Nějak mu k celému McCoyovi nezapadaly.

   „Dneska přivezou Jacka Cumminse,“ konstatoval McCoy.

   „Vím, čekám tu na něj,“ oznámil šerif a mocně si šlukl. Nerozkašlal se, byl zvyklý.

   „Já a ostatní chlapi tady máme Cumminse docela rádi. Je to dobrej kámoš, rozumíte, že jo?“ ujistil se McCoy, že jeho slova mají větší ohlas, než kdyby mluvil do zdi.

   „Už dlouho nebude.“ Šerif na sobě nedal absolutně nic znát. „Dostal provaz.“ McCoy sebou škubl a odplivl si na zem: „Necháte ho jít.“

   „Proč bych měl?“ McCoy sebou znovu škubl, ale tentokrát vytáhl z pouzdra, které mu viselo u pasu, revolver. Nebyl však dostatečně rychlý a drnkání bendža přehlušil výstřel, který ozvěna odnesla až k uším poštěkávajícího psa a dítěte, jež se při tom zvuku znovu rozplakalo. McCoy upadl na zem, tiskl si zkrvavený hřbet ruky a s neskrývanou bázní v očích hleděl na svůj revolver, který s prostřelenou pažbou ležel na zemi u kolejí. Šerif zastrčil zbraň do pouzdra a típl cigaretu. Ubalil si novou, nevšímaje si skučícího McCoye válejícího se v prachu.

   „Máš ještě oheň?“ otázal se šerif a vytáhl McCoyovi z kapsy sirky. Zapálil si a pak se zamračil: „Cos čekal, ty blázne?“ McCoy přestal křičet, ale přesto zhluboka oddechoval a srdceryvně úpěl.

   „Trhá mi srdce, když vidím chlapa jako ty válet se na zemi a kňourat.“ S těmito slovy vstal a sebral McCoye ze země. Když si dřepl na lavičku, začal opět výt jak zbitý pes. Šerif neměl náladu to poslouchat. Vytáhl revolver a zavrtal jeho hlaveň do míst, kde tušil pod zmačkanou látkou McCoyových kalhot rozkrok. „Ještě kuňkneš a zůstane ti to.“ McCoy zmlkl a omezil se na přerývaný těžký dech. Krev mu smáčela už celé kalhoty a po tvářích se mu řinuly hořké slzy. Ze spodního rtu mu tekl pramínek jasně zářivé krve od toho, jak se do něj kousal, aby nevydal ani hlásku.

   „Ty se snad nikdy nepoučíš, McCoyi,“ zavrtěl hlavou šerif. „Příště z toho nevyjdeš živej, to si pamatuj.“ Chvíli seděli mlčky, když McCoy špitl: „Poslali mě k vám, abyste nechal Cumminse jít.“ Šerif si jen pobaveně odfrkl, ale McCoy pisklavě, avšak pevně rozhodnut dokončit, co začal, pokračoval: „Nikdo v tomhle městě nedopustí, aby Jacka pověsili. Buďto ho nechte jít hned, jak vlak odjede, nebo…“

   „Nebo co?“ zpražil ho šerif výhružným tónem.

   „Nebo někdo pověsí vás,“ hlesl McCoy a čekal ránu. Ta se ale nedostavila a místo ní se ozval zvuk tak vzácný, že ho měla možnost slyšet jen hrstka lidí na celém širém světě. Šerif propukl v hluboký štěkavý smích. Smál se dlouho a trhaně, jakoby ani pořádně nevěděl, jak na to. Pak ale ustal stejně neočekávaně, jak začal, a obrátil se McCoyvým směrem: „Myslíš, že se nechám zastrašit od tuctu pitomých venkovských banditů a vrahů z Horní Dolní? Cummins bude viset. Třeba hned zítra ráno. Zvu tě.“ Znovu se zasmál, tentokrát jen pro sebe, pod vousy, a ubalil si další cigaretu. McCoy seděl jako opařený. Oči se mu pomalu protáčely v sloup a dech kolísal. Ztrácel stále více krve, ale šerifovi to bylo upřímně jedno: „Nebude ti vadit, když si ty sirky nechám? Já věděl, že ne.“

   Bendžo hrálo, dítě přestalo křičet, McCoy se zhroutil na zem, šerif si ubalil a vykouřil dvanáct cigaret, v dáli bylo vidět kouř. Šerif se postavil vedle kolejí a zamával na přijíždějící vlak. Brzy bylo vidět obrysy lokomotivy a pak už souprava se skřípěním zastavila ve stanici. Z jednoho z vagónů vystoupil pohublý, vysoký a na pohled stoprocentně odevzdaný muž s pouty na rukou v doprovodu dvou statných policistů.

   „Zdravím, Logane!“ zahalekal jeden z nich a ukázal prstem na McCoye: „Co je s ním?“ Šerif mávl rukou na znamení, že to nestojí vůbec za řeč, a chytil Jacka Cumminse za předloktí. Zdál se být duchem někde jinde a vypadal, že naprosto nevnímá své blízké okolí.

   „Jedeme dál!“ oznámil druhý policista. „Vodu i uhlí jsme doplnili v minulé stanici a ještě musíme doručit několik dárečků, takže adios, Logane!“ Šerif jim pokynul na pozdrav a táhna Cumminse za sebou, vykročil směrem k městu.

   Byl právě na jeho okraji, když bendžo opět zmlklo. Zpoza rohů a stínů domů se vynořilo na tucet postav. Všechny byly opásány těžkými revolvery a některé třímaly v rukou pušky. Logan odstrčil Cumminse z cesty tak silně, až sebou praštil o zem. Zvedl se obláček prachu a šerif, sahaje pro zbraň, si pomyslel: Jen taste, pánové!

Agáta Kestřánková

Kategorie Próza