Na jaře cesty jsou jak zbrusu nová celta,
dotáhneš řemínek a kamsi schováš klíč.
Když potom do ohně přeteče ranní melta
víš, že zasáh tě ten nejněžnější bič.
V létě jsou žíznivé od sváženého sena,
kytky ti kývají, na zádech štípe pot,
vzduch horkem chvěje se jak duše polapená
a z výšky skřivánek ti zpívá jako z not.
Spadaným jehličím křehké jsou koncem října,
z dýmu a ze zlata dostanou svatozář.
Svěcením komínů se návrat připomíná
a občas potkáš se tam kde se nečekáš.
V zimě jsou tajemné a jaksi mimo krok,
sněhové plamínky v čas koled na horách,
řetízky drobných stop a krajky přes potok.
Pro změnu těšíš se na umetený práh.
Z asfaltu, z jehličí, ze štěrku nebo mechu
od města, od závor, od lesa, od posměchu
úzké i široké, či s lávkou jako vor,
vždycky však svobodné odsud až za obzor.
Johanka Benešová
2. místo v kategorii Poezie začátečníků