Čtyřicátej víkend (P)

   Věci v pokoji se rozplizly v nerozlišitelnou změť barev a tvarů. Pak začaly divoce tančit, a pak se mi zvedl žaludek.

   „Devětatřicet a půl. Takhle nikam nemůžeš,“ prohlásila ségra. „Musím,“ zasípal jsem. „Sázka je sázka.“

   Vypotácel jsem se z postele. Podlaha pode mnou divoce zavířila. Chtěl jsem se chytit ségry, jenže v tu chvíli se koberec divoce vzepjal a praštil mě po hlavě.

   Na tvář mi padl stín. Chlap, tak pětačtyřicet, s vypelichaným vousem a předpotopníma brejličkama, se mi křenil do obličeje.

   „A heleme se, vandrák,“ Pobaveně si mě prohlížel.

   Zavřel jsem oči. Nejenže jsem marod, ale ještě takovýhle sny.

   „To tu míníš chrápat celej den?“ Chlapík seděl na pařezu a z pokroucený fajfky soustředěně vyfukoval oblaka dýmu.

   Na sen vypadal moc živě. Trochu jako Krakonoš junior. Radši jsem vstal a rozhlídl se. Muselo mi bejt fakt blbě, protože cestu sem jsem si vůbec nepamatoval.

   „Kam táhneš?“ přerušil moje úvahy.

   Přiznal jsem, že nemám ponětí. Evidentně ho to zaujalo. Stručně jsem mu popsal situaci.

   „Uzavřeli jsme s klukama sázku. Pravidla celkem v pohodě. Čtyřicet víkendů, čtyřicet vandrů. Každej jinam, jiná stanice vlaku. Kdo prohraje, pořídí si růžovou usárnu. Ta ho totiž bude zdobit po zbytek roku.“

   Chlap se smál až se za břicho popadal. Jeho soucit si nezískalo ani doznání, že tohle je můj čtyřicátej víkend.

   „Hele, když už je to tak,“ povídá po chvíli, „stav se u mě na boudě. Mám tam takovou soukromou oslavu a myslím, že celkem zapadneš.“ Pak mávl neurčitě mezi stromy, jako že tudy, a zmizel.

   Najít ten flek nebyl vůbec problém. Cestička se mi sama připletla pod nohy, provedla mě krásným kusem lesa, a pak zmizela s tím, že zbytek už najdu. Neušel jsem ani padesát kroků, když jsem uviděl místo jak vystřižený z kýčovýho trampskýho časáku. Pár pokroucenejch borovic, ohniště a vopelichaná bouda s velkým komínem. A z něho se linul proužek dýmu.

   Zaklepal jsem a vešel. Vevnitř to bylo trochu temný, v rohu obrovský kamna, na kterejch můj novej známej zrovna cosi vařil. A hned jestli mám chleba, že ten je tu vzácnej. Chleba jsem měl dost (Kdy jsem ho proboha kupoval?), takže jsem mu přenechal půl bochníku, za což se mi dostalo skvělýho houbovýho blivajzu. Pak jsme venku uslyšeli hlasy.

   Okolo už připravenýho ohniště se zrovna uvelebovali čtyři chlapi. I na vandráky to byly dost zvláštní exempláře. Chtěl jsem něco říct, ale to už mě Krakonoš táhl k ohništi.

   „Ahoj kluci, vedu nám dnes hosta. Je to tramp a právě si tu léčí jakýsi výpadky paměti.“

   Všichni se začali hrozně smát a hned ať si přisednu. Mezitím padla tma a ten svalnatej s dlouhýma světlýma vlasama a neskutečně modrýma očima rozdělal oheň.

   „To je Léto,“ Dloubnul do mě Krakonoš. „Má starosti se starou, tak je trochu skřípnutej.“

   „Se starou? Léto?“ Nechápal jsem vůbec nic.

   „No, s Vodou přece! Mstí se mu, protože loni chvíli špásoval se Suchem. Takže prší kde může, na chudáka Léto je každej namíchnutej a on se sem chodí schovávat a opíjet. Chudák malá.“

   Znova jsem si prohlídnul rozložitou postavu u ohně a nedůvěřivě zavrtěl hlavou. Léto si všiml mýho výrazu a sedl si vedle mě.

   „Ahoj. Já jseb Léto. Bomiň, huhlám, bám děsnou rýbu.“ A na zdůraznění svých slov mocně kýchl.

   „Takže ty jsi Léto?“ ujistil jsem se.

   „Jo. Tamhleten naproti je Jaro a nalevo sedí Zima. A Podzim je ten, co si zrovna zapaluje dýbku. By jsme bláši, víš,“ sdělil mi skoro důvěrně.

   V tom Jaro vyskočil a hned, co si ostatní myslí o Vodě, že je to pěkná hysterka a že s takovou mu nezbude dost vody na jarní povodně, když se všechno vyplácá v červenci. Ať prej si ji Léto kouká srovnat, stejně je to jeho vina, co se má co zahazovat se Suchem.

   Zima se zašklebil. „To má z toho, že se ženil. Když byl blbej tehdy, teď ho určitě neosvítí.“

   Podzim souhlasně přitakal, ale Jaro se rozhodl bráchu bránit. „Já mám ženu taky, to nic nemění na faktu, že mu musíme pomoct všichni.“

   „Ty mlč,“ okřikl ho Podzim. „Máš nejlepší babu v okolí a nás budeš poučovat. Vesna za tebe všechno oddře a ty akorát věčně slavíš konec šichty se Zimou.

   Debata začínala nabírat na prudkosti, když se do toho vložil Krakonoš. „Mlčte už, máme tu přece hosta, kterýho jsem pozval na oslavu a ne na plenární schůzi. Podzime, podej ten svůj cloumák.“

   Podzim vytáhl zpod mantlu flašku se zlatavým mokem a nechal ji kolovat.

   „Páni, to je zázrak,“ prohlásil Krakonoš. „Odkud máš tenhle vzorek?“

   „To je z Brd, loňská sklizeň,“ usmál se pyšně Podzim.

   Krakonoš se blaženě napil.

   Napadlo mě, že říkat mu Krakonoš není zrovna ideální.

   „Hele, dyť já jedinej jsem se ti ještě ani nepředstavil, jsem to ale hostitel,“ pravil, jako by četl moje myšlenky. „Mně tu říkají Pajda.“

   Ale Pajda je přece ... pomyslel jsem si, jenže to už jsem držel flašku v ruce. Vonělo to kouřem, podzimním listím a ranníma mlhama nad Padrťákama.

   „Tak teda na zdraví,“ pronesl jsem a dal si pořádnýho loka. Chutnalo to tak nějak ... Ježíši to je silný ... co jse...

   „Už to bude dobrý,“ uslyšel jsem nad sebou ségřin hlas. Otevřel jsem značně neochotně oči. Ležel jsem v posteli, nade mnou doktor a ustaranej ségřin obličej. Rychle jsem oči zase zavřel, ale nic se nezměnilo. Doktor ještě cosi vysvětlil ségře, a pak odešel.

   Vedle postele stála uzda. Perfektně sbalená. Takže jsem to fakt projel, proletělo mi hlavou. Vtom jsem si všimnul cancáku, vytaženýho z koženýho obalu a zastrčenýho za jeden z řemínků. S třesoucíma prstama jsem nalistoval poslední zápis.

   „Ahoj, jsem moc rád, že to trampování bereš opravdu zodpovědně. Díky, že ses přidal k mé oslavě narozenin a škoda, žes musel tak brzo mizet na vlak. Určitě se zase stav.

   PS: nejsem spisovatel, ale snad bude tenhle můj canc stačit, abys ten růžovej nesmysl nemusel nosit. Měj se a zase někdy někde. Pajda“

Magdalena Karelová – Waki

Kategorie Próza oldpsavců