Deadwood (P)

Na svých potulkách světem mne moje toulavý kanady zanesly až do Deadwoodu, slavnýho města z období dobývání Divokýho západu. Byl jsem vždycky posedlej touhle dobou, a obdivoval jsem protagonisty těch dávnejch časů. Ačkoli vlastně takovej Wyatt Earp zemřel až v roce 1929, jeho žena Josey v roce 1944. A poslední pionýři, kteří z první ruky vyslechli od očitejch svědků zprávy o hromadných masakrech bílých osadníků indiány, zemřeli až v osmdesátých letech minulého století. Sám jsem kdysi navštívil Apače Nino Cochise, pravnuka nejslavnějšího z apačských pohlavárů. Takže ta historie Divokého západu až zas tak hrozně moc vzdálená není.

Deadwood je v mnoha směrech zajímavý město. Ale nejlepší je na něm ten lokál, co v něm střelili Divokýho Billa Hickoka. Na toho chlápka jsem já úplně vysazenej. Generál Custer o něm napsal ve svých memoárech : „Bill se nikdy nevytahoval ani neopíjel. Ačkoli se to v té době a ve společnosti, ve které se pohyboval zdá být neuvěřitelné, nikdy jsem jej neslyšel klít nebo mluvit hrubě. Byl vždycky zdvořilý, tichý a velmi klidný. Mezi mými zvědy byl nepopiratelnou autoritou. Nikdy jsem ho neslyšel, že by někomu vyhrožoval. Měl takovou pověst, že stačilo, když prostě řekl – Hoši, myslím, že toho všeho už je akorát tak dost – a horké hlavy rázem vychladly.“ Bílá vrána v černý době. A tohodle bijce srazil ranou do týla jeden sprostej zbabělec, pravděpodobně najatej vrah, a to zrovna v lokále, do kterého jsem měl namířeno. Za patnáct babek tam člověk může posedět na zaručeně pravý sesli, se který prej Divokýho Billa Hickoka sestřelili. Moje zadní proporce se právě začaly seznamovat s tím slavným kusem nábytku, když mně od barpultu zaměřil takovej kolohnát v obrovským klobouku, a vzápětí se vratkým krokem vydal mým směrem. Zvysoka našlapoval a nakláněl se, jakoby pod ním byla paluba vratkýho škuneru uprostřed tropický bouře, a po podivuhodném leč krajně riskantním manévru přistál těžce na protější židli u mýho stolu. Vyhrabal z kapsy něco jako vizitku a šoupnul to mým směrem. Jak se přitom musel nahnout, vyrazilo z něj mocný říhnutí a ovanul mne hutný lihový odér. „Blil...“, zablekotal a já se nervózně ohlížel po nějakým kýblu „Blil Hičkok, blil.... můj prapradědek!“ Důležitě se nadmul a na třetí pokus hodil ty svý ošpornovaný klády na stůl. „A já sem...“ nedokončil a imperátorským pohybem, kterej ho málem vyklopil se židle, ukázal na ten umolousanej kousek papíru na stole. Skvělo se na něm jediný slovo : Gunfighter – teda to je po našom něco jako děsnej pistolník. Z  jeho bot kapalo smutně na stůl bláto, a já jen abych něco řek, povidám „No von tady v Deadwoodu Divokej Bill asi už žádný velký střílení stejně neměl, že jo“. „Coožee?!“- chlápek naproti mně nabral vzezření bejka vstupujícího do červeně vybarveného nádvoří. Změřil mne ledovým pohledem svých krví podlitých bulv a zaškytal „Bli..bill? Žádnej souboj? Za pět babek ti panáčku po-povim věci, že budeš ču- ču- ču- čubrnět!“ Obchod byl promptně uzavřen, a za mocného funění přerušovaného občasnými projevy alkoholem překyseleného žaludku, začal můj nový známý vyprávět příběh, který se nyní pokusím přetlumočit do vázané řeči. Budete ču-čubrnět.

Jednoho deštivého rána, poté co odstřelil svoji plánovanou denní porci ničemů, věnuje se Bill své oblíbené činnosti - laškuje s Calamity Jane na stole baru v Deadwoodu. Jo, zrovínka na tom, co ho dneska jeho nevděčný praprapotomek třísní blátem svých umatlaných bagančat. Vtom však na scénu vtrhne mnoho zlých hochů s namířenými colty. Bill by svým šestiraňákem těch deset až patnáct lotrasů normálně beze všeho hnedka postřílel, a tak sjel bleskurychle rukou ke kyčlím - leč běda! Byl totálně bez kalhot! A jako na potvoru také Calamity byla v tu chvíli trapně odkalhotěna. A kde není kalhot, není ani opasku, a kde není opasek, není pouzdro s revolverem, a kde není... a tak dále a tak dále. Ti hoši byli vážně moc zlí, dostali zaplaceno, aby dobráka Billa odkráglovali, a taky mu furt řikali, že to má nahnutý. Nikdo by jeho budoucnost neviděl jinak než černě. Tak tam kolem něho výhružně kroužili děsnou dobu, náhle však již déle nevydrželi ohnivý plápol (můj vypravěč s obtížemi proplul úskalím tohoto slova) – tedy ohnivý pohled jeho hněvivého zraku. Tak mu alespoň hezky od plic řekli, že je opravdu ošklivý chlap, a "Ještě jednou a těš se!!!!"- zbaběle se vytratili. Pak už to přirozeně vzalo rychlej konec. Kalamka neztrácela čas a s nahatou prckou hbitě odhopkala po schodech z lokálu na pokoj pro náhradní bouchačku, poskytujíc panoramatické výhledy, před kterými publikum cudně klopilo zraky, ale jimž praprapotomek věnoval ve svém vyprávění obzvláště detailní pozornost, hlučně si co chvíli pomlaskávaje. Bill si v klidu natáh gatě, nonšalantně odmítl jakoukoli pomoc svých kámošů, co se tam zčistjasna najednou tak nějak objevili, a odklátil se do chlíva, kde byli ti lotři utábořeni. No a tam už je pak normálka jenom všechny postřílel a šel dom se trochu nasnídat.

Na ulice města Deadwoodu se zvolna snášel první sníh, a ze židle naproti mně se ozývalo mocné chrápání. Tiše jsem vychutnával spokojenost z toho, jak jsem si právě báječně užil svoje oběživo. V duchu jsem si říkal, že taková do nebe volající pitomost mi za těch pět USD opravdu stála.

Život šel dál a najednou uplynulo dlouhých deset let od chvíle, kdy jsem si užíval v Deadwoodu. V roce 1996 jsem se na vandru seznámil s kamarádem stejně posedlým Americkým západem jako já. No a on mi pak jednou přines film se slibným názvem Wild Bill, natočený v roce 1995. Nevěřícně jsem ču-ču-čubrněl, když se přede mnou na obrazovce začal odehrávat lehce stupidní příběh, kde byla ona neuvěřitelně pitomá historka, kterou mně praprapotomek před deseti lety častoval v Deadwoodském baru, věrně a dopodrobna vyvedena v barvách. A já mám dodnes skvělej pocit z toho, že každý z těch statisíců lidí na celým světě, co šly na tenhle biják, zaplatil za tu koninu na vstupném mnohem víc než bylo mých pouhých 5 dolarů.

Ivan Dědovský – Car

Kategorie Próza