Denver (P)

   …vyschlej srpnovej podvečer nás zase zastih na cestě. Teda přesně – váleli jsme se s Jimem ve škarpě vedle asfaltovýho pásu nekonečný dálnice No.76, ve tvářích jsme měli jen prach a nechuť k jakýmukoli dalšímu trmácení. Za celej den jsme toho měli tak akorát, ale přece jen jsme zkoušeli ještě něco stopnout. Při zdejším provozu to znamenalo, že jsme se střídavě každou čtvrthodinku jeden zvedl a pesimisticky zamával na právě projíždějící auťák… Tak to šlo bez výsledku už pěknou chvíli, přičemž se to úmorný slunce konečně líně dokutálelo do prašnýho závoje u obzoru. Pomalu jsme koukali, kam že to dneska zapíchnem na noc, když tu si to k nám valí kamión. Jim zamával, deset stop nad náma se mihla kabina a písmena C.A.T. a pak zakvílely silný brzdy. Popadli jsme bágly, proběhli okolo obrovskejch a horkejch gum a po žebříku se šplháme ke dvířkám. Za volantem trůnil hranatej sympaťák, takovej šedivějící kovboj, v koutku žváro a na půl huby nám odpovídal – jo, jedu do Denveru… sem si hoďte ty svý krámy… jo, přes noc… nechcete něco napít – a podal nám dvě plechovky teplýho piva z krabice, co měl hned za sebou.

   A tak jsme teda zase jeli. Někde pod náma klepal motor, občas syklo v hydraulice a z rádia chraplal ňákej utahanej country – rock. Pohoda. Přísvit nad kopcem věštil, že se valíme na Eagle City. Načež jsme to začli dupat do hor, já típ cigáro a upadnul do slastný tuhoty…

   Že jsme měli krásný představy? Ale ono to bylo skoro přesně tak. Ten večer byla silnice Třeboň – Jindřichův Hradec opravdu úplně vymetená a ten jedinej trabant, co proprděl kolem, ten nás pochopitelně nevzal ani na vědomí. Tak jsme si ze zvyku trochu zanadávali a dřeli to dál po krajnici. Za zatáčkou vlevo se vyloup les, kde jsme to pro ten den taky skončili.

   Jasný ráno už nás vidělo s novou náladou zase na silnici. Snídali jsme jabka ze zplanělejch a pokroucenejch stromů a kouřili silný a strašně smradlavý doutníky, který jsme vždycky při mávání cudně skrejvali do dlaní. Byli jsme teda docela přesně ve stylu „on the road to Denver“, obloha si hrála na pohlednicovej Jadran a našich osumnáct nás hnalo pořád někam dopředu…

   Přešlo pár roků. Za tu dobu se toho hodně změnilo. I my jsme trochu jiný. A jinde. Jimovi píšu na novou adresu: Atherton, California…

   Nechci tady soudit, psát proč nebo co si o tom myslím. Nemá to cenu. Jen tuším, že do toho Denveru mám pořád nějak blíž, než on.

Leoš Suchánek – Trhač

3. místo v kategorii Próza začátečníků