Dluhy se musí platit (P)

   Dveře se mírně pootevřely a do takto vzniklé mezery vešla mladá žena, dopínající si v chůzi svetr. Z hloubi místnosti za jejími zády se ozval stručný povel: „Další!“

   Vstoupil jsem do ordinace a popřál dobrý den.

   Doktor něco dopisoval do papírů předchozí pacientky. Pak uzavřel složku a odložil ji na roh stolu ke kupě ostatních.

   „Posaďte se!“ nezúčastněně mě vybídl a natáhl ruku k sestře pro moje záznamy.

   „Co vás k nám přivádí?“ ozval se stejně nezúčastněný hlas doktora.

   „Pan Dobříšek jde na kontrolu před odběrem krve,“ předběhla mě sestra s odpovědí.

   Doktor ožil. Jeho pohled, bloudící dosud bůhvíkde, se vrátil do ordinace a poprvé na mě pohlédl. Celý obličej jakoby mu roztál, rysy změkly, oči i ústa se téměř neznatelně usmívaly.

   „Udělejte si pohodlí,“ dodal zbytečně, snad aby něco pronesl lidštějšího. Vždycky mě fascinovala tato změna v chování doktorů. Nešel jsem poprvé na odběr a nebyl jsem na kontrole u prvního lékaře. Ale vždycky jsem byl svědkem stejné proměny, po jejichž příčinách jsem nepátral, ale těšila mne.

   „Vyhrňte si, prosím, pravý rukáv, pane Dobříšek!“ Jakýpak já jsem pán, pane doktore. Moje přezdívka je Sam a v zářezech mých kanad se vystřídalo bláto a jehličí všech možných koutů republiky. Ale aspoň už nejsem „další“ z nekonečné řady pacientů skutečných, či předstírajících. S čestnými dárci krve se musí zacházet vždy příjemně, to jsem vytušil při kontrolních prohlídkách i přímo v transfúzní stanici. I sami dárci jsou jaksi povzneseni nad běžné nedostatky. Jsou příliš uneseni vlastním šlechetným skutkem, že klidně s nadhledem opomíjejí zmatky a čekání na vlastní odběr a na sousto pořádného žvance po půldenním hladovění.

   „Cítíte se zdráv, pane Dobříšek? Nebyl jste od posledního odběru nemocen?“

   „Ne, nebyl.“

   Já jsem nebyl nikdy vážně nemocen, doktore, já ne. Ale měl jsem velice dobrého známého Grizzlyho. Řekl bych kamaráda, ale znělo to příliš dojímavě. Nějaký čas jsme to táhli spolu, jedli z jedné misky, pěli stejnou píseň u stejného ohně, uléhali a probouzeli se vedle sebe. Umřel na nemoc s nějakým cizím názvem, už je to delší čas. Dostal spoustu cizí krve. Řekl mi to než zemřel. A taky že sám nikdy žádnou nedal. Splácím jeho dluh, doktore, ale co bych o tom povídal, není na tom nic k pochopení.

   Beru ze sestřiných rukou skleničku a odcházím do místnůstky, označené panáčkem.

   Půl litru krve, co to je. Mně chybět nebude a jinému prospěje. Snad víc než tobě, Grizzly. Dluhy se musí platit.

   Odevzdávám zlatavou tekutinu a obracím se ke dveřím: „Tak za rok nashle…“

   „Nashledanou, pane Dobříšek, přeji vám příjemný den!“

   Procházím čekárnou a otvírám dveře na chodbu. Z hloubi ordinace zaslechnu ještě strohé vybídnutí: „Další!“

Pavel Šmakal

3. místo v kategorii Próza pokročilých