Docela obyčejný dárek (P)

Sníh se třpytil milion stříbrných hvězdiček. Mrzlo a byl Štědrej den. Hlubokým sněhem jsem se prošlapával k lesnímu jezírku pod horou Němec v Píseckých horách. Jen na chvíli uniknout z šedi města, jen na chvíli prchnout z ukrutného shonu teď před Vánoci. -Na lesní křižovatce je v neporušeném sněhu stopa. Míří stejným směrem jako je můj cíl. V lesích je až neskutečné ticho, jen křik ptáka ruší posvátný klid. POZOR! Na hrázi lesního jezírka-rybníčka někdo stojí. V řídkém sněžení vidím světe zboř se KRÁSNOU dívku, tady uprostřed zasněžených lesů. Hledí na zamrzlou hladinu rybníčka a v očích má smutek. AHOJ. Zdravíme se. Od hřebenů hor přinesl vítr další spršku krupicového mrznoucího sněhu. Rychle přemýšlím nad nějakým dárkem pro smutnou zasněženou holku. Vždyť je přece Štědrej den. Nápad! Mačkám velkou zasněženou kouli a podávám ji dívce a přeju veselé a šťastné Vánoce. Překvapeně děkuje, popřeje také a pak rychle odchází severní stranou lesa. Snad ji tížila bolest zklamání, hořkost či něčí zrada. Kdo ví? Jen šedé mraky letí do dálek a sníh zvlna padá do lesů a vánočního dne.

O týden pozdějjdu ulicemi okresního města. AHOJ. Poznávám dívku od lesního jezírka. Smutek zmizel a hlas sděluje. - „Díky za tu sněhovou kouli, kterou jsi mě dal o Vánocích. Víš, byl to totiž jedinej dárek, kterej jsem dostala. - Nestačil jsem ani odpovědět a byla znovu pryč. Jen záclona sněhových vloček skryla její postavu a zvon odbíjel první hodiny Nového roku.

Petr Sládek – Žit

Kategorie Próza