Dreiseselmann (P)

29.a 30.červenec 2011

   Akci Soumarák vždy pečlivě připravujeme. Každoročně se setkáváme s kamarády vodáky a zatímco oni splouvají řeku Vltavu, my vyjíždíme na kolech do hor, prověřit si kondici při stoupání na Plešné jezero nebo projet nějakou novou trasu.

   Letos jsme si naplánovali tradiční návštěvu Plešného jezera a potoka Světlá a v následujícím dni výstup na Třístoličník po červené turistické cestě. Počasí dělalo co mohlo, aby nás odradilo od našeho bláznivého nápadu, ale to jsme ještě netušili, jak moc bláznivý je výstup s koly červenou cestou. Z mapy jsme sice vyčetli, že stoupání bude strmé, ale dva kilometry nám nepřipadaly tak dlouhé abychom to řešili. Byly to nejdelší a nejnamáhavější kilometry všech našich cest.

   Ráno sluníčko občas vykouklo z mraků a my s nadějí, že to bude dobré, vyjeli přes Dobrou a Stožec k Schwarzenberskému kanálu. Tuto první část cesty dobře známe, projeli jsme jí mnohokrát až k Rosenauerovu pomníčku a k nádrži. Tady jsme se napojili na červenou značku a po asfaltce stoupali k našemu cíli. Zákazovou značku pro kola jsme ignorovali. Po zkušenosti, kterou jsme těžce získali výstupem, už to nikdy neuděláme. Přibližně po kilometru mírně stoupající silnice jsme odbočili na očekávanou stezku.

   Už výstup ke státní hranici nás měl odradit a rozum zavelet k návratu. Ne, my se rvali vzhůru přes kameny po cestě vymleté častými dešti. Když se nám rozum vrátil do hlavy, bylo na návrat pozdě. Cesta byla čím dál strmější, kola jsme už nestrkali, ale spíše vynášeli přes balvany a pařezy. Na mnoha místech tekl pěšinou potůček, vždyť skoro celou noc pršelo. Nebylo kam ustoupit, kudy překážky obejít, vedle stezky byl terén mnohem horší. Mě chvílemi pomáhal Honzík, chvílemi Honza. Ještěže tak, možná bych tam s kolem stoupala ještě dnes.

   Když jsme se doplahočili tak vysoko, že jsme viděli na vrcholové skály Třístoličníku, přihnal vítr mlhu a výhled nám zakryl.

   Celí utrmácení jsme si nemohli na vrcholu ani odpočinout. Silný vítr hnal na nás ledové kapky deště a mlha nám nedopřála žádný výhled. Prošli jsme se okolím, na žulové skále usedli do křesel tří králů, pořídili několik společných fotografií a zamířili někam dolů, do teplejších míst, k odpočinku a svačině. Ani sjezd po silnici do Haidmúhle a Nového Údolí nebyl odpočinkem. Navlékli jsme se do pláštěnek, abychom cestou neumrzli. Z Nového Údolí na Soumarský Most je to také pěkný kousek, zvláště po takovém výkonu. Byli jsme si vědomi, že jsme to poněkud přehnali a trochu na sebe pyšní, že jsme tam tou strašnou, krkolomnou cestou vylezli. Vždyť i pro normálního pěšáka je to pořádný výkon, natož s kolem.

   Kdyby bylo krásné počasí jeli bychom na Vítkův kámen podle kanálu, přespali kdesi v lese a o tom jaká cesta vede na Třístoličník neměli ani tušení. K rozhodnutí znovu, po letech, vystoupit na tuto horu nás vedl slib vnučce Radunce. Před mnoha lety jsme tam vyjeli po silnici z Haidmúhle s vnučkou Baruškou. Radunka také toužila se tam s námi podívat. Jí to tentokrát nevyšlo, odjela do Francie, ale její bratr Honzík jí nahradil. Pomáhal nám při vynášení kol přes nejobtížnější místa a dostal od nás titul Dreiseselmann. Myslíme, že tato cesta se i pro něj stane nezapomenutelnou. My se pravděpodobně na Třístoličník budeme raději už jen koukat z dálky – třeba z Bučiny.

   Pověst o setkání tří králů, Bavorského, Českého a Rakouského, je všeobecně známá. Nedaleko od Třístoličníku je Trojmezná, kde se setkávají tři hranice zemí o jejichž umístění se před lety králové dohodli.

   To není jediná pověst o Třístoličníku, přečtěte si jinou, o čarodějnicích.

   Na vrcholu Třístoličníku se každou sobotu setkávaly čarodějnice z Bavor, Čech a Rakouska k ohavnému řádění před satanem. Jedna selka ze statku nedaleko od Horní Plané byla také čarodějnicí. Každou sobotu v noci začarovala čeledína do koně a pak se na něm hnala na čarodějnické setkání. Chlapec se kvůli tomu velmi trápil a po nějakém čase se svěřil svému odvážnějšímu kolegovi. Ten si s ním vyměnil místo v posteli a nechal se od selky začarovat. Ona nic nezpozorovala, naskočila na koně a hnala se na Třístoličník. Na vrcholu jej selka uvázala u skály a odešla hodovat a nestydatě tančit s ostatními. Čeledín zprvu pozoroval strašné ohavnosti, pak prodřel uzdu o skálu a v tu chvíli se stal člověkem. K ránu přišla selka a hledala koně. Mládenec čekal schovaný za stromem a ve vhodné chvíli jí přehodil ohlávku přes hlavu. Ta se v okamžiku proměnila v koně. Mladík nasedl a uháněl vzduchem rovnou ke kováři. Tam nechal koně okovat. Doma na dvoře sundal ohlávku a kůň se stal selkou. Naprosto zmožená se odvlekla do postele a schovala se pod peřinu. Když nevstala ani třetí den zavolal sedlák doktora. Ten z ní peřinu stáhl a objevil okované ruce a nohy. Podkovy nechal odstranit, ale rychle se rozneslo, co se stalo. Selka byla odsouzena a upálena jako čarodějnice.

Eva Vondráková

Kategorie Próza