Dva kousky plechu (P)

   Osadu jsme založili pět let před válkou. Byli jsme čtyři: Memfis, Kenty, Pepík Novák a já. Memfis nám dělal celejch těch pět let šerifa. Vlastně nás táhnul, jako partu, už dávno před tím, než jsme založili osadu. Ctil tradice a o všem se radil s náma.

   O to víc jsme byli překvapeni, když nás jednou v sobotu svolal na Camp porad, kam jsme jezdili jenom v důležitých záležitostech. Hned zkraje sundal šerifskou hvězdu a položil ji na svoje křeslo. Sám se posadil na lavičku mezi nás. „Kamarádi, skládám funkci šerifa. Chci s vámi hovořit jako normální osadník, ne jako šerif. Věc je naléhavá, naléhavější než kdy dřív, a já nechci, abyste cítili tíhu šerifskýho slova.“ Prohráb si vlasy a pokračoval: „Včera jsem poslouchal rádio. Ve Španělsku vypukla občanská válka. Madrid volá o pomoc… Já jsem se přihlásil už včera…“

   Ještě tu noc jsme balili a ráno byli v Praze. Přihlásili jsme se všichni a za čtrnáct dní jsme koukali na matičku stověžatou z vokýnek vlaku, kterej nás vodvážel na nejdelší štreku našeho života. Bylo to dva dny po tom, co jsme si naposledy tiskli ruce s Memfisem.

   Měli jsme štěstí – Memfis nám sice chyběl, ale jinak jsme se dostali k jedný rotě. Ale jak už to ve válce bejvá: Střepina granátu si našla pracku Pepíka Nováka. Říkal tomu škrábnutí, ale do lazaretu musel stejně. Vod tý doby jsme se neviděli.

   Pak padnul Madrid a zmizel mi z vočí i Kenty. Zůstal jsem sám, ale v duchu pořád s klukama. Dostal jsem se na východ a vocuď v květnu pětačtyřicet s rudoarmějcema do Prahy.

   No to se ví, že sotva jsme se vohlásil doma, už jsme běžel k Novákovům, kde jsme se před válkou každej tejden scházeli. Otevřela mi paní Nováková. „Buď zdráv, Tome! Jsem ráda, že žiješ… Ne, vo klukách nevím nic… Akorát včera přišel nějakej člověk s lístečkem vod Pepíka! Píše, že se vrátí co nevidět.“

   To „co nevidět“ se trochu protáhlo. Ale na konci září se mi ve dveřích objevila, místo ustarané paní Novákové, Pepíkova neuvěřitelně hubená, ale jako vždycky usměvavá tvář. Padli jsme si do náručí s tím klukem! Teprv když mě pustil, povídá „promiň, ruku ti nepodám…“ a pozdvihnul nad loktem končící pahejl. „To víš, španěláckej lazaret, potom štreka po koncentrákách. Dala se mi do toho sněť a ukrajovali mi to po kolečkách, jako salám… Někdy doktoři, jindy kámošové v lágru. Teď už je to dobrý…“ A potom spousta, spousta povídání a zážitků, k pláči i k smíchu.

   V šestačtyřicátým na podzim se vrátil Kenty. Lítal v Anglii jako věžovej střelec a trochu se tam pozapomněl. Teď je tady a s ním i jeho kytara a písničky, řeči, frky a vzpomínky. A taky společný vandry!

   Jenomže bez Memfise. A to nebylo vono. Chyběl. Vzpomínali jsme na něj. Bájili jsme si, že se dostal do Egypta a vzal si tam nějakou Kleopatru, a poštu, tu že tam eště neznaj. Nebo že se někde zdržel vandrem po světě. Nebo furt válčí někde v Africe, proti skopčákům, co nevzali na vědomí konec války…Nebo…Nebo… Nikdo jsme si nechtěli připustit, že by to jeden z nás nepřežil.

   Až v červenci vosmačtyřicátýho roku, tři roky po válce, zazvonila u Nováků uplakaná Memfisova maminka. Přinesla s sebou koženou kazetu a černě vorámovanej dopis: „…Vážená paní…při operaci jihozápadně od Madridu…Váš syn padl smrtí hrdiny…“ Všem nám najednou bylo divně. Memfisova máma otevřela kazetu. V rudým plyši tam ležel stříbrnej metál. Studeně se blejskal a nikoho netěšil. Pepík Novák šáh do šuplíku a vytáhnul Memfisovu šerifskou hvězdu. Položil ji vedlo toho stříbra.

   Dva kousky plechu…

Karel Vidimský – Cimbura

2. místo v kategorii Próza pokročilých