Dvojice (P)

   Ten den byl od rána plný mokra. Kapky deště stékaly dolů po zeleném plášti. Mokrý byl i starý trempský kemp na hřebeni lesů i kruh lišejníkových kamenů. Od spodních houbových lesů vál svěží vítr. Voda padala dál a dál do smutku lesů, na břehy potůčků i na klobouky velikých již okoralých hřibů ve stráních Zlaté louky. Potom déšť zesílil a kapky slyšitelně šelestily jako myšky v listí bučin. - Seděl jsem sám na opuštěném kempu a hltal podivnou náladu lesů. Jen sám s deštěm! Pak jsem je uviděl. Stály nehnutě u vysokého dřevěného kříže zde postaveného za zemřelé kamarády. Hleděly vzhůru na březové cedule se jmény těch co již nejsou. Všade bylo deštivé ticho. Vítr přidal i na síle. Vůbec si mne nevšimly... upíraly obě své veliké oči na křesťanský symbol. Pak popošly ještě blíže, snad aby viděly lépe jména dávných brachů ze stezky. Trvalo to snad věčnost. Dal jsem konečně o sobě vědět tichým tlesknutím do mokrých dlaní. Prudce se ohlédly a rychle se pak vzdalovaly do promočených smrčin. Pak jsem obě SRNY ztratil z očí. Déšť dál padal do bukových lesů a já měl o čem přemýšlet.

Petr Sládek – Žit

Kategorie Próza