.jpg?ph=7628832d1c)
Krásné únorové slunné ráno. Obloha je světlounce modrá, jen na obzoru nad Beskydami se válí šedobílé mraky. Pod nohama křupe pár centimetrů zmrzlého sněhu.
Scházíme se u naší klubovny – já, bratr Tom a kamarádka Ampovičachpi, tedy klub Bílí hadi. Dneska jedeme na celodenní výpravu na Štramberskou vrchovinu. Jako hlavní cíl dnešního putování jsme si stanovili nejvyšší bod Štramberské vrchoviny, kterým je hora Červený kámen.
Přivítali jsme se a vyrazili k nádraží. Cestou jsme potkali naši babičku. Sotva nás spatřila, začala pokřikovat: »Tak co dětičky, nechcete si to rozmyslet a zůstat doma?« »To tedy nechceme,« ujišťuje ji Tom.
»A nechoďte nikam do lesa,« pokračuje babička. »Něco se vám stane a co potom?«
»No neboj, já to mám pod kontrolou,« uklidňuji ji. Odmítáme její nabídku, že nám koupí oplatek a odpovídáme na deset dotazů typu: »Kytaru s sebou nenesete?« »Nezapomněli jste si svačinu?« a tak podobně.
Pak se s babičkou raději loučíme a pokračujeme dále na nádraží. »Vy jste babičce říkali, kam pojedeme?« ptá se Ampovi. »Jasně, včera jsem jí to názorně vylíčila. Dokonce jsem jí trasu ukázala na mapě a vypočítala jsem převýšení.« »To musela mít babička radost,« konstatuje Ampovi. »No jak vidíš. Představa krajiny, kde jsou všude lesy a kopce a nevede tam turistická značka, ji moc nenadchla.«
»To se ani nedivím.«
»No já taky ne. Ona nám začala vykládat, že si máme jenom ve Štramberku vylézt na Trúbu, to že nám stačí... Tome, nemotej se uprostřed cesty. Nemusí tě přejet auto jenom jsme vyšli... Kde jsem skončila? Jo aha, že nemáme chodit do lesa. Tak jsem jí řekla, že v lese můžeme maximálně zabloudit. Což by mi vůbec nevadilo. Ale ve Štramberku nás může přejet auto. Což by bylo horší.«
Na nádraží si kupujeme jízdenky a jdeme na nástupiště. Motoráček za chvíli přijíždí. K mému velkému překvapení se za chvíli zaplní, přestože celý týden tvrdím, že budeme ve vlaku skoro sami. Při jízdě čteme zápis v kronice o poslední schůzce, kdy jsme tuto akci připravovali.
Za Příborem se podařilo Ampovi zorganizovat zmatek, když začala tvrdit, že už budeme vystupovat. »Ještě bude Kopřivnice-zastávka,« upozorňuju ji. »No jo, jenže tam ten vlak taky někdy nestojí,« odpovídá. V tu chvíli vlak zastavuje v Kopřivnbici-zastávka. »Tak vidíš,« povídám. »Kdyby tady ten vlak nestál, tak by jízdní řád kecal, a to nemůže.«
To už se před námi objevily zasněžené kopce se známou siluetou Štramberské Trúby. Lokálka nás vyklopila na kopřivnickém nádraží. Divím se, kolik je tu sněhu. Než nádraží opustíme, prohlásím: »Tak přátelé, jestli nebude mít babička pravdu, tak za sedm hodin budeme z tohoto nádraží odjíždět domů.«
Procházíme kopřivnickými ulicemi, až konečně objevíme hledanou turistickou značku. Několik minut čekáme u přechodu přes hlavní cestu, protože »auta jezdí jako zblázněné,« jak se vyjádřil Tom, ale za chvíli už šlapeme směrem k blízkým zalesněným horám. Jsou zasněžené a na modré obloze se krásně vyjímají. Zpoza mraků vykukuje sluníčko a zlatí jejich vrcholky.
Přecházíme koleje. »Pozor vlk,« povídám. »Cože?« zděsí se Ampovi. »Na těch závorách je napsáno: pozor vlk,« vysvětluju. »Jo ták,« začíná mě chápat Tom. »Tam má být pozor vlak.« »To já vím,« ujišťuji ho. »Ale je tam vlk.«
Kráčíme dále topolovou alejí, až dojdeme k rozcestníku. Studujeme ho a za chvíli už lezeme do prudkého svahu smrkovým lesem. První zastávka je na zřícenině gotického hradu Šostýn. Věci si necháváme na nejvýše položeném nádvoří a zbytky hradu prolézáme jen s foťákem.
Tom objevil díru ve zdi: »Tady měli určitě pec,« poučil nás. Když se nám tohoto sdělení dostalo na dalších pěti místech, upozornila jsem ho, že všude nemohla být pec, jinak by to nebyl hrad, ale krematorium. Ampovi dostává záchvat smíchu.
Když vysvětlím, kdo a kdy Šostýn založil, vyrazíme dál. Po patnácti minutách chůze stojíme pod vyhlídkou »Raškův kámen«. Na skále zkoumáme mapu a srovnáváme ji s terénem. »Snad nepolezeme do toho kopce?!« děsí se Tom. Když mu zvěstuju že ano, málem dostane záchvat – ale ne záchvat smíchu. Scházíme pod kopec k hájovně, kde určujeme azimut, protože na Červený kámen nevede značka. Dlouhý výstup Tom zpestřuje neustálými dotazy, kdy bude oběd. Mimoto v jednom kuse sbírá klacky a »střílí« z nich. V závěru výstupu se nám dostalo několika informací do života v podobě přednášky o velikosti fotbalového hřiště.
Protože jsme asi o sto metrů výš, než leží Kopřivnice, je tu o dost víc sněhu. Se Studénkou se to nedá srovnat. Před vrcholem nastoupil místo smutného habrového lesa prosluněný smrkový. Stromy jsou ojíněné, obloha se zase vyčistila a sluníčko svítí.
Konečně jsme na vrcholu Červeného kamene. Je tu nějaký pán s kolií. Pán se nás ptá, kam jdeme a kolie se nám pokouší sežrat čokoládu. Máme krásný výhled na kopce, které jsme dnes už přešli. Určujeme směr další cesty a sbíháme z kopce dolů. Hledáme místo, kde bychom se asi na hodinu utábořili a po delším hledání ho skutečně nacházíme.
Ukazuje se, jak je výhodné, že je všude sníh – nemusíme hledat potok a vaříme přímo na kraji lesa. Tom má jeden vařič, já a Ampovi druhý. Celá kuchařská akce se zdramatizovala vinou nerovného terénu a mé lžíce. Nebudu se rozepisovat o tom, že se mi lžíce záhadně ztratila a jak jsem ji našla až po záchvatu šílenství zadupanou v půdě. Podstatnější závadou je skutečnost, že jsme se utábořili ve svahu, když jsme rovinku nemohli najít. Kvůli tomu se mi vařič i s ešusem dvakrát převrhl!
Nakonec jsme oběd ve zdraví zvládli a tak můžeme vyrazit dále. Naše kroky teď směřují k východu, na kraji lesa bychom měli narazit na červeně značenou cestu. Protože kráčíme po jižním svahu, sněhu je tu málo a na mezích není vůbec. Předjarní sluníčko suší mokrou zem. Docházíme na asfaltku a protože tudy vede naše značka, jdeme dále po ní. Za chvíli už míjíme první chalupy Štramberka
V nějaké zahradě pobíhá obrovský pes a ve chvíli, kdy se v dohledu objevíme my, soustředí svou pozornost jen na nás. »Já ho uklidním svým obličejem,« prohlásí Tom a začne se na něj šklebit. »Přátelé, chudák pes,« poznamenávám. »Divila bych se, kdyby nedostal amok.« Přestože se Tom velmi snažil, na šelmu nezapůsobil. Jedinou změnu pozorujeme v tom, že štěká ještě víc než předtím a vypadá na to, že co nevidět přeskočí plot a sežere nás – i když jsme mu nic neudělali, já jsem mu dokonce řekla »Ahoj«, když jsme přišli.
Za půl hodiny už sedíme na Trúbě pod věží a píšeme pohled našemu čtvrtému členu Martinovi, který s námi dnes nemohl jet.
Vracíme se přes Štramberk zase zpátky na nádraží. Původně jsme chtěli dojít přes Bílou horu až do Kopřivnice, ale už to nestihneme.
»Upozorňuji vás,« povídá Ampovi, »že si nestihneme koupit jízdenky.« »Copak my nemáme jízdenky?« diví se Tom. »No máme,« vysvětluje Ampovi, »jenže z Kopřivnice, ne ze Štramberka.« »Tak vlezeme do vagónku na opačném konci vlaku, než do kterého půjde průvodčí,« navrhuju. »Logicky by měl začít zepředu, aby v tom neměl zmatek. Ovšem jestli bude mít vlak pouze jeden vagónek, tak jsme v háji.«
Lokálka už na nádraží čeká. Máme štěstí, pokladna je zavřená, takže bychom si ty jízdenky nemohli koupit, ani kdybychom to stihli. Vlak má tři vagónky a průvodčí začal proti vší logice odzadu.
Píšeme pohledy, které jsme nestihli napsat na Trúbě. »Máme štěstí, že nám ten vlak neujel,« napadá Ampovi. »No já nevím, co by mi doma řekli, kdybych nepřijela.« »To je fakt,« souhlasí Tom. Já prohlásím: »Přátelé, mám nápad. Kdyby ten vlak vykolejil, tak nám nikdo nic nemůže říct, že jsme přišli později.«
První reakcí na můj nápad jsou slova posílající mě do blázince. Pak tuto myšlenku rozvíjíme, až po několika minutách skončíme v našich představách ve sněhové vánici někde v záhrabu. Není to zas tak špatný nápad. Líčím, jak jsme kdysi viděli nějaké kluky, jak dávají na koleje kameny: »Nám se na kolejích ty šutry nelíbily a tak jsme se s klukama pohádali a odklidili je.«
»Koho? Ty šutry nebo kluky jste odklidili?« zjišťuje Ampovi. »Ale samozřejmě ty kameny, prosím tě.«
To už nebe nad horami zlátne a na obzoru se táhnou červené čáry.
Zapadá slunce.
Za chvíli jsme ve Studénce.
Když docházíme ke klubovně, už se šeří a rozsvěcují se lampy.
U klubovny hodnotíme dnešní výpravu a domlouváme si další schůzku.
Tiskneme si ruce a loučíme se.
Naše putování skončilo.
Zuzka Nováková
kategorie Próza do 23 let