.jpg?ph=7628832d1c)
Byl poslední máj 1980, snad lásky čas. Nevím, k čemu zval hlas hrdliččin, ale ten můj úplně neláskyplně hřímal na Fouse, který ještě ke všemu za nic nemohl:
„No nenaštvalo by tě to? Jednou za život si zažádám o rekreaci, celou dobu s ní počítám, těším se a nakonec to rupne. Takže se zase znechucuju představou, jak se místo rekreování točím kolem svejch ratolestí, vymýšlím a vařím dlabanec, peru, žehlím… A to vše ve jménu regenerace sil!“
„Ty nemáš kam jet na dovolenou? Pojeď k nám na boudu, tam je Havaj,“ přerušil Fous moje nářky a jeho nabídka vnesla tehdy do mých nejbližších plánů světlo ověnčené květy, vodou, voňavou trávou a hlavně nicneděláním. Havaj… Čeká mě 14 dní, jeden jako druhý, zkrátka paráda.
Fous na nás čekal na nádraží s něčím, čemu říkal dopravní prostředek a co bylo určitě starší než my všichni dohromady – s jakousi pohybující se plechovkou, nicméně se zkracující se vzdáleností k boudě narůstal v mé duši pocit blaha a uspokojení.
Konečně na Havaji. Už z dálky se k nám nesly tóny kytar, benža a zpěvu. Ještě za svobodna jsem jezdíval ven, pak přišlo manželství, s ním děti, manželství odešlo a zbyl jen ten neustálý domácí kolotoč. A teď najednou to na mě kýchlo těmi dávnými zážitky.
Plechovina zastavila a vyplivla nás ven v ústrety nadšenému ahoj. Po vzájemném povyvracení palců jsem se odvážila pořádně rozhlédnout. Fakt, Fous nekecal – Havaj. Kam se člověk podívá, všude zelená tráva, říčka je slyšet až sem, lesy se spojily kolem boudy v zásnubní prsten. Začala jsem mít dojem, že pokud se právě tady nerodí ty nejušlechtilejší myšlenky, tak už nikde.
Kluci se zase pustili do hraní a zpěvu. Děti splynuly s loukou a mě to najednou trklo. Copak tu není jedinej tvor slabšího pohlaví? Že by druhý Karlštejn? Ale co tu teda dělám já? Nenápadně jsem se chystala optat Fouse, ale nebylo to třeba. Ze dveří boudy vyplula dívka s kýblem: „Ahoj, vítám tě tu“ a pokračovala v cestě za pitnou vodou. Napadlo mě, že stavení bude ukrývat ještě další dívky. Našla jsem je v kuchyni, prosycené slibem oběda.
„Koukám, že tu máte Havaj,“ povídám po přivítání a dala jsem se do smíchu. Jeden za tří párů udivených očí můj hlahol přerušil.
„Víš co? Dej vařit vodu na 11 kafí, kluci se o něj hlásili už před hodinou, my si dáme taky a eventuelně můžeš začít mejt nádobí.“
No co, teď je oběd, umeje se nádobí a až do večera se ponořím do jetelíčka, úplně se v něm utopím, nechám se lechtat sluníčkem a mravenečkama a zdravím tě, blahodárné léto.
Nádobí jsme umyly asi ve 3 hodin. Pak jsem konečně zapadla do jetele podle plánu.
„Belo, jsou tu nějaký zelený děti,“ zapadlo hned za mnou. Přemýšlela jsem, jestli ta věta stojí za prozkoumání. Stála. To zelený byla barva, pánbůhví kde ji vyštrachaly a to pod barvou moje ratolístky. Odpolední siestu jsem strávila nejprve odbarvovaním dětí, pak jsem se pustila do jejich oděvních součástek. Byla mi poskytnuta valcha.
„No né, tatramatka by to líp nesvedla. Nevyprala bys mi džíny?“
„Ale jo, ostatně je to můj koníček. Když si aspoň 3x denně nezaperu na valše, netěší mě svět.“ Asi to byla kouzelná formule, protože přede mnou vyčarovala kupu džín, tepláků a montérek. Pravděpodobně už před pěti lety všichni věděli, že jednou přijedu a pečlivě mi to prádlo schovávali.
„Neboj se, my ti k tomu zahrajeme,“ odrazilo se od mého zděšeného pohledu.
Snad teda večer, až dám děti spát…
Co bych dlouho líčila. Večeře, nádobí, hele děti ti vřískaj, kafe, nádobí… panebože, už abych zapadla do pelechu!!!
„Co blbneš, ty už jdeš spát? Nebuď měkká, pojď si zahrát, máš tu přece kytaru.“
Moje sladké představy, kde je vám konec. Jeden den jako druhý, jedno léto jako druhé, no paráda.
Tak mě napadá: Holky, nemáte kam jet na dovolenou? Pojeďte k nám na boudu, tam je vám Havaj…
Zdena Adamcová-Kačurová
2. místo v kategorii Próza začátečníků