Hrob neznámého vojína (P)

Tak co trapeři, věříte na duchy? Že je to pitomost? No jasně. Ale přece jenom někdy, někdy……

,, No to je doba, to je doba. Dyť už tady sedíme celou věčnost. To mi řekněte, co tam ty vejboři můžou tak dlouho projednávat?“ Votráveně hartusí Jára. Vod kdy zrovna jemu vadí vysedávání v hospodě nevím, ale i já už začínám být nervosní. Nejen já, ale celá naše osada. Všichni napjatě čekáme až se otevřou dveře sálu, kde dnešní večer zasedá obecní výbor. Hospodskej před nás postavil další sklenice. ,,Tak jsem klucí slyšel, že mají na stole vaší žádost,“ povídá a vysunutou bradou ukazuje směrem k sálu. ,,Hele, já vám to řeknu rovnou. Já osobně bych si v lomečku boudu nestavěl. Najděte si raději jiný místo.“ Udiveně zvedám oči k hospodskýmu. ,,Tak to nám řekněte proč pane Burda ? Nám se tam náramně líbí.“ Ten jen souhlasně přikyvuje. ,,Já vím, je to tam moc pěkný, romantický. Ale vy jste asi neslyšeli, že tam straší. Co?“ Mirda vyvalil oči. ,, A kdo prosím vás. Snad né nějakej zavalenej lomař? My jsme tam pane Burda ale žádný strašidlo nikdy neviděli.“ To už hostinskej skládal prázdný půllitry na tác. ,,Žádnej lomař synku, ale voják a taky jste ho vidět nemohli , protože sem jezdíte teprve vod léta a von se zjevuje na jaře, začátkem května.“ Bravurně si nadhodil plnej tác nad rameno. ,,Počkejte chvilku, roznesu pivo a hned vám to dopovím.“ Netrvalo dlouho a stál zase u našeho stolu. ,,Tak kde jsem to zkončil? Jo už vím. Tak teda pánové, povídá se že je to ruskej voják z pětačtyřicátýho, rudoarmějec.“ Jindřich se začíná šklebit. ,,Děláte si z nás prdel pane Burda. V dnešní atomový době na nás jdete se strašidlem. Řekněte rovnou, že máte s lomečkem nějakej svůj osobní záměr.“ Burda jen kroutí hlavou. ,,Já jsem ho kluci neviděl, ale jiní. Třeba starej Dobeš, no ten z hájovny. Povídal, že ten vojáček seděl na tom velkým šutru dole u jezírka. Prý popíjel vodku z velký, nejmíň litrový flašky a hrál na garmošku Kaťušu. Zmizel až když tu láhev dopil. Smutně se prý na ní díval, pak ze sebe vydal zoufalý výkřik a jako by se propad do země, byl najednou pryč.“ Začínáme se bavit. ,,To je všechno nějakej vejmysl,“ tvrdím. ,,Bůh ví, co Dobeš viděl, když šel od vás z hospody. Jak může tvrdit, že byla v tý flašce právě vodka?“ Burda si ťuká na čelo. ,,Ty chytrej, co asi tak může pít ruskej voják jinýho než vodku.“ Chtěl ještě něco dodat, ale to se konečně otevřely dveře sálu. ,,Tak klucí,“ hrne se k nám samotnej starosta. ,,Tak tu vaši žádost jsme vyřídili a můžete začít stavět. Plánek je schválenej a nájem jak jsme se domluvili.“ Pozvali jsme celej vejbor na panáka ať vidí že nejsme žádný škrti a dali se do toho.

Všechno šlo dobře, ale jen do tý doby, než jsme objevili tu kostru. Né, nebyla to kostra starého jízdního kola, jak by si mohl snad někdo myslet, ale kostra lidská. To bylo tak. Jindřich dokončoval výkop pro základ boudy a tam našel tu holenní kost. Nejdřív si prý myslel, že tam lomaři zakopali třeba starou, prašivou kobylu. Když ta kost ale vězela v polorozpadlý kožený botě, bylo mu jasný, že se jedná o závažný a ojedinělý nález a všechny nás svolal. No uznejte sami. Lidský kosti se přece v lomu, uprostřed lesů, tak často nenacházejí. Plni napjetí a vzrušení jsme se dali do odstraňování zeminy. Bylo to vážně vzrušující. Vždyť s každou další nalezenou kostí se objevovaly pozůstatky člověka, který zahynul neznámo kdy. Mezi kostmi jsme nacházeli dochované zbytky textilu. Uvědomovali jsme si, že je-li tělo pohřbeno bez rakve, přímo v zemi, je přívod vzduchu téměř nulový a tím je pomalejší i rozklad těla. Mirda nalezl torzo jakéhosi opasku s přezkou, kterou se snažil očistit a tím přijít na její původ. Mezi žebry se povalovaly snad mince? Ale né! Mince přece nemají úchyty na stužky. Jára si je pečlivě prohlíží. Ano, jsou to medaile, nějaké řády. Opatrně postupujeme s odkrýváním. Za malou chvíli si hledíme z očí do očí s kompletní postavou. Nechybí snad ani jedna kůstka. Jindřich špičkou svého kapesního nože obrací a zkoumá cosi, co se zcela jasně podobá nějaké čapce. Z jejího lemu odpadlo torzo odznaku – pěticípé hvězdy. „Vy volové,“ vydechne Jára. ,, Víte, koho jsme to vykopali? Jen ta garmoška schází!“

No, boudu už máme postavenou. A tak hned na jaře, začátkem května , si koupíme flašku ruský vodky, sedneme si k tomu šutráku u jezírka a zapějem:

Razcvětáli jábloni i grůši,

paplili tu mány nad rekoj.

Vychadíla na bereg Kaťúša,

na vysókyj, na bereg krutój.

Miroslav Neuvirt – Wandri

kategorie Próza nad 23 let