.jpg?ph=7628832d1c)
Ano, pozvolna se vracím k normálu, jistě jste si všimli, že jsem přijel na kole, protože chodit se mi ještě moc nedaří. Také dlouhé stání při slavnostním zahájení mi dělalo potíže, ale lepší se to, to se upraví.
A proč to? No udělal jsem si rekord, ale popořádku. Počátek byl dán mým působením v TOMu, tedy Tůristickém oddílu mladých. TOM byly vlastně oddíly skautů, které se za komančů schovávaly pod tůristy. Potom jsme se rozběhli do světa, proto je někdo tramp, jiný je rover, tůrista nebo horolezec, a tak já tam mám všude kamarády. Horolezci mají svou Jizerskou padesátku, běžecký závod na 50 km na běžkách přes Jizerské hory, kterou jsem mimochodem taky absolvoval. Jistě víte z novin a televize, že jsem nezvítězil, ale bylo to fajn.
A teď přišli kamarádi tůristi se svou Jizerskou stovkou. Nádherný barevný letáček líčil krásy a jedinečnost Jizerských hor a sliboval nevšední zážitky. Kamarád Šedous prohlásil, že v sobotu čas nemá, takže to musí stihnout vše v druhé vlně. Což mně nic neříkalo, ale pak jsem si přečetl, že akce je vypsána pro „stovkaře“ se startem v poledne v sobotu a pro „padesátkaře“, to je mladší, starší a méně výkonné se startem o půlnoci. Bylo to vymyšleno tak, aby všichni končili dopoledne v neděli. Když Šedous to stihne od půlnoci, tak nejsou žádné pochybnosti o tom, že já s dvanáctihodinovým náskokem budu v cíli dřív.
Samozřejmě mě ani nenapadlo se přihlásit do nějaké únikové varianty a přihlásil jsem se na stovku. Že by mě mohl zajímat profil trati a celkové převýšení mě také ani nenapadlo. Zaškrtl jsem suverénně 100 a složil startovné, a to s potěšením, neboť bylo slibováno mnohonásobné občerstvení po cestě.
Vždyť mě to nemůže překvapit, já jsem zvyklý chodit. Nicméně přece jen jsem jakousi přípravu zahájil. Při prohlídce svého trampského vybavení jsem usoudil, že některé věci asi nemůžu použít, například těžkou zelenou a promokavou bundu doplněnou celtou. A opatřil jsem si goráčovou. Totéž bylo s kalhotama, ale kanad se nevzdám, ty byly vždy spolehlivé. Taky tele jsem vyměnil za lehký batoh. Co na tom, že je červený, je půjčený a teda zadarmo, to bylo rozhodující. Ustoupil jsem svým zásadám a sehnal i speciální triko a nic se neohlížel, že jeho cena byla závratná.
Když jsem se v zrcadle viděl, bylo jasné, že i horská služba mi bude závidět vzhled horala. Samozřejmě jsem se kamarádům předvedl, aby věděli, že stovka v Jizerkách je pro mě hračka a mohli si mě vážit.
Tím končila fáze samozřejmostí, a bylo třeba po konzultaci nakoupit něco energetického, což já sice nebudu potřebovat, ale musím být cool, in and redy. Jes, áj fíl fajn!
Fáze předstartovní – doprava tramvají na start byla famózní, samí sportovci, barvy jak papoušci a plno silných odhodlaných výrazů. Místo batohů camelbacky, místo svačin energetické tyčinky a redbuly. Jen vzadu se krčila skupinka staříků v starých balonových bundách a s jakýmisi pionýrkami místo pohorek. Na zádech měli kletráky, které po létech užívání měly barvu a tvar pytle od brambor. Staříci byli vyprovázeni stařenkami ve vycházkovém oděvu.
Překvapení první, stařenky se také prezentovaly jako účastnice pochodu na 100 km.
Překvapení druhé, na prezentaci před startem nikdo nechtěl doklad o zaplacení nebo nějaký průkaz. Jen jsem řekl jméno a dostal jsem průkazku = složený papír asi A6 se jménem a několika kolonkami kdoví na co, na druhé straně bylo schéma trati. A prý šťastnou cestu.
„To už mám vyrazit?“
„Samozřejmě můžete, ale slavnostní start je až za 20 minut.“
Tak jsem samozřejmě počkal, přeci nebudu získávat nečestně výhodu před ostatními, jako někteří, co už odešli. Zaujal jsem výhodnou startovní pozici hned za skupinou, no mohlo jich být tak 200, těch nejbarevnějších papoušků a přemýšlel o tom, že mi všichni vykají, divné ne?
Překvapení třetí: Jakýsi zasloužilý tůrista s moravským dialektem pravil: „Připravte se ku startu!......včíl!“
Očekával jsem nějaké 5, 4, 3, 2, 1, start, a on po moravsku a zvolna pravil: včíl. Dav se rozeběhl, ne rozešel, opravdu běželi, alespoň mně to zezadu tak připadalo. Kopec podle vodárny z Liberce, Lidových sadů, to brali téměř úprkem. Nasadit jsem rychlé tempo, jen něco málo víc, než jsem měl v plánu na celou trať, tj. asi 7 km za hodinu. Přesto jsem se hluboko propadal do startovního pole. Papoušci mizeli v dál, ale zůstával jsem uprostřed davu. Nevím kudy jsme šli, mlha přede mnou, mlha za mnou, a nebylo to počasím.
Na první občerstvovací stanici jsem poznal, že jsme na Černé Nise u hráze přehrady, přece už nebudu svačit, tak jsem jen usrkl odporné limonády. A jdu dál, asi jsem začátek přepálil, nějak se mi nejde v pohodě, však se to upraví, jen to nesmím tolik honit.
Překvapení čtvrté: Kolem mě dav tůristů, a oni si kráčeli, vyprávěli zážitky z podobných akcí, smáli se, vůbec nepospíchali a nefuněli, zatímco já funěl a pospíchal stejnou rychlostí jako oni. Však se to upraví.
Kráčel jsem jako klasický věšák, nevěděl jsem kudy jdem a zůstával v závěsu, abych se neztratil. Zatím se to neupravilo, ale ono se to upraví.
Prý jsme byli na Podledníku, pod Špičákem, na Hemrichu, tam jsem taky dostal do průkazky první razítko a pochopil, na co ty kolonky v průkazu jsou, pak pod Zvonem a tak, ale to vím z doslechu, na trati jsem to nějak neregistroval.
Překvapení páté: Byl večer a po deváté se už značně šeřilo a po odchodu z občerstvovačky ve Ferďáku, byla skoro tma. Ale po odchodu z místa pod veřejným osvětlením jsem si teprve uvědomil tu temnou tmu v bukovém lese. A tůristi nasadili čelovky a vyrazili Štolpichem nahoru. Mě čelovka ani nenapadla, přepokládal jsem, že noční část půjdeme někde po silničce, navíc měl být úplněk a noc v červnu dlouhá není. Jenže byla děsně dlouhá a děsně temná, aspoň pro mě.
No nebudu to protahovat, zavěsil jsem se za jednoho s čelovkou a klopýtal do kopce, šel nějak rychleji, než by mně vyhovovalo, ale přizpůsobit jsem se musel. Cesta byla čím dál horší, zakopával jsem už velice pravidelně. Mému „vůdci“ to neušlo a v obtížných místech se otáčel a svítil mi. Najednou jsme vylezli na lesní asfaltku, kamarád se mi omluvil, že musí přichvátnout, aby mu kamarádi neutekli. Poděkoval jsem mu a potichu se posadil stranou, abych zkontroloval počet ukopnutých prstů. Nebylo to nejhorší, však se to upraví.
Došla mě další skupinka s čelovkami a vzali mě mezi sebe, tak jsem se zařadil. Vyprávěli kde co, ale já byl skoupý na slovo. Měl jsem nějak co dělat sám se sebou. Nevím kudy jsme šli, ale v průkazce přibyla další dvě razítka. Na občerstvovačce jsem „se našel“, byli jsme na Jizerce. Snědl jsem nabízený párek a zapil ho odpornou limonádou a na cestu si vzal pár kousků tatranky. Už jsem šel zase sám, jen několik bludiček přede mnou mi signalizovalo směr cesty. Děsil jsem se dalšího postupu, sice zatím byla cesta asfaltová, ale jistě skončí a co já tu bez baterky.
Na východě bledlo nebe a chystalo se svítání. Konečně budu zase vidět na cestu. A rozednívalo se na poslední chvíli, tu lesní pěšinu bych potmě asi nepřežil. Takhle přežiju. Snad. Však se to upraví.
Mé skvělé kanady začaly mít nějaké námitky k dlouhé cestě a současně se nějak zmenšovaly. Ale já jsem přece na chození uvyklej, to se upraví.
Překvapení šesté: Předcházela mě parta staříků s těmi pytli od brambor a smáli se jakýmsi nevtipným vtipům a pochvalovali si barvy vycházejícího slunce a prý se v ranním chladu dobře kráčí. Mně se nekráčelo dobře, žádné barevné východy slunce jsem neviděl, v ranním chladu mi byl hic a cedule „60 km“ mě málem zabila. A to jsem ještě netušil, že mě čeká vrcholová prémie na Smrku 1126 m.
Dostal jsem vrcholové razítko a upadl do mdlob u cesty. Jakýsi kamarád mi věnoval nedopitou plechovku s redbulem a já si vzpomněl na své „nepotřebné“ energetické tyčinky v batohu a hned jsem dvě snědl. Opřel jsem se o smrček a snad si i na chvíli zdřímnul.
Překvapení sedmé: Probral mě hluk a nadšený smích. Skupina už zmíněných starších tůristek ve vycházkovém oděvu lezla z vyhlídkové věže, že prý když vrcholová prémie, tak až nahoru. To bylo poněkud mimo mé chápání, tak jsem se zvedl a kráčel dál, už jen 37 km, však se to upraví.
Boty si vedly svou a připomínaly se čím dál víc, zvláště levá. Pochvíli zase zvláště ta pravá, a tak se to ve stále kratších intervalech střídalo. Při pohledu náhodného pozorovatele jsem musel vypadat, jako když jedu na koloběžce. Kéž by nějakou měl!
Taky musím přiznat, že na nejmenovaných místech jsem začínal mít opruzeniny. Zalezl jsem na chvíli k potoku, abych to umyl, ale pak to bylo ještě horší. A bylo to na mě tolik vidět, že mi jakási spolubojovnice nabídla kousek jeleního loje. To vám byla úleva! Bohužel jen na pár kiláků.
Na Smědavě jsem místo dalšího štemplu dostal oběd. Ani mi nevadilo, že oběd v 7 ráno je trochu nesmysl. Tento nesmysl jsem podepřel půllitrem piva a sledoval nějakého blázna, co běžel do kopce, a byl to Šedous, který startoval až o půlnoci. Ještě že mě neviděl.
A pivo mělo rychlý účinek, najednou se vše rozsvítilo, začal nádherný slunečný den, ptáci zpívali a já přeci snadno dokončím svou první stovku. Odmítl jsem trapnou nabídku pořadatele, že mohu použít sběrný autobus. V kopci na Knajpu jsem začal uvažovat o tom, že pivo začíná působit opačným efektem, a jestli místo trapné nabídky pořadatele nebylo spíš trapné mé odmítnutí. Ale to se už nedá nic dělat a je třeba spoléhat, že se to upraví.
Ještě stále jsem byl odhodlaný, i když už ne udatný. U cedule 75 km jsem už nevěděl, která noha kulhá víc. Boty dřely úplně všude, a kolena se obracely na druhou stranu. Cedule 80 km a 30 km mě skoro zachránila, ze stovkařů tu už asi nikdo není, ale padesátníci mi aspoň ukážou cestu. Dál zase nevím kde jsem byl. Jen mě trochu vzpamatovala cedule „95 km“.
Překvapení osmé: Došel mě tůrista, že prej jestli tenhle batoh není můj. Byl. Asi jsem ho vyčerpáním někde zapomněl, a ten dobrák ho nesl za mnou. Dík moc.
Napral jsem do sebe násilím poslední energetickou a vzpomínal na tu báječnou hnusnou limonádu, co mi zkraje „výletu“ nechutnala. Pak jsem z kopce zkusil jít pozadu, když popředu to nešlo. Palce v botách už řvaly nahlas, do svalů na stehnech mi někdo mlátil holí, kolena bolela i v klidu, záda se bolestivě svíjela a ramena hrbila pod extrémně těžkým dvoukilovým batohem, zadek a stehna mi někdo ošetřoval brusným papírem a začínal jsem vidět dvakrát. Slunce mi pralo do hlavy, protože šátek jsem taky někde odložil a zapomněl. To se už těžko upraví.
Překvapení deváté: Uslyšel jsem nebeské zvony. Nebyly to zvony nebeské, do nebe se po tom sprostém klení posledních 10 kiláků už nikdy nedostanu, to zvonila tramvaj v Lidovkách. Zrychlil jsem běh na rychlost 2 kiláky za hodinu a po několika dlouhých, opravdu velmi dlouhých chvílích, jsem spatřil restauraci Lidové Sady. Zmobilizoval jsem se, co to šlo a moc to teda nešlo, abych trochu důstojně dokulhal do cíle. Na lavičku jsem neusedl, ale upadl. Dostal jsem cílové razítko, a čas 23 hodin a 7 minut.
„Ale vy nemáte razítko ze Smědavy, tam jste přece být musel, jinudy to nejde!“
Zas mi vykaj a maj nějaký nejapný dotazy: „No tak nemám, mě už je všecko jedno!“
„Ale to nevadí, vždyť šlo jen o zážitek.“
„Jo tak zážitků pár mám, jen si to nepamatuju.“
A vtom ke mně kráčí Šedous a nese dvě piva. Prý mě viděl belhat a tak mi nese pivo. Měl u toho protivnej spokojenej úsměv. Tak jsem to pivo vypil naráz, a pak jsem mu ještě sebral to jeho, ať si jde koupit jiný, když má tolik sil. A on měl, došel si pro další a mě přines párek s rohlíkem.
Že už si prý odpočal, už na mě dlouho čeká. No není to bóží kamarád?
Tak jsem se odbelhal k výsledkové ceduli, a tam mě stouplo sebevědomí, s časem 23:07 jsem nebyl poslední, za mou ještě řada dalších chodců.
Tak jsem došel a snad přežiju. Posledním, desátým, překvapením, než jsem omdlel, byla zpráva, že kamarád Šedous to zvládl za 8 hodin a 21 minut.
To snad néni možný!
Ale bylo. Nejen že to bylo možný, ale já byl nemožný, Šedous mi pomohl do tramvaje a než se rozloučil, ještě dával pozor, abych dobře přestoupil. A nesl mi boty, já už musel jít bos, a že mi ani to nešlo, si můžete bejt víc než jistý.
Doma jsem velmi opatrně vlezl do vany a zjistil, jak teplá voda na odřeninách bolí, ale pak to pozvolna ustávalo. Nastal další problém, já z tý vany vůbec nemohl vylézt, to byla dobrá příprava na stáří, takhle to asi bude vypadat, až mi bude sedumdesát. Pak mě manželka ošetřovala jak mimino, dětský zásyp na odřené nohy, stehna i zadek.
V pondělí jsem si vzal dovolenou, která nyní konečně částečně splnila onen jindy nesmyslný název „dovolená na zotavenou“. Jenže jsem se za jeden den nestačil zotavit, svalová horečka, namožená kolena a záda a krvavá chodidla se léčí pomalu. No snad se to někdy upraví.
Tak jsem hrozně rád, že už jsem zase mezi váma kamarádi, a až se zotavím, tak vás pozvu na Jizerskou stovku, abych konečně viděl, kde jsem to byl. A abych nemusel závidět těm „starým“ tůristkám, které kromě jiného měly sílu a chuť vylézt na rozhlednu, co pod ní já jen podřimoval vyčerpáním. Jenže my to půjdeme velkým vandrem a půjdeme to v poklidu 4 dny.
Miloslav Lukavec – Lišák
Kategorie Próza