Jak jsem se stal trampem (P)

Panuje názor, že trampem se stává milovník přírody, nebo dokonce že je to životní názor. Taková blbost, nechápu, kdo to vymyslel.

Co je to les? Strom, mezera, zase strom. Ptáci tam řvou a kytky smrděj. Tak to je přesně „to“ po čem jsem celej život toužil. To u nás v hospodě u Pepíčka máme stromy umělý, na nich sedí papoušek z bakelitu. Když chcete pivo, zmáčknete na stole tlačítko, a papagaj začne křičet: pívo, pívo! Když chcete rum, stačí zmáčknout tlačítko dvakrát.

Když je vedro, Pepíček pustí větrák, a máme příjemný vánek a když k tomu v dálce šumí vodopád z mušlí na WC, nemá život nejmenší chybu.

Ale vy se ptáte, proč jsem tento krásný život opustil a začal trampovat. Nebylo to kvůli přírodě, nebo dokonce kvůli nějakýmu životnímu názoru. Já se stal trampem z donucení, ano, je to tak, byl jsem nedemokraticky násilně donucen jezdit do té vaší přírody.

To bylo tak, jelikož se soudruzi v sedmdesátých letech 20. století zbláznili a vyžadovali na občanech odpracovat 100 hodin zadarmo v „Akci Z“. Akce byla samozřejmě dobrovolná, tak jsem se na ni dobrovolně vykašlal a trávil ty hodin v restauraci u Pepíčka. Asi po roce si mě předvolali, postavili před komisi a dali mi vybrat ze třech možností.

Za 1. Odpracuji 100 hodin + 200 penále

Za 2. Půjdu na 5 měsíců do útulku na Pankrác

Za 3. Jelikož obci přes všechny socialistický páky co má, chybí tramp, tak se mám stát trampem.

No, makat se mně nechtělo, do krimu taky, to bych měl velkou absenci u Pepíčka, tak jsem vzal třetí možnost a stal se trampem. U Pepíčka mi všichni gratulovali k mému rozhodnutí, ale nikdo nevěděl jak se trampem stát.

Naštěstí jsem si vzpomněl na kamaráda z vojny Stenlyho a po-žádal ho o radu. Rozhod jsem se správně. Neuplynul ani týden a do-stal jsem od parda dopis.

Ahoj parde,

jsem potěšen, že přes svůj hraný odpor k přírodě chceš být jeden z nás. Jedeme na Lucernu. Ve Všeradicích tě čeká skupina trampů, který tě dovedou. Na tvou počest přijede Šedý Vlk, Kavče, Žralok, Moucha, Sam Indián, Kytka, Ještěrka, Buldok, Jerry, Vofce, Máslo a další. Zdar vandru

Stenly

Stenly mě nezklamal, ale na druhou stranu pěkně vyděsil. Vzal jsem si propustku od Pepíčka a vyrazil na nákup. V bazaru jsem nakoupil vodítka, akvárka, náhubky, mucholapku, plácačku na mou-chy a pro máslo ledničku. Jediný, co mě potěšilo, bylo že Olomoucký syrečky si zlomil nohu a nemohl se dostavit.

V pátek jsem v poštovním voze dorazil do Všeradic. Vykouknu z vozu a tam stojí banda špinavejch stvoření a čumí na příjezd našeho vlaku. Došlo mi, že to nejsou zvířata, pouze maji takové přezdívky. Okamžitě jsem svůj náklad prodal průvodčímu za dva sudy piva a sna-žil se nenápadně zmizet.

Bohužel mě uviděli a už se ke mně hrnuli. To, že mě zdravili Ahoj, ahoj!, ačkoli jsem je v životě neviděl, by ještě šlo. Ale že mi těma špinavejma pazourama podávali ruky a lámali palce, to už bylo horší. Bože, jak já se bál, aby mi ten paleček neulomili nebo abych nedostal žloutenku, protože při prvním pohledu na ně bylo jasný, že hygiena je to nejsprostší slovo co znaj. Vyrazili jsme. Škodolibě jsem si v duchu říkal: „To jsem zvědavej, jak se na tu Lucernu vejdete.“

Když jsme dorazili na místo, koukám, že Lucerna je vlastně seník. Taková blbost. Rozsviťte seník, leda že ho zapálíte, ale když zhasne, tak už ho nerozsvítí ani kouzelník.

Sednul jsem si k ohníčku a nenápadně pozoroval kamarády, jak jsou na tom s těma přezdívkama. A to byla katastrofa. Povídám:

„Kavče, vem si kbelík a doleť mi do hospody pro pivo!“

„Já neumím lítat,“ špitlo Kavče.

„Tak tos mě pěkně naštvala, Mouchu poslat nemůžu, ta by sedla někomu na lep, nebo by jí praštili plácačkou a pivo by mi domorodci vychlastali. No, nevadí, mám 5litrovou placatku rumu, tak do rána nějak vydržím.“

Dál mě zaujal Šedý Vlk. Ten blbec, když se zakousnul do špe-káčku, tak mu vypadla protéza do ohně. Pěknej vlk, s tím co mu zbylo v hubě by nepřekous ani žížalu. Nebo takovej Sam Indián. Měl krásný dlouhý vlasy (oba dva) spletený do copu, ale když sundal s hlavy ten kornout z drůbežího peří, a svítilo slunce, tak ta jeho pleška házela prasátka na 10 metrů.

Ráno nastal program pod vedením Stenlyho.

„Dem se cournout,“ rozkázal pard.

„Do hospody!“ zajásal jsem, ale marně.

„Ne, my trampové do hospody nechodíme,“ uzemnil mě Stenly.

Vyrazili jsme. Když jsme došli k palouku, zavelel Stenly:

„K zemi!“

Zblblej z vojny jsem sebou praštil na šutr a čekal co se bude dít.

„Hele, tam se pase srnka,“ nadšeně špitla Kavče.

No, tak jsme čuměli na srnku. Když se asi po hodině konečně ta kráva nažrala a odcupitala do lesa, zavelel Stenly vztyk. Zaraženě jsem zíral na prázdný palouk a nechápal, o co tu šlo. Být tu hostinský Pepíček, veme kulovnici, práskne ji, a večer bych měl srnčí guláš. Takhle jsem měl jen otlačený žebra a hlad. Popošli jsme pár metrů, když tu Kytka ukazovala na strom a dokola mlela:

„Hele, veverka!“

„Ba, stromokocúr,“ nechala se slyšet Marika ze Slovenska. Tak to už na mně bylo moc a já pěkně vypěnil.

„Veverka, veverka, abyste se náhodou nepodělali! Co pořád máte? Je to mrňavý, samá blecha, žrát se to nedá, a vy na to čumíte, jako kdyby přijeli Beatles do Rumunska.“

Situaci uklidnil Stenly nápadem.

„Jdem sbírat houby na večer.“

„Cože, Stenly, sbírat houby?“

„No, jasně, ty snad neznáš houby?“ nedal se odbýt Stenly.

„Ale jo, znám, občas nám Pepíček dělá hovězí na houbách, ale že si je hovězí sbírá samo, to vidim poprvé v životě.“

Podobně proběhlo dalších pár vandrů, když mě Stenly překvapil pozváním na Potlach.

„Podívej, Robine, jedem na Potlach, Briggi pořádá třetí ročník TRANSPLANTACE, to jako pardi píšou básně a povídky, a to se vyhodnotí na Potlachu, můžeš se taky zúčastnit.“

Tak to mě zaujalo. Pepíček nám promítal film s Bardotkou, a páni, ta co měla na sobě, no skoro nic, taky to byl film od 18 let. Těšil jsem se na setkání s Briggi, dokonce se zúčastnil básní „Operace“.

Operace

Pacient dvakrát kýchnul

pak na stole nám chcípnul

stala se věc nemilá

zabili jsme debila.

Když se člověk na něco moc těší, obyčejně zažije zklamání, a tak to bylo i v mém případě. Briggi byla blonďatá, to jo, ale na sobě měla snad patery tepláky, džíny a vaťák. V tomhle vohozu filmovat, tak na to mohly koukat i děti od 14ti měsíců. TRANSPLANTACE vlastně nebyla soutěž ze zdravotnictví, jak jsem se mylně domníval, ale ňákej TRAPSAVEC, takže moje dílo nebylo zařazeno do slosování, pro-tože téma byla zas ta blbá příroda.

Večer se všichni trampové shromáždili kolem hranice, až na tři. Pár metrů za náma nějakej polonahej pitomec mlátil do bubnu (asi volal déšť), a k tomu mu další dva blbci svítili zapálenejma košťatama. Načež se z druhý strany přiblížila další čtyři košťata a rozestoupila se kolem hranice. Briggi pohrozila tomu bubnujícímu šílenci, a ten toho okamžitě nechal. Pak rozkázala těm čtyřem košťatům:

„Ve jménu kamarádství, zapalte oheň!“

Košťata poslechla, a mýtinku rozzářil krásný táborák. Jenže než jsme se stačili usadit, zazněl rozkaz konkurenční osady VB.

„Ve jménu zákona, uhaste oheň a rozejděte se.“

No co, většina z nás se odebrala do místního hostince, protože bavte se s volem, když nemáte v ruce klacek. Asi o dvě hodiny po-zději dorazil zbytek naší skupiny.

„Máme jelita,“ nadšeně halekali.

„No, k pivečku jelítko nebude marný,“ pomyslel jsem si a začal hledat chleba. Jenže oni neměli ty jelita v batohu, ale od obušku na zádech, a hrdě se začali svlékat a ukazovat. Briggi se taky chtěla po-chlubit. Vylezla na stůl a začala se svlékat, jenže k našemu zklamání, když měla na sobě poslední troje tepláky, byla zavíračka, a dívat se venku po tmě nikoho nebavilo.

„Tak, Robine, vem si 14 dní dovolený a jedem na velkej vandr na Roháče,“ oznámil mi Stenly.

„Na Roháče? A v kolik tam zavíraj?“ zeptal jsem se.

„Roháče jsou hory a ne hospoda,“ uzemnil mě Stenly.

„Aha, to jako deš do kopce a zase s kopce, jo?“

„Přesně tak.“

„No jo, Stenly, co tam budem pít?“ odvážil jsem se zeptat.

„Jsou tam přeci plesa,“ uzemnil mě Stenly.

„Já se neptal v čem se budem koupat - mimochodem jsem se koupal minulej tejden - ale co budeme pít,“ nedal jsem se.

„No, přece vodu z ples.“

„Vodu? Pít vodu? Ty ses Stenly zbláznil. Vodu si náš hostinskej Pepíček netroufne dát ani do polívky, a ty to chceš pít?“

Nešťastně jsem seděl u Pepíčka a odhodlával se k hrdinskému kro-ku vypít půllitr vody. Asi po 15 pivech a 20 rumech jsem uchopil půl-litr s touto tekutinou a na dvakrát ho za obdivnejch pohledů naší party vypil. Když jsem se po třech dnech probudil na ARO, bylo všem jasný, že tudy má cesta trampa nevede. Sešla se schůze u Pepíčka.

„Tak podívej, trampe,“ ujal se slova Pepíček, „takhle už to dál nejde. Vždycky jsi urazil aspoň 20 piv, rumy nepočítám a bylo vese-lo. Teď tady sedíš na třech pivech, rum pomalu žádnej. To si myslíš, že to pivo budu lít do kanálu? Mimochodem, máš dvě áčka, jestli tě propustím pro hrubé porušení chlastací kázně, paragraf 53, tak ti nenalejou v celém ČSSR. Ale že máš pověst vynikajícího chlastače, dáme ti ještě možnost. Přijdeš makat na stavbu v akci Z!“

Při vzpomínce na vodu bych podepsal cokoli. Tak jsem podepsal.

Po dvou letech na naší stavbě v „Akci Z“ jsem nadmíru spokojen. Pepíček je kamarád, vyjednal mi pěknou smlouvu. No, posuďte sami - 2500 Kčs čistá ruka, 200 Kčs stravenky, včetně sobot a nedělí. Je sice pravda, že makám 16 hodin denně, ale mám jednu hodinu snídani, jednu hodinu svačinu a deset hodin oběd. Dovoz tvárnic a cihel nám dodávaj tempem ČD, a za basy piva domů to domorodci odvážejí tempem Formule 1. Dneska máme volno. Stavitel nás pozval na mejdan. Dostali jsme se do „Knihy rekordů“. Máme hotovej metr zdi a spotřebovali jsme materiálu, že by Číňani postavili novou zeď a ještě by přebytky mohli prodat Vietnamu.

Takže kamarádi a kamarádky, tu vaši přírodu nebo dokonce životní názor si strčte za klobouk. Čím víc budete pít vodu, tím rychleji budete vymírat a bude v republice klid!

Petr Houdek – Robin

kategorie Próza nad 23 let