.jpg?ph=7628832d1c)
Když jsem se na jednom letním táboře,kde jsem působil jako jeden ze spoluvedoucích, skamarádil s některými dětmi, napadlo mě vzít je na podzim s sebou na vodu. A v září téhož roku jsem to i udělal- splul jsem se třemi z nich na dvou lodích jeden úsek Berounky na Křivoklátsku, přičemž mi maminka jedné z nich dělala spoluvedoucí.
Verunka chtěla, aby byly na Berounce větší peřeje.A malá Jana se mi po skončení plavby svěřila, že loď na závěr přibrzďovala pádlem, aby ta plavba trvala déle.
To mě dojalo.
„Příště,“ pomyslel jsem si, „je vezmu na vodu zase. Ale ne na těch pár hodin jako teď, ale na celý víkend a spluji s nimi horní Vltavu od Lenory do Nové Pece!“
Člověk míní…
Jana i se svou maminkou téměř na poslední chvíli účast na druhé plavbě odřekly. A já si, když nic jiného, musel přinejmenším hledat na plavbu s dětmi novou ženskou spoluvedoucí.
Myslel jsem si, že mám celkem dost kamarádek, a to i některé vodačky. Jenomže…..
První (mimochodem velice fyzicky zdatná) byla zrovna nemocná. Druhá (bylo to v 90.letech) začínala podnikat a kupovala si právě o víkendu dodávku. Třetí měla víkendový seminář, čtvrtá podobný seminář sama pořádala.Pátá,hluboce věřící,měla nějakou církevní akci. A tak dále, a tak dále…
Předposlední, koho jsem oslovil, byla jistá docentka klinické biochemie, takto kovaná vodačka. Pro ukázku snad stačí, když řeknu, že ještě za dob komunismu, když si chtěla sjet shodou okolností také horní Vltavu z Lenory a zjistila, že její loď trčí ve Strakonicích, neb všechny nákladní vagóny byly „odveleny“ na podzimní sklizeň brambor, zajela si tam vlakem, narvala svou kánoi (klasickou, ne nafukovací!) takříkajíc na hraně porušování fyzikálního zákona o neprostupnosti hmoty do tamního malého motoráčku, odvezla si ji do Lenory a tu Vltavu si pak stejně sjela.
I ona mi- aby se to nepletlo- odmítla účast a ještě podotkla:
„Víš,kdyby se to stalo mně,že by mi tolik lidí odřeklo,zamyslela bych se nad tím, jestli není..“
„…osud proti tomu?“ dokončil jsem za ni.
„Tak nějak.“
Později jsem si na tenhle krátký rozhovor vícekrát vzpomněl.
Jako poslední mi zbývala už jen Libuška. To byla sice už starší paní, ale dosud hrála aktivně tenis. A navíc jsem ji poznal v Norsku, kde, věk nevěk, běhala po kamenech a po ledovcích jako čiperka. Ta kupodivu jet mohla.
Oddechl jsem si. Jak se ukázalo, poněkud předčasně.
V pátek ráno jsem pádil podél pražské magistrály, lačně hltaje „vonný“ smog. Nějaký puberťák totiž oznámil telefonem, že v metru je bomba. A já musel v práci stihnout takzvané ředitelské poradní hlášení.
Samozřejmě, že v metru žádná bomba nebyla. Ale to hlášení jsem- zdravě vyuzený- stihl.
Ještě že mi vstřícný šéf oddělení povolil v pátek odejít z práce o něco dříve, takže jsem se mohl před odjezdem vrátit na skok domů, a nemusel jsem tudíž aspoň podél té magistrály pádit s veškerou bagáží.
S tou jsem se něco později „valil tímto světem“ ve stylu Franty Zapadla z Lokálky směr nádraží. On sice váží (prý) 125 kg a já jsem tehdy vážil tak o půl metráku méně,ale ten rozdíl jsem celkem hravě dohonil dvěma bágly-na zádech a na prsou V jednom jsem měl vyfouknutou loď-miniraft,ve druhém vše ostatní,včetně dvou stanů–pro „pánskou“ a „dámskou“ část výpravy- a elektrického vařiče, neb jsme z pátku na sobotu měli přenocovat v tělocvičně jedné malé pošumavské školy. Celkový obraz pak vhodně doplňovala čtyři svázaná pádla v ruce.
Cesta vlakem i nocleh v tělocvičně proběhly pak už bez větších příhod.
Ráno jsme mířili pošumavskou lokálkou do hor a dál do Lenory a vypadalo to, že už je všechno v pohodě. Jen Klárka si stěžovala, že ji pobolívá rameno.
U řeky jsme začali nafukovat loď vedle Němců, kteří měli podobný raft jako my, jen o něco větší. V duchu jsem propočítával váhu nás všech včetně bagáže. Loď bude o něco přetížená, ale to by se mělo zvládnout.
Vtom začala Libuška panikařit, že přetížená loď nesjede ani ten malý říční stupínek za lenorským mostem. Trochu jsem se podivil, takovou jsem ji z Norska neznal. Ale co!
„Tak to sjíždět nemusíš, Libuško, sjedu to sám s Verunkou. Verunko, budeš můj háček?“
Dodnes mám dojem, že ta malá tenkrát spěchala na příď mé lodi ráda.
Samozřejmě, že ten stupínek jsme sjeli zcela hladce. Vyhnul jsem se ostrým kamenům v zátočině, přistál za ohybem řeky na písčitém břehu a vydal se zpátky pro Libušku s Klárkou.
Houští za tím písčitým břehem bylo tak husté, že jsem musel používat pádla jako mačety, abych se jím prosekal.
Když jsem se konečně prodral tou houštinou zpátky k místu startu, strnul jsem.
Němci s raftem byli pryč, děvčata také! Zíral jsem- řečeno s kapitánem Kidem- na „dočista prázdnej flek“!
Kam se poděly? A proč vůbec odešly? Vždyť mají všechnu bagáž u mne v lodi!
„Klárkóóó! Líííbuškóóó!“ zavolal jsem.
Pak jsem zakřičel. Řval jsem.
Nic.
Chodili jsme pak s Verunkou po celé Lenoře a já se vyptával turistů česky i německy. Zase nic.
„Tak to se nedá nic dělat. Ty už jsou pryč. Verunko, vyplujeme a necháme jim tu vzkaz.“
Přiostřil jsem nožem klacík a přibodl do hlíny na místě startu lístek se vzkazem. Pak jsme- vlastně podruhé- vypluli.
Chvilka pohody na tiše zurčící, plynoucí, liduprázdné šumavské řece!
Jenže ta pohoda nemohla být úplná. Kam se, lámal jsem si v duchu hlavu, ty dvě jenom poděly? A proč, himlhergot, vůbec odešly?
Před námi se klenulo nad řekou krásné zelené přírodní loubí.
Nepamatuji se, že bych jindy dělal takovou- slušně řečeno- hloupost a vstával za jízdy v lodi. Teď jsem to ale udělal, protože jsem si tu scenérii i se svým malým háčkem na přídi chtěl vyfotit.
Jenomže takové přírodní loubí se obvykle skládá z klenutých větví. První jsem se ještě stačil vyhnout, ale druhá mě zasáhla přímo do prsou.
Když jsem se vynořil z vody, spatřil jsem Verunku, jak usilovně kontruje a snaží se zastavit loď. Moc se jí to nedařilo- byla malá, měla malé pádlo a loď byla naložená čtverou bagáží..
Rozběhl jsem se vodou za ní. Vzhledem k tomu, že mi řeka v těch místech sahala tak do půli stehen, to byl takříkajíc běh s handicapem.
Ale Verunka byla chytrá- vztáhla ruce,zachytila se za splývající vrbové proutí, a tak loď zastavila.
Nasedl jsem, mokrý od hlavy až k patě jako vodník, a pluli jsme dál.
(Ty fotky byly po vyvolání takové, řekl bych,impresionistické, s tónovanými barvami. Tenkrát jsem ještě neměl digitál).
Na chvilku jsme se zastavili u známého dřevěného mostu z rechlí. Pak jsme pluli zase dál. V proudu řeky místy postávali ve vysokých holínkách rybáři a muškařili. Lovili pstruhy.
Jen Klárka s Libuškou nikde.
A tehdy jsem poprvé zahlédl ve Verunčiných očích slzičky.
„Najdeme je?“ zeptala se úzkostlivě.
„Najdeme je, Verunko!“ odpověděl jsem tak rozhodným tónem, až jsem se sám sobě podivil. A v duchu jsem si pomyslel: „Ano, najdeme je- jenomže kdy a kde?“
Soumarák! Podpluli jsme most a přistáli u pravého- teď v září liduprázdného- břehu.
A vtom se na něm zhmotnila dobrá víla, výborně maskovaná za místní paní středních let.
„Nehledáte náhodou babičku?“
„Ano, hledáme!“ odpověděli jsme s Verunkou unisono. „Kde….?“
„Víla“ ukázala rukou za sebe.
Po travnatém břehu k nám přibíhaly obě ty uprchlice.
V prvním okamžiku se ve mně vzedmula velká vlna vzteku. Ale pak se přes ni převalila ještě větší vlna úlevy a když doběhly, všichni jsme se objali.
Konec dobrý, všechno dobré, pomyslel jsem si. A nahlas jsem řekl: „Teď postavíme stany, rozděláme si oheň, uvaříme si večeři, přespíme tady a ráno poplujeme dál.“
„Ale když mě bolí rameno,“ ozvala se Klárka.
Znal jsem ji z tábora jako zdatné malé děvče,navíc narozené ve vytrvalém znamení Kozoroha. To rameno byla téměř jistě psychosomatika, ale co jsem měl dělat?
„Nechtěla by sis lehnout do stanu a přespat tady?“ zkusil jsem to ještě. „A ráno uvidíme. Když ti zítra ráno bude zase dobře, poplujeme dál, když ne, vrátíme se odtud.“
„Ne. Prosím tě, vraťme se hned teď.“
Co jsem mohl dělat?
Poslední vlak z Gun Hillu, pardon, ze Soumarského mostu, jel v sedm hodin večer. Až na zhruba padesát ocvočkovaných metalistů, kteří ten jediný malý motorový vagónek téměř zaplnili, jak jeli do Malenic na diskotéku, to byla pohodová jízda. A také až na tu trochu stesku nad nevydařenou plavbou.
Libuška mi mezitím vysvětlovala svůj „úhel pohledu“: Když jsem s Verunkou odplul, domnívala se, že jsem ujel natrvalo a nechávám je tady (no, nevím, nevím,zda je tohle můj styl), a tak si i s Klárkou v mžiku stoply autobus- ne obyčejný, nýbrž zájezdový vodácký, s vlekem pro kánoe,jenž tamtudy zrovna projížděl. Obě sice u sebe neměly nic než pádla, ale právě podle nich v nich řidič rozpoznal vodačky a vzal je s sebou do Soumarského mostu.
Tam začala v Libušce hlodat neodbytná myšlenka, že se přece jenom snad trošičku ukvapila. A tak obě nasedly na motoráček a vydaly se zpět směr Lenora.V Lenoře-zastávce nás Klárka zahlédla oknem u toho mostu z rechlí.
Obě okamžitě vystoupily z vlaku a seběhly dolů k řece. Jenomže my jsme je neviděli a mezitím jsme už odpluli.
Být teď já na Libuščině místě,začal bych loď honit pěšky po silnici- je to jeden z mála úseků řeky, kde souběžně s tokem vede silnice i železnice.
Jenže ony se- dodnes nevím,proč-vrátily proti proudu pěšky do Lenory. Tam zjistily, že žádný motoráček směr Volary toho dne už nejede.
A tak Libuška hledala, až našla přímo na lenorském nádraží jednoho dobráka s autem, který je obě odvezl do Soumarského mostu,kde jsme se setkali.
Mezitím jsme dorazili do Strakonic. Byl tam telefon na mince (byla to 90. léta a mobil tehdy ještě neměl žádný z nás), a tak jsem mohl sdělit mírně udivenému tátovi Verunky a Klárky, že se vrátíme už dnes pozdě večer.
Za chvíli jsme už ujížděli rychlíkem směr Plzeň.
„Máte nečitelný lístek, je neplatný!“ oznámil mi průvodčí.
„Ksakru!“ Zaklel jsem, ale jenom v duchu. V Soumarském mostě není staniční pokladna, a tak nám průvodčí ručně vypsal lístek ve vlaku. Já si ho mechanicky vložil do své pořád ještě mokré ledvinky a vlhkost v ní písmo inkoustové tužky rozpila.
Žijeme v tržním hospodářství bez přívlastků, pomyslel jsem si a nahlas jsem řekl:“Pane průvodčí, ale čísla jsou ještě čitelná! Tohle je cena cesty za dospělého, tohle za důchodkyni a tohle za dvě děti!“
A bylo tomu tak.
Průvodčí sice brblal- já mu tu jeho velkou chvíli takhle zkazil!- ale nechal nás být. (Později mi lístek uschl natolik, že se stal celý opět čitelným).
Plzeň! Za dvě hodinky jsme doma!
Člověk míní, České dráhy mění.
„Pozor, pozor, hlášení! Rychlík „Cassovia“ do Prahy je zrušen!“
Nebyl to apríl. Toho roku byly na Moravě povodně. A rychlík z Chebu do Hranic na Moravě dráha kvůli tomu „velkoryse“ zrušila rovnou celý!
Nocleh na plzeňském nádraží je pro drsňáky. Se dvěma malými děvčaty to bylo nemožné. Naštěstí jel ještě poslední osobák na Zbiroh a Zdice.
„Verunko, Klárko, Libuško- jdeme!“
V téměř prázdném vlaku dostala Libuška „spásný“ nápad, že musí dát zprávu tatínkovi obou děvčat, že dorazíme až ráno.
„Nemusíš. Nádražní rozhlas v Praze bude jistě hlásit to samé, co v Plzni, a on to už pochopí.“
Nedala si to vymluvit.A tak běhala sem a tam doslova po celém vlaku přes spojovací můstky mezi vagóny, v ruce lístek s telefonním číslem, a usilovně se snažila ho někde předat výpravčímu.
Jenomže měla až neuvěřitelnou smůlu. Když doběhla dopředu, stál výpravčí až u posledního vagónu. A když zas doběhla dozadu, výpravčí mával výpravkou těsně u lokomotivy.
Zkrátka- ani na jedné zastávce se jí to nepodařilo předat a za Zbirohem to už vzdala.
Ve Zdicích bylo ztemnělé nádraží a zamčená čekárna. Napadlo mě sice, že bych mohl postavit stany na trávníku u nádraží, ale kvůli dětem jsem raději přemluvil výpravčího, aby nám odemkl čekárnu.
Kupodivu to udělal. Verunka s Klárkou si lehly na dřevěné lavice a obě v tu ránu usnuly. Já si zdříml zanedlouho poté. A Libuška? Ta seděla a probděla vsedě celou noc. Někdo by možná řekl, že si to třeba uložila jako pokání.
První ranní vlak jel ve čtyři a po páté jsme byli v Praze. V šest jsem dovezl Verunku a Klárku domů. Jejich táta měl naštěstí, coby někdejší absolvent plzeňské Porty, pro takové situace pochopení.
Domů jsem dorazil v sedm ráno. Zazvonil jsem, ale bez odezvy.Pak jsem zaklepal- nic. Ticho.
„Rána jsou smutnější než večer….,“ zpívá Jarek Nohavica. Táta mi umřel o rok dříve- divíte se, že mě bezděky napadla i myšlenka na nejhorší?
To už jsem bušil do dveří pěstí a z okolních bytů začali vykukovat mírně rozespalí sousedé. Jeden z nich měl mobil.
Zavolal jsem tedy na zámečnickou pohotovost. A sotva jsem ukončil hovor, otevřely se dveře a z nich vykoukla má rozespalá máma, nevinnost sama.
„Co je? Já jsem do čtyř nemohla usnout….“
Řítil jsem se předsíní k telefonu, abych to odvolal.
„Už odjeli,“ řekl mi neosobní hlas na druhém konci linky. „Zaplatíte tři sta korun za zbytečný výjezd!“
A tak jsem- jako tečku za tím výletem- ty tři stovky zaplatil.
O dva dny později se dostavila nečekaná návštěva- Libuška. Přišla s omluvou a dokonce s kytkou(!) A pak jsme si dlouho navzájem ukazovali fotky z Norska.
Jenomže- z důvodů zcela záhadných- jsem pak už Libušku na žádný vandr nepozval. Ani pěší, ani vodácký.
Jakub Florian
Kategorie Próza