Jak svět přichází o prozaiky (P)

(literární črta ze života)

   Ano, můj závěr je jediný správný. Už od loňského Trapsavce cítím, že trampská literatura stagnuje a není, kdo by jí pozvedl na úroveň, jíž se říká světová. Múzy čekají na spasitele.

   Není to neskromné tvrzení, ale v hloubce duše cítím, že jsem to já. Ano, já jsem mesiášem trampské kultury. Musím přesvědčit činy, že Mojžíšem našeho duchovna jsem já.

   Ihned jsem vzal blok, ořezanou tužku a vykročil jsem do lesa, abych ve stínu stoletých velikánů sál plnými doušky ze studánek inspirace.

   Čas, který trávím marným se otáčením do temných zákoutí, kdeže to číhá invence, ta nepolapitelná potvůrka, si zpestřuji úvahami o rychlém naučení švédštiny, abych mohl oslovit švédského krále v jeho mateřštině při předávání Nobelovy ceny za literaturu.

   Najednou se mě zmocňuje neklid. Nějaká temná síla zrychluje můj krok. Toto je snad ten dlouho hledaný polibek múzy? Pevněji jsem sevřel pero v ruce. Místo rychlých pohybů po papíře ztělesňujících tvůrčí abstraktno, dávaje tak hmatatelnou podobu citlivé umělcovy duše, ruce rozepínají kalhoty a tělo se vrhá do houštin.

   Přece jen jsem vykonal cestu od duše k tělu. Můj duševní průjem se transformoval na průjem skutečný, fyzický.

   Pero jsem do inkoustu nesmočil, blok sloužící k zachycení dojmů jsem však použil. Ani jeden list nezůstal čistý.

   Nad svojí literární budoucností jsem zlomil hůl. Nutno je věnovat se věcem přízemnějším.

Tomáš Ledvina – Kecal

3. místo v kategorii Próza začátečníků