Jako v pohádce (P)

   I když jsem se s Mariánskolázeňskými čas od času setkal, vzdálenost byla příliš velká a to na nějaké společné akce nebylo. Proto jsem se dal v Horní Suché „do party“ s Lubošem, který bydlel v nedaleké kolonii finských domků. Pracoval na dráze, rád a dobře fotografoval a samozřejmě také trampoval. Krom toho, že trochu prášil, to byl docela solidní kámoš. Šili jsme u stejné švadleny, proto se naše oblečení dost podobalo.  Sám bych na něco takového nepřišel, zvlášť, když mi v té době konfekce seděla jak ulitá. To on mě přesvědčil o skutečnosti, že hadry, co se dají koupit v Prioru, nám spíchne švadlena za stejné peníze a podle našeho přání. Při výpravách do havířovského letního kina a za holkama, nás dokonce leckdo považoval za dvojčata, což zejména on nikomu moc nevyvracel. Jeho drobné nepravdy nás často dostávaly do komických až svízelných situací, proto jsem s ním mnohem radši jezdil do Beskyd. Na jeden čundr jen tak nezapomenu.

   Jako domorodec byl Luboš o hodně informovanější, a tak mi jednou, někdy uprostřed zimy, povídá: „Kubo, slyšel jsem, že Andy z Havířova slaví nějaké kulatější narozeniny. Co říkáš, že bysme se k němu taky vypravili?“

   Samozřejmě jsem souhlasil.

   „A kdepak to má?“

   „Na Javorovém. Z Třince se vyvezeme lanovkou, potom kus pěšky po červené a na hřebenu už jsou ukazatele.“

   Víc nebylo třeba říkat. V pátek jsem vynechal oběd v závodní jídelně – beztoho na mě většinou nezbylo, neboť se vařilo hlavně pro ty, kteří šli na odpolední směnu. Na „brigošu“ jsem popadl stále sbalené tele, kytaru v dekovém pytli a pospíchal na vlakovou zastávku. Luboš i s fotoaparátem už čekal.

   Stejně jako já ani on neoplýval bůhvíjakou zimní výstrojí – nějaký ten svetr navíc, seprané maskáče a pohorky. Já měl vysoké kožené boty vyplněné onucemi, slabé manšestráky a bundu do pasu. Na spodky jsem nezapomněl, ty však zatím odpočívaly v teleti, neboť se dalo čekat, že bude ve vlaku horko. Jediné, v čem jsem byl opravdu důsledný, byl ledviňák.

   Pantografem jsme se během hodinky dopravili přes Albrechtice, Chotěbuz a Těšín do Třince. Stanici lanovky jsme také našli za chvíli a nechali se z husté mlhy, která dole panovala, vytáhnout na prosluněný vrchol sjezdovky. Odsud jsme museli pokračovat pěšky, neprošlapaným sněhem do kopce, ke hřebenu.  Značení bylo dobré, ale nesměli jsme moc otálet. Mlha nás pomalu doháněla. Stačilo se na chvíli zastavit a v momentě jsme byli jako v prádelně. Ještě nějakou chvíli se nám dařilo jí unikat, ale nakonec se všechno ponořilo do bílé tmy. Jak se zároveň šeřilo, ubývalo viditelných značek, až se nám docela ztratily. Ani my dva jsme se nesměli od sebe vzdálit na víc než dva metry, abychom měli jistotu, že jdeme oba stejným směrem. Na nějaký rozcestník na vrcholu jsme mohli klidně zapomenout. Z průseků mezi smrky se dalo odhadnout, kudy jednotlivé cesty vedou, ale kam, to se zjistit nedalo. Vybrali jsme si z několika možností tu nejširší a brodili se hlubokým sněhem nazdařbůh...

   Po nějaké hodině chůze, nemajíce potuchy kde jsme, se náhle mlha rozestoupila a na zasněžené pláni před námi se zjevilo dvanáct měsíčků, sedících okolo ohně. Teda tak to na první pohled vypadalo a taky nás v ten moment napadlo, že nejspíš meleme z posledního a dostavily se přeludy.

   Po bližším ohledání scenérie jsme měsíčky zavrhli. Leda, kdybychom přidali měsíc knihy, československo-sovětského přátelství a bezpečnosti silničního provozu, by to sedělo. Ano, bylo jich patnáct. Muži a ženy – žádný z nich si Andy neříkal -, všichni trampové z Havířova a Karviné, kteří zde cosi po svém slavili. Samozřejmě nás hned pozvali k ohni a nabídli nápoj, kterého měli snad patnáctilitrový kotel a po kterém byla celá tato akce pojmenovaná – Grogopití. Moc vody v něm nebylo... Později jsme jim za to zahráli nějakou tu Japonečku, Broučka či Pampelišky. Bylo to začátkem pětasedmdesátého roku, přesto ani jednu z těch písniček doposud neslyšeli!

   Jak to před několika hodinami nevypadalo moc nadějně, dopadlo nakonec všechno dobře. Na svahu pod ohněm se proti hvězdami zalité obloze tyčily tři patrové seníky, kde jsme se do růžova vyspali. Návštěvy hajného se nikdo bát nemusel. V Beskydech se ctí nepsaný zákon, že se jednoduché stavby, včetně načerno postavených trampských chat, nezamykají. Dřevorubci, turisté, trampové ani hajný nikdy nevědí, kdy se nestihnou za světla vrátit dolů. V těch případech jde všechno stranou a každá střecha nad hlavou je dobrá.

   Ten, kdo takovou boudu opouští, teď nemám na mysli zrovna seník, zanechá tam zbylé konzervy a připraví trochu dřeva. Pokud v takovémto nouzovém obydlí musí někdo přenocovat, zpravidla je to kvůli tmě nebo mizernému počasí. V obou případech se suché dřevo shání špatně. To se nás protentokrát netýkalo, neboť seník a otevřený oheň, to k sobě nejde.

   Sám pro sebe jsem si říkal, že budu muset Luboše, všeobecně známého sedmilháře, protentokrát podpořit. Nepochybně bude o našem podivném, náhodném setkání kdekomu vyprávět a jen málokdo mu bude ochotný uvěřit. 

   Zdá se, že klasika, než napsal pohádku o dvanácti měsíčkách, potkalo něco podobného, co nás. Z vlastní zkušenosti ale vím, že v zimě na horách seženete spíš rum než jahody.

Antonín Pačinek – Apač

Kategorie Próza