Jedovnice (P)

Moje starší sestra Helena, na rozdíl ode mě, jezdívala na prázdniny k tátovi do Boskovic. Vyprávěla mi o dobrodružství, které tam zažila se sestřenicí Maruškou a další kamarádkou. Tajně se vypravily do Jedovnic, k rybníku Olšovci a vrátily se až druhý den! Nebudu popisovat, ani si moc nepamatuju, jak měl otec tehdy vyvádět, ale Jedovnice už jsem z hlavy nepustil.

Když jsme s kamarádem Zubem, počátkem srpna devětašedesátého roku, stáli před otázkou, kam se vypravíme na velký vandr, napadlo mě právě tohle Helenou vychvalované jihomoravské městečko.

Lehce mě zaskočilo, že první tovaryšský plat z truhlárny dostanu až se vrátím z čundru a Vláďa na tom byl s penězi za lesní brigádu úplně stejně. Mých tři sta sedmdesát korun za služby na mariánskolázeňském požárním útvaru a jeho nějakých sto padesát by na cestu kolem světa nevydalo, ale na Moravu by to stačit mohlo. O tom jsem přesvědčil Zuba, on zase svoji rodinu a tak jsme mohli jet. Nechtěl jsem však nic ponechat náhodě a požádal mámu, aby mi tu úplně první gáži vyzvedla a kdyby bylo nejhůř, něco mi telegraficky poslala na udanou poštu.

Zubova maminka mě znala jenom z jeho vyprávění, ale nejspíš nám oběma důvěřovala, když ho se mnou pustila. Na celý měsíc! Občanku ještě samozřejmě neměl, což mu semtam hlídka VB odmítala uvěřit, zato já byl plnoletý, tudíž za něho odpovědný. A věru, lehké to nebylo. Už ve svých necelých patnácti letech byl bezesporu osobnost a na svém dospělejším vzhledu si dost zakládal.

* * *

Blanensko nás kromě špatně vychlazeného piva vůbec nezklamalo, zejména Jedovnice, jejich okolí a také příslovečně srdeční a přímočaří Moraváci.

Jen jsme se trochu zorientovali a seznámili s prostředím, už bylo třeba poohlédnout se po noclehu. Vyvalovat se někde mezi stany, nebo si v nedalekém lesíku omylem do něčeho lehnout, jsme jednomyslně zavrhli. Nějací chlapíci, taky v zeleném, nás nasměrovali rovnou pod převis u Rudického propadání. Než zjistili jak moc jsme zdaleka, nechápali, nad čím tolik přemýšlíme – kde jinde by se měli trampové utábořit!

Šli jsme tedy podél Jedovnického potoka, obloukem obešli pilu a docela snadno místo našli. Očouzená skála, ohniště ohraničené kameny, v sešlapané trávě poházené větve a opodál vykopaná díra na odpadky. To všechno napovídalo, že tam bývá občas plno. Po večeři jsme rozložili celty s dekami a každý na jedné straně ohniště se uvelebil. Místa tam zas tolik nebylo a zvlášť za deště, bylo-li nutné se stáhnout od okraje převisu, se tam víc než pět spáčů nevešlo. Museli jsme být hodně zmožení, když nás neprobudil příchod dalších nocležníků. Kluk s holkou z Brna si museli lehnout až skoro na louku, jak moc jsme se roztahovali.

Nějaká Bobina s Andym byli první vlaštovky. Od té doby jsme tam skoro vůbec nebyli sami. Tu přijeli trampové z Boskovic, nebo z Vyškova, pak zas Brňáci a Svitavští. Vznikla tak zajímavá a stále se měnící létem ohraničená komunita. Přijížděli, odjížděli do práce, vraceli se v jiném složení, týden zůstali, pak zase odjeli. Jenom já a Zub jsme zůstávali a obráželi okolí – Boskovice, Rudice, Jedovnice, Blansko.

Z těch, kteří se vraceli pravidelně, bych zmínil jednoho Vyškováka, kterému trefně říkali Čert. Viděl jsem v životě mnoho ďáblů, rarachů a satanů v pohádkách – namaskovaných herců, loutek i těch kreslených –, ale takhle od přírody vydařený exemplář poprvé. Vlasy černé, kudrnaté jak drátěnka na nádobí, obočí nasupené a huba tak tmavá, že z ní bělmo očí přímo svítilo. Jak měl vizáž ďábla, tak to byl miliónový chlapík. Ledabyle oblečený a věčně bosý, á la Zivar z chudobince. Po kapsách nosil tužky, uhly, pod paží skicák a věčně někoho portrétoval.

Když jsme vegetovali na jedovnické Rivieře, čtrnácti a patnáctileté holky, taky z Vyškova, se ho chodily ptát, zda smějí jít s „těma a oněma“ klukama tam či onam... Jak se některá nedejbože zlískala, nebo spáchala jinou ostudu, dostala zaracha a příště s nima do Jedovnic nesměla. Šlo možná o trochu podivné vztahy a vazby, ale holky ho respektovaly jako staršího bratra a fungovalo to. Mámy se o dcery bát nemusely!

Jednou, po návratu z jakési výpravy, nás překvapil stan postavený nedaleko převisu, přímo uprostřed louky nad políčkem s bramborama. Dvě žáby se vyvalovaly na dece a na naše trampské (spíš vodácké) ahóój odvětily dobrý den. Tak to nebyly žádné trampky, nýbrž mastňačky. Jistý odstup si udržovaly jen do chvíle, kdy se Čert opodál usadil, vyndal fidlátka a začal louku i s nimi malovat. Zvědavost jimi přímo cloumala, samy se daly do řeči, až nakonec zasedly k našemu ohni. Pozvali jsme je ochotně na večeři, ony nás ráno na kafe a tak to šlo pár dní, dokud nebyly na mizině. Aby to neměly tak lehké, přiřítil se starý rozčílený pán v mysliveckém klobouku a milé žáby z louky vykázal, že mu válí trávu. Co teď! Doma řekly, že jedou stanovat na čtrnáct dnů. Přece se nevrátí po týdnu, že už nemají peníze, protože je trampové vyjedli! Volky nevolky se musely přestěhovat za námi, pod skalní převis.

Druhý den, abychom je jaksepatří pomstili, sklidili jsme grobiánovi půl brázdy brambor a hned jich dali plný kotlík vařit. Když už byly skoro měkké, kdosi škobrtl a bramborami uhasil oheň. Čert je nahrnul zpátky do kotlíku a zval „ke stolu“. Po chvíli jedna ze strávnic zanaříkala: „Mně skřípó kamínky mezi zubama!“

On ji otcovsky odvětil: „Žer co je, nebo si dondi do Rudic na střešně!“ A bylo po odmlouvání.

* * *

V pátek přivezli Vyškováci nové baterie, tudíž se mohla uskutečnit plánovaná výprava do asi dvě stě metrů vzdálených jeskyní.

Jít do podzemí se třema baterkama by bylo dost odvážné, se dvěma už riskantní a s jednou velmi nebezpečné. Jít tam dokonce sám se rovnalo holému šílenství. Stačil chybný krok, nebo závada na baterce a nešťastník by možná navěky zmizel někde v hlubinách.

My se tam vypravili čtyři, což byla podle nás nejlepší z variant a venku zanechali jednoho, který by po určité době – snad po dvou hodinách – přivolal pomoc. Kvůli chladu se tam totiž dobrovolně dýl než hodinu vydržet nedalo.

Za potokem, který se ztrácel pod vysokou skálou, aby uvnitř vytvořil vodopád, jsme se dostali do klenuté prostory. Vzadu u jejího úpatí zela tmavá díra, kterou bylo možné se po mokré žerdi do podzemí spustit. Všude, kam baterky dosvítily bylo vidět halabala poskládané balvany, některé o velikosti autobusu.

Šel jsem jako poslední. Jak se tak v předklonu pomalu šoupu po kluzkém kameni, vypadl mi z kapsy rakušák. Jindy bych to možná nechal být, ale tady šlo o případný nouzový zdroj světla! Slezl jsem k patě balvanu, přičemž kluci pokračovali dál. Šmátrám, hledám, ale nikde nic. Nejspíš mi zapadl pod támhleten práh – a ono by se pod ním snad dalo i podlézt...

Jakýmsi sifonem jsem se dostal do úzké prostory nějakých pěr metrů dlouhé a dva metry vysoké. Stěny byly pravidelně zdobené žlábky velikosti dlaně, které před celými věky vymlela voda. Vzadu, u samého stropu byl otvor, jímž se dalo jednosměrně prolézt. Obráceně – zvenku dovnitř – to bylo neproveditelné. Jen jsem tudy chodbu opustil, dolezli ke mně ostatní, jež terén donutil k větší oklice. Rázem a se vší vážností chodbu pojmenovali – Apačovou zkratkou! Dodnes jsem přesvědčený o tom, že v oné úzké prostoře nebyl nikdo přede mnou ani po mně. Speleolog, kdyby se tam chtěl nasoukat spodem, tak jedině bez přilby a veškerého dalšího vybavení, což by pravděpodobně nesměl, a vrchem to prostě nešlo. Navíc by tam žádný vchod nepředpokládal. Leda, že by mu právě v těch samých místech vypadlo z kapsy něco nepostradatelného.

* * *

Propadání nenese svoje zvláštní pojmenování pronic zanic. Říkalo se, že když se tam dole udělají tři značky v jedné ose, za čas v ose nejsou, pokud některá dokonce úplně nezmizí. Já se do jeskyní vrátil za rok, ale sifon, kterým se do chodby lezlo, už k nalezení nebyl.

* * *

Kdo Zuba neznal, nevšiml by si drobné vady řeči – koktání. Také já jsem to hned napoprvé nepoznal. Navíc, když hrál na kytaru a zpíval, neměl s tím vůbec žádné problémy. Do velkých debat se také nepouštěl, čímž na své okolí působil jako rozvážný, přemýšlivý a vyrovnaný člověk. Když se k tomu přidal jeho dospělejší vzhled, nebylo divu, že se o něho začalo zajímat opačné pohlaví.

Jedna z děvčat, které původně stanovaly na louce – brunetka, sedmnáctiletá budoucí zdravotní sestra – se mě stranou zeptala: „Apači, Kolik je Vláďovi roků?“

A byl tady průser! Se vší zodpovědností, bez jakékoliv škodolibosti jsem zahlásil: „Bude mu patnáct a po prázdninách jde do devátý třídy...“ Od té doby mi Zub moji nemístnou pravdomluvnost příležitostně připomíná a vyčítá. Takový nevděk!

* * *

Přes Čertovo malování se naše parta z podpřevisu dostala do povědomí několika studentek, organizovaně stanujících v nedalekém táboře. Aby nás materiálně podpořily, odmítaly s ostatními konzumovat polévky, guláše a omáčky, aby se prý moc nespravily. Když navíc přesvědčily ostatní, aby se přebytky nevylévaly, ale poskytly potřebným „sousedům“, nastaly nám dobré časy. Také ve druhém táboře, kde byly děti, se najednou začalo víc hledět na linii, aby zbylo pro trampy, kteří jim zahráli na kytaru. Největší hody však nastaly, když se postupně oba tábory rušily. Všechno, co v kuchyních zbylo – mimo jiné chleba, vajíčka naložená ve skle a spousta másla –, poslali vedoucí nám, pod převis.

Nic však netrvá věčně. Zásoby zmizely velmi rychle, my s Vláďou už jsme se jenom vezli a proto bylo třeba trochu se revanšovat. Když už všem zase kručelo v břiše, sáhl jsem k nouzovému opatření a z pošty napsal mámě telegram, ať mi pošle do Jedovnic pár korun. Druhý den to vypadalo, jako když se chystáme vyloupit poštovní úřad. Nějakých šest lidí sedělo na zemi okolo obložení naproti prosklené přepážce a mlčky čekalo na přísun.

Hned jak úřednice vyslovila moje jméno a po ověření totožnosti mi vydala dvě stovky, přesunul se celý štrůdl hladovců do mlékárny. Je to až k nevíře, ale za šest korun jsme nakoupili dvacet rohlíků! K tomu nějaké ty sýry, mléko a mohlo se hodovat.

* * *

Prázdniny se pomalu chýlily ke konci a bylo třeba pomýšlet na návrat. Bajvoko jsme spočítali, co bude stát dráha kombinovaná autostopem a zbytek dali do placu. Tak jsme si tamní lidičky docela oblíbili, ale co naplat. Museli jsme se rozloučit s tím, že některé z nich už nikdy nepotkáme.

Na Rudické propadání a kamarády vzpomínáme oba rádi, ale Zub stále trochu jinak. Kromě toho, že jsem mu překazil sladké dobrodružství, už víc jak čtyřicet roků mi předhazuje – stále věřím, že z legrace – i jiné věci. Na Moravu prý jel jako slušný chlapec, ale mojí zásluhou totálně zvlčel – naučil se kouřit, pít pivo a mluvit sprostě. Že ho aspoň trochu huba nebolí! Hanba domyslet, jak by vyváděl, kdybych mu tehdy chtěl něco zakazovat! Dodnes jsem ale přesvědčený, že jsem nepřímo ochránil jeho, krásnou studentku i sám sebe od velikého maléru...

Antonín Pačinek – Apač

kategorie Próza nad 23 let