Jizvy na celý život (P)

Ležel na pláži u rybníka a nastavoval své tělo slunci. Byl sám. Sám uprostřed davu lidí. A jako už častokrát v minulosti vracel se zpět k tomu dni, kdy to všechno začalo.

Návštěva ZOO s kamarády. Denní světlo se jen s obtížemi prodíralo hustými korunami stromů na pískem vysypané cestičky. Parta mladíků, včetně něho, bujaře pokřikovala na okolojdoucí dívky. Mířili k bufetu, měli chuť na pivo a spěchali, aby předběhli průvod školáků, kteří zlákáni vůní párků měli očividně stejný cíl. Dospěli na plácek před Občerstvením, když zaznělo hromadné vzdechnutí a po něm následovaly jednotlivé výkřiky hrůzy. Lidé se rozbíhali jako smyslů zbavení na všechny strany, převracejíce při tom skládací židličky, stoly, slunečníky i velké nádoby na odpadky.

Po cestičce od pavilónu šelem se pružnými skoky blížil tygr, pronásledovaný zoufalým ošetřovatelem. Prostranství se bleskurychle vyprázdnilo, zůstal jen on a za jeho zády houf k smrti vyděšených lidských mláďat, přimražených děsem k zemi.

Kdysi dávno, jako malý skautík, četl knížku o lovci tygrů-lidožroutů odněkud z Malajsie. Byly to hrůzostrašné historky o nelítostných pruhovaných bestiích, které napadaly lidi ze zálohy a mohutným stiskem čelistí jim lámaly vaz, aniž nebožáci stačili hlesnout.

Od té doby se podvědomě bál tygrů. Teď měl jednoho přímo před sebou.

Velká kočka se k němu blížila, opojena nezvyklou volností. Dopadla na přední tlapy, zadní vtáhla co nejvíce pod sebe a odrazila se k mohutnému výpadu.

Ustoupil krůček dozadu a rozmáchl se levičkou. Ruka proklouzla mezi vyceněnými špičáky a zabořila se do něčeho měkkého, teplého a slizkého…

V té knížce o malajském lovci byl popsán příběh, kdy se hlavní hrdina ubránil tygrovi tím, že mu vrazil ruku hluboko do chřtánu a udusil ho. Šelma ho v agónii ošklivě poznamenala, ale přežil. Někde v zastrčeném koutku podvědomí měl zakódovanou tuto historii a bezděčně této zkušenosti využil.

Bílý strop a láhev s infuzí, to byly první věci z tohoto světa, které spatřil. Ležel na nemocniční posteli, komplet zafačovaný v bílém, kromě jednoho oka. Obličej a celé tělo ho pálilo a svrbělo.

Klaply dveře. „Tak jste se nám vrátil z dalekého vandru?“ usmála se na jeho oko sestřička, „ale, že jste si tam pobyl!“

Novináři a fotografové obklopili postel kolem dokola. Mluvili všichni najednou, do toho brebentění se občas zablesklo, tiše vrněla kamera. Odpovídal kuse, měl sice uvolněná ústa, ale nateklé rty se daly jen nesnadno ovládat.

Přišli nejbližší příbuzní, spolupracovníci a kamarádi, přinesli dárky,něco zdravého na zub a noviny, z nichž vybírali a nahlas pročítali titulky: „Holýma rukama na tygra!“, „Zachránce školáků!“, „Nedal tygrovi šanci!“.

Přáli mu zdraví, okukovali ho a zkoumavými pohledy se snažili odhadnout, jak asi bude vypadat, že se vylíhne z té bílé obvazové kukly.

Dnes poprvé se uviděl. Chystal se na to delší dobu, byl připraven na mnoho, ale nestačilo to. Jeho nový obličej ho zděsil. „Tak tohle jsem tedy od nynějška já…“

Konečně přišla i ona. Čekal ji mezi prvními, ale přišla téměř poslední. Viděla jeho fotku v novinách, jak vypadal, a jak vypadá nyní. Bála se toho setkání a odkládala ho ze dne na den, z týdne na týden. Hledala záminku, aby nemusela přijít vůbec, ale nakonec se přece jen odhodlala.

„Nezlob se, já nemohu, opravdu, nezvykla bych si. Soucit přece nenahradí lásku…“

„Ne, to ne.“

Pak už to šlo ráz na ráz. Těch jizev zůstalo mnoho, na těle i na duši. Vypadal jako profesionální rváč. V práci ho přivítali slušně. Nastoupil na totéž místo, ale už to nebylo ono. A pak jednoho dne nechtěně zaslechl nově přijatého kolegu: „...a ten, co vypadá jak vrah, s váma na pivo nechodí?“

V tramvaji, v autobuse i ve vlaku si lidé od něho odsedávali, pokud to bylo možné. Nepomohlo, že chodil pečlivě upraven a vkusně oblečen. Nikdo nestál o jeho pomoc, o jeho galantnost, o jeho společnost. Zůstával sám, sám se svým hrdinstvím.

Někdy se probíral novinovými články z té doby a pak si dlouho prohlížel svou tvář v zrcadle a hořce se ptal sám sebe: „Za co? Co špatného jsem udělal?!“

Rodina mu pomohla z nejhoršího, ale byli daleko. Žádný přehnaný soucit, brali ho jako rovnoprávného člověka, který potřebuje jednou pochválit, jindy vynadat. Ale jeho problémy nemohli znát. Cestu k návratu, způsob jednání s lidmi, kteří neznali jeho příběh, si musel vyšlapat sám.

Tolik toužil po něžné ženské ruce, ale oslovit nějakou dívku se neodvážil. Znal jedno místo, kam se chodily místní krásky opalovat jen tak, bez plavek. Stydlivě se zahalovaly, když kolem procházel někdo opačného pohlaví. Ale jeho nepovažovaly za hodna toho, aby se před ním styděly.

„Stejně má obě oči nejspíš skleněné,“ zaslechl kdysi uštěpačnou poznámku.

Stále více se toulal přírodou. Příroda, les, kopce, potoky, rybníky, stromy, studánky, cesty - ti jediní mě nezradili, s nimi se cítím dobře, pro ně není důležité, jak vypadám.

Slunce už se klonilo k západu. Ochladilo se. Za chvíli se zvednu a půjdu, uvažoval. Přes obličej mu přeletěl stín, ale za chvíli se vrátil a zůstal.

„Strejdo, spíš?“ ozval se vysoký klukovský hlas. „Strejdo, slyšíš?“ klučina mu zacloumal ramenem. Čupěl na bobku a zvědavě si ho prohlížel.

„Strejdo, ty ses popral s tygrem, viď?“

Bodlo ho to přímo do srdce. Neochotně se nadzvedl na loktech. Zamžoural proti zapadajícímu slunci a zabručel: „Ne, s tygrem ne…“

Kluk se zklamaně zvedl.

„S tygrem ne, ale s tygřicí,“ dodal rychle.

„Vážně?“ zazářil klučina, „strejdo, ty jsi hrdina, viď? Povídej mi o tom.“

Sáhl do igelitky pro náprsní tašku a vytáhl z ní zažloutlé novinové výstřižky novin.

„Umíš číst?“

„Ne.“

„To nevadí. Vidíš ji? To je ona. Dala mi pořádně zabrat, holka, trochu jsem ji přidusil. Tohle mi nechala na památku,“ přejel si prstem po nesčetných bílých místech, která se nikdy neopálila. „Jizvy na celý život.“

Klučina hleděl obdivně na fotku téměř neznatelnou, zničenou častým vytahováním a překládáním. „Víš co? Vem si ji! I ty články. A budeš větší, přečteš si je. Já už je znám nazpaměť.“

Kluk vyskočil s výstřižky v ruce. „Strejdo, ty jsi můj kamarád! Kamarád – lovec tygrů! A můžu to říct klukům? Přijď zítra zase sem, já je přivedu!“

Něco se s ním stalo. Svraštil obočí, aby zadržel horkou vlhkost, která se mu drala slznými kanálky do očí. Lovec tygrů. Tygr ti dá jasně najevo, že tě chce rozsápat. S lidmi to vždy tak jasné není. Usmívají se na tebe, tváří se přátelsky, říkají, že jsou tví kamarádi, ale úmysl mají mnohdy stejný, jako ten tygr.

Neodpověděl klukovi, jen mávl rukou, že to slyšel. Měl strach, že by mu selhal hlas. Jen v duchu pronesl: “To víš, že přijdu, kamaráde, po letech jediný…“

Klučina odpelášil ke své mámě. Hleděl za ním a měl pocit, že po nekonečně dlouhé době se opět na něco těší…

Pavel Šmakal – Pavlik

kategorie Próza nad 23 let