Každodenní boj (P)

   Bylo to na přelomu léta a podzimu, v době, které říkáme babí – nebo též indiánské léto, v půlce září. S klubem »Bílí hadi« jsme tehdy byli u nás na chatě na třídenní výpravě.
   V sobotu ráno jsem se vzbudila dost brzo, asi o půl páté. Přemýšlela jsem nad tím, co dneska podnikneme a přitom jsem koukala z otevřeného okna na temné obrysy nočního lesa. Bylo tam ticho, jen peřeje potoka šuměly. Vtom zapraskala větvička a zaštěkal srnec. O kus dál se ozvala odpověď. Začali se probouzet ptáci.
   Na šedém nebi, které ještě před chvílí bylo inkoustové černé, bledly hvězdy. l Kassiopeia, souhvězdí, které se pro mne později stalo symbolem celé této výpravy, šla spát za obzor. Kdykoliv potom jsem Kassiopeiu spatřila na nekonečné noční obloze, vždy jsem si vzpomněla na tuto akci a na Bílé hady. Ptáci zahájili svůj každodenní celodenní koncert, což bylo znamení, že černá smutná noc brzdy utrpí porážku v boji s dnem. Věděli to všichni, ale noc se ještě nechtěla vzdát své vlády.
   K ptačímu zpěvu se druhým hlasem přidali i cvrčci a v té chvíli začala poslední část boje Dne a Noci.
   V údolí projel vlak. Jeho pravidelný nápěv, dunění kol, se brzy ztratil v dálce. Po hřebenu střechy pomalu lezla velká můra. Její černý obrys se ostře rýsoval na bledé obloze Můra se na chvíli zastavila a pak vzlétla vzhůru k rozjasňujícímu se nebi pozdravit vycházející slunce a nový den. Vítr se proháněl a hvízdal v korunách starých, mohutných lip a javorů a shazoval na zem stovky barevného listí. Na pavučinkách v travě a křoví se třpytila rosa. Na obzor se vyhouplo slunce a pozlatilo rudé šípky. Na ten okamžik všichni netrpělivé čekali. Byla to slavnost, pravidelně se opakující. Začal nový den.
   Ta výprava trvala tři dny, ale nejlépe si pamatuji to sobotní svítání. Východ slunce jsem viděla už mnohokrát, o zapadajícím slunci nemluvě, ale každodenní boj, boj Dne a Noci, svítání, jsem pozorovala poprvé ...

 

Zuzka Nováková

kategorie Próza do 23 let