.jpg?ph=7628832d1c)
V novinách mě zaujal tenhle inzerát: Prodám levně nebo daruji trampské věci.
Vybavenej sice jsem, ale třeba by tam bylo něco šikovnýho. A vůbec, jsem zvědavej, co to je za člověka. V zapadlé vesnici mě uvítal stařík určitě hodně přes sedmdesát. Seděl u velkýho dubovýho stolu, ukrajoval špek a cibuli a k tomu si otevřel pivo. "Deš dost pozdě, už je skoro všechno pryč. Včera jsem prodal kytaru a žracák, před tejdnem dokonce boudu, kam jsme jezdili s kamarády." Chvíli mlčel. Když viděl můj nechápavý pohled, podal vysvětlení: "To víš, všichni už umřeli. Já už taky nikam nedojdu. A z mojí rodiny na to nikdo nejni, kdo ví, co by se s tím jednou stalo." Vytáhl celtu asi v takový kvalitě jako dává Rony psovi do pelechu, samý díry a záplaty. "Tu jsem měl na svým prvním vandru. Vozil sem ji asi patnáct let." Pak přidal nějaké řemínky a popruhy. "No a to je skoro všechno." Chvilku postával. Ruce mu bubnovaly pomalu na stole. Jako by chtěl ještě něco říct. Po chvíli sundal ze shora z kredence rezavou kliku. "To je klika vod blázince, s tou si otvíraj na cestě trampové, vandráci a podobní blázni. Seš poslední, vem si ji."
K nejbližšímu nádraží to bylo přes les. Nevím, jak se to stalo, místo u kolejí jsem se ocitl u potoka. Začalo se stmívat a navíc pořádně cedit. Kdo zažil pršák v neznámý krajině, ví o čem mluvím. Mimo tý celty jsem nic neměl, vždyť jsem nepočítal se žádným spaním. Táhnul jsem se kolem potoka s tím, že někam dolízt musím. Pak se objevila skála s nějakým sklepem. Ale zavřeným. To je jak výsměch! Dveře nepovolily. Dyť mám kliku, blesklo mi hlavou. V zoufalství člověk udělá všechno. Podařilo se! Dveře se otevřely a přede mnou se objevil tunel. Došel jsem na druhý konec. Tak byl východ bez dveří. Rozhlížím se kolem a přímo proti mně asi deset kroků stál srub. A doemčenej! Uvnitř všechno, co člověk potřebuje na noc. Jako v pohádce o dobrým vandru.
Doma mě moje drahá polovička uvítala, abych tak řek, dost chladně. Ani se nedivím. Vždyť se musela celou noc pořádně bát. Ale jak jí to vysvětlit? Najednou, jako by mi to někdo začal diktovat, jsem spustil:
"Namaluj si oči sazema z komínu
potom si utrhni kytičku jasmínu
strč si ji za klopu nebo do čepice
na cestě si otvírej klikou vod blázince."
Pochopila to! Tak jsme si sní vod tý doby oba otvírali.
Dozvěděl jsem se, že Libor leží po autohavárii v nemocnici. Na vandru jsme spolu nikdy nebyli, protože každý z nás jezdil jinam, ale vídali jsme se často ve vlaku. Tak jsem ho šel navštívit. Tedy to byl smutný pohled. Ten člověk, co byl samá sranda, se změnil v trosku plnou beznaděje. Kdo by se taky divil. Řekli mu, že bude snad vládnout dobře rukama, ale chodit už nikdy. Takhle se během okamžiku změní život. Už nikdy vandr, jen nějaké sdružení vozíčkářů. A přitom tu havárku ani nezavinil. Podal jsem mu kliku. Za chvíli se mu tvář rozjasnila. "Podívej na ten krásný strop! To je přece nádhera!" Zvedl jsem oči vzhůru. Samá trhlina. "No, potřeboval by vymalovat a opravit." "Copak nevidíš ty potoky, lesy a kopce? Ty to v těch trhlinách nevidíš?" Vzal jsem do ruky kliku a viděl jsem to taky. Nechal jsem mu ji tam. Potřebuje ji víc než my.
Tak jsem ho začal navštěvovat často. Ale o vandru jsem nikdy nezačal první. Nač přidávat bolest? Jednou jsem k němu zase přišel. Nadzvedl se a oči mu doslova zářily radostí: "Já jsem byl taky na vandru." Přitáhl se k oknu a ukazoval mi kopce v dálce. "Vidíš, tam všude jsem v sobotu byl... Seděl jsem u ohně a pek jsem si salám." No jo, je to těžký takhle zůstat. To si pak člověk rozvíjí představivost. A navíc má na to spoustu času. Libor se však nedal. "Myslíš, že to není možný? Ty mi nevěříš? Vždyť mám přece kliku od blázince." Nic jsem mu nevyvracel. Nechtěl jsem mu ubližovat. Proměnit trhliny ve stropě v krásnou krajinu, to jsem přece zkusil taky, ale vandr? To letěl na posteli a řídil ji tou klikou?
Hned za týden jsem ho navštívil znovu. Ale na pokoji nebyl. Hledal jsem ho a nakonec jsem chytil jednoho doktora. "Nikdo neví, jak zmizel. Vozík ještě žádný neměl a že by utekl oknem, to je nemožné." Pokrčil jsem rameny a raději rychle odešel. Copak má cenu vysvětlovat někomu cizímu, čím si otvírají na cestě tuláci, trempové a jiní blázni?
Vladimír Forejt
kategorie Próza nad 23 let